Téma 31 - Osobní hřích

Hřích je slovo, skutek nebo touha proti věčnému zákonu. Je to urážka Boha, narušuje přirozenost člověka a ohrožuje lidskou solidaritu.

Souhrn křesťanské víry
Opus Dei - Téma 31 - Osobní hříchHřích je „sebeláska, která dochází až k pohrdání Bohem.“

PDF► Osobní hřích

*****

1. Osobní hřích: urážka Boha, neposlušnost vůči Božímu zákonu

Osobní hřích je „slovo, skutek nebo touha proti věčnému zákonu“.1 Znamená to, že hřích je lidský skutek, neboť vyžaduje spoluúčast svobody,2 a projevuje se vnějšími skutky, slovy nebo vnitřními skutky. Tento lidský skutek je navíc zlý, tj.v rozporu s věčným Božím plánem, který je prvním a nejvyšším mravním pravidlem a základem ostatních pravidel. Obecněji lze říci, že hřích je jakýkoli lidský skutek, který se staví proti mravnímu příkazu, tj. proti správně zaměřenému rozumu osvícenému vírou.

Jedná se tedy o zaujetí negativního postoje vůči Bohu a o nezřízenou lásku k sobě samému. Proto se také říká, že hřích je ve své podstatě aversio a Deo et conversio ad creaturas [odvrácení od Boha a obrácení k tvoru]. Aversio neznamená nutně vyslovenou nenávist či averzi, nýbrž vzdálení se od Boha, vyplývající z upřednostňování nějakého zdánlivého nebo omezeného dobra před nejvyšším dobrem člověka (conversio). Svatý Augustin to popisuje jako „sebelásku, která dochází až k pohrdání Bohem“.3 „Kvůli takovému pyšnému sebevyvyšování je hřích pravým opakem poslušnosti Ježíše, který uskutečňuje spásu (srov. Flp 2, 6–9)“ (Katechismus, 1850).

Hřích je jediné zlo v plném smyslu toho slova. Ostatní zla (např. nemoc) sami o sobě neodvrací od Boha, i když jsou jistě ztrátou určitého dobra.

2. Smrtelný a všední hřích

Hříchy lze rozdělit na smrtelné neboli těžké a na všední neboli lehké (srov. Jan 5, 16–17), podle toho, zda člověk ztrácí zcela milost Boží, nebo ne.4 Smrtelný a všední hřích lze mezi sebou porovnat jako smrt a nemoc duše.

„Hříchem smrtelným je skutek, jehož předmětem je závažná látka, a jehož se někdo dopouští s plným vědomím a uváženým souhlasem.“5„Ve shodě s celou tradicí církve nazýváme smrtelným hříchem ten skutek, jímž člověk svobodně a vědomě odmítá Boha, jeho zákon, smlouvu lásky, kterou mu Bůh předložil, a dává přednost tomu obrátit se k sobě samému, k něčemu, co je v protikladu k Boží vůli (nazývá se to obrat ke stvořenému). Může se to stát přímo a formálně, jako hříchem modloslužebnictví, odpadlictví, bezbožnosti; nebo stejně tak, když se například neuposlechne Božích přikázání v závažné věci.“6

Závažná věc znamená, že skutek je sám o sobě neslučitelný s láskou a tudíž i s nevyhnutelnými požadavky mravních nebo božských ctností.

Plné vědomí (nebo plný souhlas): ví se, že prováděná činnost je hříšná, to jest v rozporu s Božím zákonem.

Dobrovolný (dokonalý) souhlas vůle naznačuje, že tato činnost je otevřeně chtěná a ví se, že je v rozporu s Božím zákonem. To neznamená, že pro dopuštění se těžkého hříchu je nutné chtít přímo urazit Boha: stačí, zamýšlí-li se provést něco v silném rozporu s jeho božskou vůlí.7

Tyto tři podmínky musí spolupůsobit současně.8 Chybí-li některá z nich, hřích může být všední. Tak je tomu např. tehdy, když se nejedná o závažnou věc, ačkoli je plný souhlas a plné vědomí; nebo tehdy, když není plný souhlas nebo plné vědomí, ačkoli se jedná o závažnou věc. Pochopitelně tam, kde není souhlas ani vědomí, chybí požadavky nutné k tomu, aby se dalo hovořit o tom, zda je nějaké jednání hříšné, neboť by to nebyl ve skutečnosti lidský skutek.

