Poselství preláta (20. července 2020)

Při zakoušení vlastní slabosti, Mons. Ócariz nám připomíná, že Kristus vyvolil své učedníky i přes znalost jejich slabostí a minulosti, ale současně při vědomí, že Duch svatý je silnější.

Milovaní, ať Ježíš opatruje mé dcery a syny!

Pokračujme ve společné modlitbě, jak jsme činili 26. června při mši svaté – za osoby, které nás opustili v důsledku pandemie, která stále v mnoha zemích neubývá na síle. Mějme vždy v naší modlitbě přítomné – a pokud je to možné, tak také v našich skutcích – ty, kteří trpí zdravotními nebo ekonomickými dopady pandemie osobně nebo ve své rodině. Tímto vším stále zakoušíme přirozenou lidskou zranitelnost a nejistotu, kterou přináší důvěra pouze v naše vlastní síly. Tyto okolnosti náš přivedly k upření našeho pohledu s větší odevzdaností na Boha a na ty, kteří jsou v naší blízkosti při vědomí, že z toho být doprovázen, může vzejít opravdová útěcha.

V těchto krátkých řádcích jsem se chtěl zamyslet také nad dalším druhem zranitelnosti, který určitým způsobem zasahuje nás všechny. Hovořím zde o lidské slabosti, kterou někdy zakoušíme oproti nádherné nabídce, kterou nám přináší křesťanská víra a duch Díla. Tato nesrovnalost mezi ideálem a realitou vlastního života nám nesmí působit sklíčenost nebo zklamání.

Může nám to připomenout, že Kristus nepovolal své učedníky, protože by byli lepší než ostatní. Povolal je i přesto, že znal jejich slabosti i – jak to dělá také s námi – to nejhlubší v jejich srdcích a v jejich minulosti; proto také mohl počítat se všemi dobrými věcmi, které každý z nich byl schopen udělat. Ježíš věděl, že jim na jejich cestě nebude chybět síla Ducha svatého, pokud budou ochotni každý den znovu začínat. Dcery a synové moji, i když se často považujeme za velmi nicotné, můžeme pravdivě říci: “Dominus iluminatio mea et salus mea, quem timebo?” (Ž 27, 1).

S velkou láskou Vám žehná

Váš Otec

Pamplona, 20. července 2020