Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Na naší cestě za znovuobjevením nadšení pro hlásání evangelia, za poznáním, jak se apoštolská horlivost, toto nadšení pro hlásání evangelia vyvíjelo v dějinách církve - na této cestě se dnes podíváme do Ameriky. Zde má evangelizace stále živý zdroj: Guadalupe. Je to živý pramen. Mexičané mají štěstí! Evangelium tam samozřejmě přišlo už před těmito zjeveními, ale bohužel ho provázely i světské zájmy. Místo cesty inkulturace se příliš často šlo cestou ukvapeného přesazování a vnucování předem daných modelů - například evropských -, což znevažovalo původní obyvatelstvo. Naproti tomu Panna Maria Guadalupská se zjevuje oblečená v oděvu domorodců, mluví jejich jazykem, přijímá a miluje místní kulturu: Maria je Matka a pod jejím pláštěm najde místo každé dítě. V ní se Bůh stal tělem a skrze Marii se nadále vtěluje do života národů. Panna Maria totiž hlásá Boha v tom nejvhodnějším jazyce, totiž v jazyce mateřském. A také k nám Panna Maria promlouvá mateřským jazykem, tím, kterému dobře rozumíme. Ano, evangelium se předává v jazyce matek. A já bych chtěl poděkovat mnoha matkám a babičkám, které ho předávají svým dětem a vnoučatům: víra se předává se životem, proto jsou matky a babičky prvními hlasatelkami. Tleskejme matkám a babičkám! A evangelium se předává, jak ukazuje Maria, v prostotě: Panna Maria si vždy vybírá prosté lidi, na kopci Tepeyac v Mexiku i v Lurdech a Fatimě: mluví k nim, mluví ke každému z nich, jazykem vhodným pro všechny, jazykem srozumitelným, jako byl Ježíšův.

Zastavme se tedy u svědectví svatého Juana Diega, který je poslem, je to chlapec, je to domorodec, který přijal Mariino zjevení: posel Panny Marie Guadalupské. Byl to pokorný člověk, domorodec z lidu: spočinul na něm pohled Boha, který rád koná zázraky skrze maličké. Juan Diego přišel k víře již jako dospělý a ženatý. V prosinci 1531 mu bylo asi 55 let. Na cestě spatří na kopci Matku Boží, která ho něžně oslovuje - a jak ho Panna Maria nazývá? „Můj malý milovaný synu Juanito“ (Nican Mopohua, 23). Pak ho posílá k biskupovi, aby ho požádal, aby tam, kde se zjevila, postavil chrám. Juan Diego, prostý a ochotný, jde s velkorysostí svého čistého srdce, ale musí dlouho čekat. Nakonec promluví k biskupovi, ale ten mu neuvěří. Někdy jsme my biskupové... Znovu se setkává s Pannou Marií, která ho utěšuje a žádá ho, aby to zkusil znovu. On se vrací k biskupovi a po velkém úsilí se s ním setkává, ale biskup ho po vyslechnutí propouští a posílá za ním své lidi, aby ho sledovali. Zde je pak únava, zkouška hlásání: navzdory horlivosti přichází nečekané, někdy i od samotné církve. K hlásání totiž nestačí svědčit o dobru, je třeba umět snášet zlo. Nezapomínejme na to: k hlásání evangelia nestačí svědčit o dobru, ale je třeba umět snášet zlo. Křesťan koná dobro, ale snáší zlo. Obojí jde ruku v ruce, takový je život. I dnes, na tolika místech, vyžaduje inkulturace evangelia a evangelizace kultur vytrvalost a trpělivost, vyžaduje nebát se konfliktů, neztrácet srdce. Mám na mysli země, kde jsou křesťané pronásledováni, protože jsou křesťané a nemohou své náboženství praktikovat dobře a v míru. Juan Diego, znechucený tím, že ho biskup odmítal, žádá Pannu Marii, aby ho uvolnila a jmenovala někoho váženějšího a schopnějšího, než je on, ale je vybízen, aby vytrval. Při hlásání je vždy riziko určité kapitulace: jedna věc se nedaří a člověk couvne, znechutí se a možná se uchýlí k vlastním jistotám, do malých skupinek a k nějakým intimistickým pobožnostem. Na druhé straně Panna Maria nás sice utěšuje, ale zároveň nás nutí jít kupředu, a tak nás nechává růst, jako dobrá matka, která, zatímco sleduje kroky svého dítěte, uvádí ho do výzev světa.

Takto povzbuzen se Juan Diego vrací k biskupovi, který ho žádá o znamení. Panna Maria mu ho slibuje a utěšuje ho těmito slovy: „Ať se tvá tvář, tvé srdce netrápí: [...] Nejsem tu snad já, která jsem tvá matka?“ (ibid., 118-119). Je to krásné, tohle, Panna Maria mnohokrát, když jsme v opuštěnosti, ve smutku, v těžkostech, říká i nám, v našem srdci: „Copak tu nestojím já, která jsem tvá matka?“. Vždycky je nám nablízku, aby nás utěšila a dala nám sílu jít dál. Pak ho požádá, aby šel na vyprahlý vrchol kopce natrhat květiny. Je zima, ale Juan Diego najde několik krásných, vloží je do svého pláště a nabídne je Matce Boží, která ho vyzve, aby je odnesl biskupovi jako důkaz. Diego jde, trpělivě čeká, až na něj přijde řada, a nakonec v přítomnosti biskupa rozepne svou tilmu - tou se domorodci přikrývali -, rozevře tilmu a ukáže květy a hle: na látce pláště se objeví obraz Panny Marie, té mimořádné a živé, kterou známe a v jejíchž očích jsou dodnes otisknuty pohledy tehdejších protagonistů. Zde je Boží překvapení: když je ochota a když je poslušnost, může Bůh vykonat něco nečekaného, v čase a způsobem, který nemůžeme předvídat. A tak byla svatyně, kterou si Panna Maria přála, postavena a dnes ji můžeme navštívit.

Juan Diego všeho zanechává a se svolením biskupa věnuje svůj život svatyni. Přijímá poutníky a evangelizuje je. To se děje v mariánských svatyních, cílech poutí a místech hlásání, kde se každý cítí jako doma - protože je to dům Matky - a prožívá stesk po domově, tedy nostalgii po místě, kde je Matka, kde je nebe. Tam je víra přijímána prostým způsobem, opravdovým, lidovým způsobem a Panna Maria, jak řekla Juanu Diegovi, naslouchá našemu volání a uzdravuje naše bolesti (srov. tamtéž, 32). Učíme se toto: když jsou v životě těžkosti, jdeme k Matce; a když je život šťastný, jdeme k Matce, abychom se o to také podělili. Potřebujeme chodit do těchto oáz útěchy a milosrdenství, kde se víra vyjadřuje mateřským jazykem; kde skládáme námahu života do náruče Panny Marie a vracíme se do života s pokojem v srdci, snad s pokojem dětí.