Drazí bratři a sestry, dobrý den!

V naší katechetické cestě o apoštolské horlivosti dnes začneme sledovat některé osobnosti, které různými způsoby a v různých dobách vydávaly příkladné svědectví o tom, co znamená nadšení pro evangelium. A prvním svědkem je samozřejmě apoštol Pavel. Jemu bych rád věnoval dvě katecheze.

Příběh Pavla z Tarsu je pro toto téma příznačný. V první kapitole Listu Galaťanům i ve vyprávění Skutků apoštolů můžeme vidět, že jeho horlivost pro evangelium se objevuje po obrácení a nahrazuje jeho předchozí horlivost pro židovství. Byl horlivým mužem pro Mojžíšův zákon, pro judaismus, a po obrácení tato horlivost pokračuje, ale hlásá, káže Ježíše Krista. Pavel byl milovníkem Ježíše. Saul - Pavlovo křestní jméno - byl horlivý již dříve, ale Kristus jeho horlivost obrátil: od Zákona k evangeliu. Jeho horlivost chtěla nejprve církev zničit, pak ji buduje. Můžeme se ptát: co se to stalo, co se to děje mezi destrukcí a budováním? Co se v Pavlovi změnilo? V jakém smyslu se proměnila jeho horlivost, jeho zápal pro Boží slávu?

Svatý Tomáš Akvinský učí, že vášeň z morálního hlediska není ani dobrá, ani špatná: její ctnostné užívání ji činí morálně dobrou, hřích ji činí špatnou. V Pavlově případě to, co ho změnilo, nebyla pouhá myšlenka nebo přesvědčení: bylo to setkání se vzkříšeným Kristem - nezapomínejte na to, to, co mění život, je setkání s Pánem - pro Saula to bylo setkání se vzkříšeným Kristem, které také proměnilo celou Pavlovu bytost. Pavlovo lidství, jeho vášeň pro Boha a jeho slávu není zničena, ale proměněna, „obrácena“ Duchem svatým. Jediný, kdo může změnit naše srdce, je Duch svatý. A to v každém aspektu života. Stejně jako se to děje při eucharistii: chléb a víno nezmizí, ale stanou se Tělem a Krví Kristovou. Pavlova horlivost tak zůstává, ale stává se horlivostí Kristovou. Význam se mění, ale horlivost zůstává stejná. Bohu sloužíme svým lidstvím, svými přednostmi a vlastnostmi, ale to, co vše mění, není idea, ale skutečný život, jak říká sám Pavel: „Je-li někdo v Kristu, je nové stvoření; staré věci pominuly, hle, nové se zrodilo“ (2 Kor 5,17). Setkání s Ježíšem Kristem vás mění zevnitř, činí z vás jiného člověka. Je-li člověk v Kristu, je novým stvořením. Stát se křesťanem není make-up, který vám změní tvář, ne! Pokud jste křesťanem, mění to vaše srdce, ale pokud jste křesťanem vnějšího zdání, není to dobré... nalíčení křesťané nejsou dobří. Skutečná změna se týká srdce. A to se stalo Pavlovi.

Vášeň pro evangelium není otázkou porozumění nebo studia, které jsou užitečné, ale nevytvářejí ji; spíše to znamená projít stejnou zkušeností „pádu a vzkříšení“, jakou prožil Saul/Pavel a která je původem proměny jeho apoštolského nadšení. Můžete studovat teologii, jak chcete, můžete studovat Bibli a to všechno a stát se pak ateistou nebo světákem, není to otázka studia; v dějinách bylo mnoho ateistických teologů! Studium je užitečné, ale nevytváří nový život milosti. Ve skutečnosti, jak říká svatý Ignác z Loyoly: „Ne mnoho vědomostí nasytí a uspokojí duši, ale vnitřní pociťování a ochutnávání věcí.“ Jsou to věci, které tě vnitřně mění, které ti dávají poznat něco jiného, ochutnat něco jiného. Každý z nás o tom přemýšlí: „Jsem věřící člověk?“. - „Dobře.“ - „Modlím se?“ - „Ano“ - „Snažím se dodržovat přikázání?“ - „Ano“. - „Ano“ - „Ale kde je ve tvém životě Ježíš?“ - „Ale ne, já prostě dělám věci, které mi přikazuje církev.“ - Aha! „Ne, dělám prostě věci, které mi přikazuje církev.“ - „Dobře.“ Ale kde je Ježíš? Setkal ses s Ježíšem, mluvil jsi s Ježíšem? Čteš evangelium nebo mluvíš s Ježíšem, uvědomuješ si, kdo je Ježíš? A to je něco, co nám tolikrát uniká. Když Ježíš vstoupí do tvého života, jako vstoupil do Pavlova života, Ježíš přijde a všechno změní. Tolikrát jsme slyšeli poznámky o lidech: „Ale podívejte se na něj, byl to nešťastník a teď je z něj dobrý člověk...“ Kdo ho změnil? Ježíš, on našel Ježíše. Změnil se váš křesťanský život? - „No, víceméně ano...“ Pokud do tvého života nevstoupil Ježíš, nezměnil se. Můžeš být křesťanem jen navenek? Ne, Ježíš musí vstoupit a to tě změní, a to se stalo Pavlovi. Musíš najít Ježíše, a proto Pavel řekl, že nás pohání Kristova láska, co tě žene kupředu. Stejná změna se stala všem svatým, kteří když našli Ježíše, šli kupředu.

Můžeme se dále zamyslet nad změnou, která se odehrála v Pavlovi, který se z pronásledovatele stal Kristovým apoštolem. Všimneme si, že u něj dochází k určitému paradoxu: dokud se totiž považuje za spravedlivého před Bohem, pak se cítí oprávněn pronásledovat, zatýkat, dokonce i zabíjet, jako v případě Štěpána; když však osvícen Zmrtvýchvstalým Kristem zjistí, že byl „rouhačem a násilníkem“ (srov. 1 Tim 1,13), - tak to o sobě říká: „Byl jsem rouhačem a násilníkem“ -, pak začíná být skutečně schopen lásky. A to je ta správná cesta. Pokud si někdo z nás řekne: „Ach, děkuji ti, Bože, neboť jsem dobrý člověk, dělám dobré věci, nedělám velké hříchy...“: to není dobrá cesta, to je cesta sebeuspokojení, to je cesta, která tě neosvobozuje, dělá z tebe elegantního katolíka, ale elegantní katolík není svatý katolík, je jen elegantní. Pravý katolík, pravý křesťan je ten, kdo přijímá do svého nitra Ježíše, který mění srdce. To je otázka, kterou vám dnes všem kladu: Co pro mě znamená Ježíš? Vpustil jsem ho do svého srdce, nebo ho mám jen po ruce, ale nedovolím mu vstoupit tolik dovnitř? Nechal jsem se jím změnit? Nebo je Ježíš jen myšlenka, teologie, která platí pořád... A to je horlivost, když člověk najde Ježíše, cítí oheň a jako Pavel musí Ježíše hlásat, musí o Ježíši mluvit, musí pomáhat lidem, musí dělat dobré věci. Když člověk najde ideu Ježíše, zůstane ideologem křesťanství a to nespasí, spasí nás jen Ježíš, pokud jste ho potkali a otevřeli mu dveře svého srdce. Idea Ježíše vás nespasí! Kéž nám Pán pomůže najít Ježíše, setkat se s Ježíšem a kéž tento Ježíš zevnitř změní náš život a pomůže nám pomáhat druhým.