2.1. Účinky smrtelného hříchu

„Důsledkem smrtelného hříchu je ztráta lásky a posvěcující milosti, totiž stavu milosti. Není-li hřích napraven lítostí a Božím odpuštěním, způsobí vyloučení z Kristova království a věčnou smrt v pekle“ (Katechismus, 1861).9 Dopustí-li se člověk smrtelného hříchu, a dokud setrvává mimo stav milosti – nezíská ho zpět ve svátostné zpovědi –, nesmí přijímat svaté přijímání, neboť nemůže chtít být spojen s Kristem a zároveň od něj být vzdálen: dopustil by se svatokrádeže.10

Ztrátou životního spojení s Kristem vlivem smrtelného hříchu se také ztrácí spojení s jeho mystickým tělem, církví. Člověk nadále patří do církve, je však jako nemocný, nezdravý úd, který škodí celému tělu. Rovněž působí škodu lidské společnosti, protože přestane být světlem a kvasem, byť to nemusí být zjevné.

Vlivem smrtelného hříchu ztrácí člověk získané zásluhy – lze je však získat zpět ve svátosti smíření – a není schopen získat další: je zotročen ďáblem; zmenšuje se jeho přirozená touha konat dobro a vzniká nepořádek v jeho mohutnostech a náklonnostech.

2.2. Účinky všedního hříchu

„Lehký hřích oslabuje lásku; projevuje se nezřízenou náklonností ke stvořeným věcem; je překážkou v pokroku duše při uskutečňování ctností a při konání mravního dobra; zasluhuje časné tresty. Úmyslný všední hřích, který zůstal bez lítosti, nás ponenáhlu disponuje ke spáchání smrtelného hříchu. Všední hřích neruší smlouvu s Bohem. Člověk ho může s Boží milostí napravit. ‚Nezbavuje posvěcující milosti, přátelství s Bohem, lásky ani věčné blaženosti‘ (Jan Pavel II., ap. exh. Reconciliatio et paenitentia (2–12–1984), 17)“ (Katechismus, 1863).

Bůh nám odpouští všední hříchy ve zpovědi a také mimo tuto svátost, když vzbudíme úkon lítosti a konáme pokání se zkroušeností nad tím, že jsme neodpověděli na jeho nekonečnou lásku k nám.

Dobrovolný všední hřích sice neodlučuje zcela od Boha, je však velmi smutným pochybením, které ochlazuje přátelství s Ním. Je třeba mít „hrůzu před dobrovolným všedním hříchem“. Pro člověka, který chce doopravdy milovat Boha, nemá smysl připouštět drobné nevěry, i když nejsou těžkým hříchem;11 to vede k vlažnosti.12

2.3. Základní rozhodnutí

Teorie o základním rozhodnutí,13která odmítá tradiční dělení hříchů na smrtelné a všední, hájí názor, že ztráta posvěcující milosti vlivem smrtelného hříchu – se vším, co to obnáší – poškozuje člověka natolik, že může být pouze plodem skutku, který je v radikální a naprosté opozici vůči Bohu, to je základního rozhodnutí proti Němu.14 Takto chápáno by podle zastánců tohoto mylného názoru bylo téměř nemožné dopustit se v našich každodenních volbách smrtelného hříchu; nebo popř. znovu nabýt stavu milosti prostřednictvím upřímného pokání: říkají totiž, že svoboda by nebyla ve své běžné schopnosti volby schopná rozhodnout tak jedinečným a rozhodujícím způsobem o znamení mravního života člověka. Jelikož se, říkají tito autoři, jedná o ojedinělé výjimky v celkově správném životě, lze tak ospravedlnit těžká provinění proti jednotě a soudržnosti křesťanského života; bohužel by tak byla zlehčena schopnost člověka rozhodnout se a přijmout závazek při rozhodování.

S předchozí teorií je úzce spjat návrh na trojí rozdělení hříchu na hřích všední, těžký a smrtelný. Smrtelný hřích by znamenal vědomé a neodvolatelné rozhodnutí urazit Boha a byl by to jediný hřích, který by vzdaloval od Boha a uzavíral brány k věčnému životu. Většina hříchů, které jsou pro svůj předmět tradičně považované za smrtelné, by takto byly pouze těžkými hříchy, neboť by nebyly spáchány s pozitivním záměrem odmítnout Boha.

