Kněz Opus Dei mons. Manuel Lobo zemřel 1. září v 9 hodin ráno v Univerzitní nemocnici v Rijece, kde byl hospitalizován od 24. srpna.
O. Manuel Lobo byl prvním knězem Opus Dei, který zahájil apoštolskou činnost Díla v Československu a později, od roku 1993, v České republice.
V neděli 23. srpna utrpěl o. Lobo nitrolební krvácení během výletu v Chorvatsku.
Kolem páté hodiny odpoledne se o. Lobo necítil dobře a rozhodl se jít si odpočinout. Krátce na to upadl do bezvědomí.
Byl sanitkou převezen do Univerzitní nemocnice v Rijece, kde byl přijat na pohotovost a podstoupil chirurgický zákrok, při němž mu byl hematom odstraněn.
Od té doby zůstával v bezvědomí a nakonec 1. září ráno zemřel. V posledních chvílích svého života přijal poslední svátosti.
Dopis od preláta Opus Dei
Přinášíme originál a níže český překlad dopisu, který zaslal prelát Opus Dei mons. Fernando Ocáriz regionálnímu vikáři Opus Dei pro střední a severní Evropu o. Stefanu Moszorovi k úmrtí o. Loba.
Řím, 1. září 2026
Drahý Štefane, kéž Ježíš chrání mé děti ve střední a severní Evropě!
Když jsem se dozvěděl zprávu o úmrtí Manuela, připojil jsem se k vašim modlitbám s přesvědčením, že budou modlitbami vzájemného doprovázení – od nás k němu i od něj k nám.
Před několika dny jsem mu psal a společně jsme svěřovali jeho uzdravení Bohu. Pán si však přál povolat ho do své přítomnosti a dát mu odměnu za všechna léta jeho věrné služby. Je pro nás těžké přijmout takové zprávy, protože se máme rádi. Uprostřed bolesti však nepřestávejme děkovat za příklad tolika lidí z Díla, kteří se zcela vydali službě Bohu i druhým a nyní již spočívají v jeho přítomnosti tváří v tvář.
Manuel byl velmi velkorysý člověk, vždy ochotný pomoci tam, kde bylo třeba. Svou prací i kněžskou službou významně přispěl k rozvoji Díla. Začal apoštolskou práci v České republice a mnoho duší – mezi nimi i četní diecézní kněží, jimž se s velkou láskou věnoval – mělo užitek z jeho úsilí přivádět je blíže ke Kristu.
Je útěchou vědět, že byl po celou dobu velmi dobře doprovázen, jak duchovně, tak lidsky. Nyní se Manuel od nás nevzdaluje; naopak vám bude s nadpřirozenou účinností pomáhat v poslání, které vás čeká v celém regionu. Proste ho, aby nám vyprosil mnoho nových povolání.
Vyřiďte prosím mou upřímnou soustrast členům jeho centra i jeho bratrům. Zvláštním způsobem je svěřuji do péče Nejsvětější Panny Marie.
S láskou vás objímá a posílá vám své nejsrdečnější požehnání.
Váš otec
Fernando
Vzpomínky na o. Manuela
Z Katalánska do Československa
Jako první vzpomínka na Manola (o. Manuela Loba) se mi vynořuje v paměti naše společná cesta do Československa. Bylo to v Barceloně v květnu 1991, krátce předtím, než jsme se oba do střední Evropy vydali.
Pro něj, jednatřicetiletého mladého kněze, který působil jako kaplan na škole v Igualadě (Barcelona, Španělsko), stejně jako pro mě, o sedm let mladšího, bylo stěhování do střední Evropy něčím neobvyklým. Ne ani tak kvůli vzdálenosti jako kvůli zeměpisné šířce: znamenalo to vydat se do nového světa, který po několik desetiletí rozhodně nebyl symbolem svobody, ale zůstával za tím, čemu se v žargonu studené války říkalo „železná opona“, se vším tajemstvím, útlakem a tvrdým životem, které tato slova evokovala.
Byl velkým milovníkem svobody a nevím, jak toto stěhování prožíval, ale vzpomínám si, že s humorem říkával, že do té doby vycestoval do zahraničí pouze na kurzy angličtiny v Irsku. Každopádně se nezdálo, že by ho nedostatek zkušeností příliš znepokojoval.
