Opus Dei

Niterné manželské společenství muže a ženy je posvátné a je uspořádáno vlastními zákony stanovenými Stvořitelem, které nejsou závislé na lidské libovůli.

Pro křesťana nemoc a smrt mohou a mají být prostředkem sebeposvěcení a spoluvykoupení s Kristem; tomu pomáhá svátost pomazání nemocných.

Kristus svěřil službu smíření svým apoštolům, jejich nástupcům biskupům a jejich spolupracovníkům, kněžím, kteří se tedy stávají nástroji Božího milosrdenství a spravedlnosti. Ti vykonávají moc odpouštět hříchy „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“.

Mše svatá je oběť ve vlastním a jediném smyslu, „novém“ vzhledem k obětem přírodních náboženství a obřadním obětem Starého zákona: je oběť, protože mše svatá zpřítomňuje v přítomném okamžiku liturgického slavení církve jedinou oběť našeho vykoupení, protože je jeho památkou a aplikuje jeho plody.

Křest uděluje křesťanovi ospravedlnění. Biřmováním je křestní dědictví biřmovance doplněno o nadpřirozené dary charakteristické pro křesťanskou zralost.

Eucharistie je památka Kristovy velikonoční oběti, zpřítomnění a svátostné obětování jeho jediné oběti v liturgii církve.

Křesťanská liturgie „je v podstatě actio Dei, která nás skrze Ducha Svatého vtahuje do Ježíše“ (prv. Benedikt XVI., ap. exh. Sacramentum caritatis, 37).

Víra ve skutečnou přítomnost Krista v eucharistii dovedla církev k projevování úcty v podobě klanění (to je adorace) Nejsvětější svátosti jak během mešní liturgie, tak mimo její slavení.

Vzkříšení Krista je základní pravda naší víry, jak říká svatý Pavel (srv. 1 Kor 15,13-14). Touto skutečností zahájil život budoucího světa a zpřístupnil ho lidem.

Církev je communio sanctorum: společenství všech, kteří obdrželi obnovující milost Ducha, skrze niž se stali Božími dětmi a bratry Ježíše Krista.