Církev mnohokrát poukázala na omyly, které se skrývají v těchto myšlenkových proudech. Máme před sebou teorii o svobodě, podle níž je svoboda velmi oslabena, neboť tato teorie zapomíná, že ve skutečnosti je to člověk, kdo rozhoduje, kdo může zvolit změnu svých nejniternějších úmyslů, a který proto může změnit své záměry, své touhy, své cíle i celý svůj životní projekt prostřednictvím dílčích a běžných skutků.15 Na druhou stranu „je však pravda, že je podstatný a zřejmý rozdíl mezi hříchem, který ničí lásku, a hříchem, který neodnímá nadpřirozený život: není nic prostředního mezi životem a smrtí“.16

2.4. Další dělení hříchu

a) Lze rozlišovat mezi aktuálním hříchem, což je samotný hříšný skutek, a habituálním hříchem, což je skvrna na duši zanechaná v ní aktuálním hříchem, časný trest a vina, u smrtelného hříchu ztráta milosti.

b) Dále se liší osobní hřích od prvotního hříchu, s nímž se všichni rodíme a který na nás přešel skrze Adamovu neposlušnost. Prvotní hřích je v každém člověku, i když se ho osobně nedopustil. Lze ho srovnat s dědičnou nemocí, která se dá vyléčit křtem – nebo alespoň implicitní touhou po něm –, ačkoli po něm zůstává jistá slabost svádějící k dopouštění se nových osobních hříchů. Osobního hříchu se tedy člověk dopouští, zatímco prvotní hřích se na něj přenáší.

c) Vnější hříchy jsou takové, kterých se člověk dopouští činností, kterou lze pozorovat z vnějšku (vražda, krádež, pomluva atd.). Vnitřní hříchy naproti tomu zůstávají uvnitř člověka, to je v jeho vůli, aniž by se projevily vnějšími skutky (neprojevený hněv, závist, lakota atd.). Každý vnější i vnitřní hřích má svůj původ ve vnitřním úkonu vůle: tento úkon je pak v pravém smyslu mravním úkonem.

d) Hovoří se o tělesných a duchovních hříších podle toho, zda člověk tíhne neuspořádaně k nějakému smyslovému dobru (nebo k nějaké skutečnosti, která budí zdání, že je dobrá; např. smilstvo) nebo k dobru duchovnímu (pýcha). Duchovní hříchy jsou sami o sobě závažnější; nicméně tělesné hříchy jsou zpravidla prudší, právě proto, že lákající předmět (smyslová skutečnost) je bezprostřednější.

e) Hříchy skutkem a opomenutím: každý hřích znamená provedení dobrovolného neuspořádaného skutku. Když se tento skutek převede do činnosti, nazývá se hřích skutkem; když se naopak dobrovolný skutek převede do opomenutí nějaké povinnosti, nazývá se opomenutí.

3. Šíření hříchu

„Hřích strhává ke hříchu; opakování týchž skutků plodí neřest. Z toho vyplývají zvrácené náklonnosti, které zatemňují svědomí a zkreslují konkrétní hodnocení dobra a zla. Takovým způsobem má hřích tendenci se šířit a upevňovat, ale nemůže zničit až do základů mravní cítění“ (Katechismus, 1865).

Hlavními hříchy nazýváme osobní hříchy, které zvláště vedou k dalším hříchům, neboť jsou hlavou ostatních hříchů. Je to pýcha – počátek každého hříchu ex parte aversionis (srov. Sir 10, 12–13) –, lakota – počátek ex parte conversionis –, smilstvo, hněv, nestřídmost, závist a lenost (srov. Katechismus, 1866).

Ztráta smyslu hříchu je plodem dobrovolného zatemnění svědomí, které vede člověka – pro jeho pýchu – k popření osobních hříchů a dokonce k popření existence samotného hříchu.17

Někdy se nedopouštíme přímo zla, ale nějakým způsobem spolupracujeme s větší či menší odpovědností a mravní vinou na nesprávném jednání jiných lidí. „Hřích je osobní skutek. Kromě toho máme odpovědnost za hříchy, které spáchali jiní, když při nich spolupracujeme: – když se na nich přímo a dobrovolně podílíme;

– když je nařídíme, když k nim radíme, když je chválíme nebo schvalujeme;

– když je neoznámíme nebo jim nezabráníme, jsme-li povinni to učinit;

– když chráníme ty, kdo páchají zlo“(Katechismus, 1868).