Plán našeho odjezdu do střední Evropy málem ztroskotal kvůli autonehodě, kterou měl v Igualadě se svým Peugeotem 205. Přežil ji, ale vyvázl z ní velmi potlučený. Přesto neztratil dobrou náladu a téměř zázrakem zůstal tělesně natolik v pořádku, aby mohl pokračovat dál.
Musím přiznat, že jsem během našeho krátkého setkání v Barceloně měl chvílemi pocit, jako bych stál před Fantomem opery: Manolo měl sešitou tvář, nemohl hýbat čelistí a jedno oko se ještě zotavovalo, takže se na mne díval spíše tím druhým.
Všiml jsem si také, že se začínal vracet k běžnému životu a znovu kázat, přestože mohl přijímat pouze tekutou stravu. Nehodě však nepřikládal větší význam, než jaký podle něj měla: byla to pro něj prostě nehoda, během níž si dokonce ani neuvědomil, co se vlastně děje.
Jako by šlo jen o nepříjemnou komplikaci, o drobnou epizodu v životě, který měl být naplněn něč jiným. „Ti, kteří byli kolem mě, trpěli,“ říkával, když vzpomínal na to, jakou reakci vyvolala nehoda v jedné zatáčce u Igualady. Byl tehdy deštivý den, jeho auto dostalo smyk a narazilo do mnohem většího vozidla.
Tak jsme se o několik měsíců později setkali v Praze. Já jsem přijel 27. září a on 1. října. Třetím, kdo s námi začínal v Praze, byl Petr Kopa, který nás dodnes předčí věkem i zkušenostmi. Byl také prvním, kdo se nastěhoval do bytu v Jungmannově 5 v pražském Novém Městu, jen několik minut od Václavského náměstí. Tento byt nám poskytl zázemí během onoho podzimu.
Manolo vstoupil na území Československa poprvé v úterý 1. října, když přejel autem hranici z Rakouska. Doprovázel ho Ernst Burkhart, tehdejší regionální vikář Opus Dei v Rakousku. Přiváželi s sebou vybavení kaple: svatostánek, svícny, votivní svíce a liturgická roucha. Je dobré připomenout, že v domech, kde žijí numeráři, se obvykle nachází kaple.
Rakousko nám naštěstí nejen v těchto začátcích pomáhalo, ale poskytovalo nám veškerou podporu i během prvních kroků v Praze. Nevěděli jsme nic o jazyce, zvycích, otevírací době obchodů a už vůbec ne o počasí. Konkrétně jsem odtud dostal pořádný zimní kabát, díky němuž jsem přežil krutou zimu.
Jako kuriózní vzpomínku si vybavuji, že během naší první zimy klesaly v Praze teploty až na 17 stupňů Celsia pod nulou, což pro nás bylo něco zcela neznámého. Aby toho nebylo málo, kvůli výměně kotle v budově bylo několik dní vypnuté topení. Manolo tuto komplikaci přijal bez jediného slova stížnosti. Takový byl. Nikdy si nestěžoval.
Češtinu se učil tak, že si překládal texty a navštěvoval kurzy pro cizince na Filozofické fakultě UK. Jeho první meditace opravovala naše kuchařka Hana Řihová, starší paní s obdivuhodnou energií, která se k nám chovala jako matka.
K tomu, aby se člověk pustil do podobného dobrodružství, nemusí být superman, i když Manolo byl, jak se říká ve Španělsku „lanzado“, opravdu velmi odvážný a podnikavý. Díky tomu se dokázal velmi dobře přizpůsobit zemi, která se nakonec stala jeho vlastí.
O Španělsku nemluvil a nesrovnával ho s Českem. Pro něj existovala pouze Česká republika, která byla jeho domovem, přestože neměla moře – moře, které miloval už od dětství.
Vyrůstal v Tarragoně, kde pracoval jeho otec. Měl velmi rád plavání a koupání ve Středozemním moři a také stolní tenis, zálibu, která ho provázela po celý život. Dokonce byl registrovaným hráčem pražského klubu stolního tenisu TJ Mladí veteráni, kde i ve věku přes 65 let patřil k nejlepším hráčům týmu.
V Madridu vystudoval chemii a po dokončení studia odjel do Říma studovat teologii a připravovat se na kněžství. V srpnu 1988, ve svých 28 letech, byl vysvěcen na kněze bostonským biskupem a začal působit jako kaplan v Igualadě. O několik let později ho blahoslavený Álvaro del Portillo požádal, aby odešel do Prahy.
Po 35 letech života v jeho blízkosti by se o Manolovi dalo říci mnoho. Mezi jinými věcmi je třeba zmínit jeho službu diecézním kněžím, práci, které se věnoval s nadšením, trpělivostí a obětavostí, jež se jen těžko dají popsat.
V kořenech této kněžské služby a jeho péče o kněze byla jemnost, s jakou žil jednotu. Nikdy jsem od něj neslyšel pomluvu ani kritiku na adresu někoho jiného. Spíše se snažil hledat v každém člověku to dobré a vždy dokázal najít způsob, jak druhé vyzdvihnout a postavit je na piedestal.
Vzpomínám si, že právě toto bylo jedním z hlavních témat pastorační návštěvy Benedikta XVI. v České republice v září 2009. Donu Manuelovi nebylo třeba tuto myšlenku připomínat. Tato vášeň pro jednotu byla neoddělitelně spojena s jeho zapomínáním na sebe sama.
Nevím, zda následující detail může sloužit jako příklad nebo potvrzení toho, co říkám, ale vždy mě zaráželo, že ani po desetiletích života v této zemi nenavštívil Karlovy Vary, jedno z nejznámějších českých lázeňských měst, ani Český Krumlov, perlu jižních Čech, kam se chce podívat každý turista, který za něco stojí. Manolo měl totiž jiné priority. Jeho život patřil lidem a službě druhým. Všechno ostatní mohlo počkat.
Otevřený službě všem
Připojuji se ke kondolenci všem z Opus Dei i přátel, zvláště těch z České republiky. Opravdu zůstáváme jako sirotci. Zároveň se ale připojuji i k radosti, která musí být v nebi z příchodu o. Manuela!
Byl to svatý člověk, kněz do posledního písmene. Když šlo o službu lidem, nikdy neřekl ne. Jeho velkorysost byla až odzbrojující: přijít kdykoli zpovídat, dát rozjímání třeba jen jednomu člověku, jet na jakýkoli tábor nebo setkání, i kdyby to bylo sebevíc daleko… Vždy byl k dispozici.
Paní, která pracovala v prvním centru Opus Dei v Praze, si dodnes pamatuje, jak ji o. Manuel učil drobným věcem spojeným s péčí o oblečení. I takové maličkosti ukazovaly, jakou lásku k Bohu vkládal do všeho, co dělal.
Don Manuel byl knězem centra, ve kterém jsem prožila své první roky v Praze. Každý týden se mě ptal, jestli mi už chutnají knedlíky, typické české jídlo. Když jsem mu odpověděla, že ne, říkával: „Neboj, nakonec ti zachutnají!“ A měl pravdu — dnes je mám opravdu moc ráda.
Byl velmi apoštolsky založený a navíc mluvil dokonale česky. Tak dobře, že tomu mnoho lidí ani nevěřilo, když zjistili, že je rodilý Madridčan. Ve svých meditacích často citoval Cestu — s takovou jednoduchostí a přirozeností, která měla v sobě něco hluboce nadpřirozeného.
Jednou, když jsme mluvili o smrti, mi řekl: „Lidé umírají tak, jak žijí. Kéž bychom my zemřeli při apoštolátu.“ A jindy: „Dílo je tu proto, aby dělalo lidi opravdu šťastnými. Jen mnoho z nich to ještě neví — a Bůh s námi počítá, abychom jim pomohli to objevit.“
V těchto dnech se mi vybavuje tolik jeho vět a rad, které dnes vidím jako skutečné životní průvodce. Myslím, že si ho budeme pamatovat především pro jeho otcovství, radost, jeho silnou víru a lásku k našemu Otci.
Dojímá mě představa, že Bůh chtěl, aby zemřel právě v Chorvatsku. Jako by tím ještě jednou ukázal, jak velké a univerzální bylo srdce o. Manuela. Objímalo celou oblast střední a severní Evropy — a odtud se jeho vliv a láska šířily dál do celého světa.