Osobní hříchy vedou také k situacím ve společnosti, jež jsou v rozporu s Boží dobrotou a které jsou známé jako struktury hříchu.18 Ty jsou výrazem a důsledkem osobních hříchů (srov. Katechismus, 1869).19

4. Pokušení

V souvislosti s příčinami hříchu musíme hovořit o pokušení, které navádí ke zlu. „Kořen všech hříchů je v lidském srdci“ (Katechismus, 1873), které může být přitahováno přítomností zdánlivých dober. Lákavost pokušení nikdy nemůže být tak silné, že by donutilo hřešit: „Zkoušky, které na vás přišly, jsou úměrné lidským silám. A Bůh je věrný! On nedopustí, abyste byli zkoušeni víc, než snesete. Když dopustí zkoušku, dá také prostředky, jak z ní vyjít, a sílu, jak ji snášet“ (1 Kor 10, 13). Nejsou-li pokušení vyhledávána a využijí-li se jako příležitost k mravnímu úsilí, mohou mít pro křesťanský život pozitivní význam.

Příčiny pokušení lze shrnout do tří skupin (srov. 1 Jan 2, 16):

– „svět“: ne jako Boží stvoření, protože v tomto smyslu je svět dobrý, ale v tom smyslu, že skrze nepořádek způsobený hříchem láká spolu s materialistickým a pohanským prostředím ke conversio ad creaturas.20

ďábel: který navádí k hříchu, ale nemá moc, aby nás donutil hřešit. Pokušení ďábla se odmítají modlitbou.21

– „tělo“ nebo „žádostivost“: nepořádek v mohutnostech duše v důsledku hříchů (také se říká fomes peccati). Toto pokušení se přemáhá umrtvováním, pokáním, rozhodnutím nesmlouvat s pokušením a upřímností v duchovním vedení bez zakrývání pokušení „nesmyslným odůvodňováním“.22

Ve spojitosti s pokušením je třeba se snažit vyhýbat souhlasu, neboť to znamená přilnutí vůle k doposud nechtěnému zalíbení, vyplývajícího z nedobrovolného představení zla v představivosti.

Pro přemožení pokušení je třeba velké upřímnosti před Bohem, k sobě samému a k duchovnímu vůdci. V opačném případě hrozí riziko pokřivení svědomí. Upřímnost je mocný prostředek k vyhnutí se hříchům a k dosažení opravdové pokory: Bůh Otec vychází vstříc tomu, kdo vyzná, že je hříšník, a vyjeví to, co pýcha chtěla skrýt jako hřích.

Kromě toho je třeba vyhýbat se příležitostem k hříchu, to je těm okolnostem, ke kterým dochází víceméně dobrovolně a jsou pokušením. Vždy je třeba se vyhýbat dobrovolným příležitostem, a když se jedná o blízké příležitosti (je-li vážné nebezpečí podlehnout pokušení) nebo nevyhnutelné příležitosti (kterým se nelze vyhnout), je třeba učinit vše možné pro oddálení nebezpečí, neboli jinak řečeno použít veškeré prostředky k tomu, aby se z těchto blízkých příležitostí staly příležitosti vzdálené. V rámci možností je také třeba vyhýbat se vzdáleným, stálým a dobrovolným příležitostem ke hříchu, které nahlodávají duchovní život a disponují k těžkému hříchu.

Pau Agulles Simó

Základní použitá literatura


– Katechismus katolické církve, 1846–1876

– Jan Pavel II., ap. exh. Reconciliatio et paenitentia, 2–XII–1984, 14–18

– Jan Pavel II., enc. Veritatis splendor, 6–VIII–1993, 62–70


Doporučená literatura

– Sv. Josemaría, Vnitřní boj. Jít s Kristem, 73–82

1Sv. Augustin, Contra Faustum manichoeum, 22, 27: PL 42, 418. Srov. Katechismus, 1849.

2Klasicky je hřích definován jako dobrovolná neposlušnost vůči Božímu zákonu: kdyby nebyla dobrovolná, nebyl by to hřích, neboť by se nejednalo ani o vlastní ani o skutečný lidský skutek.

3Sv. Augustin, De civitate Dei, 14, 28.

4Srov. Jan Pavel II., ap. exh. Reconciliatio et paenitentia, 2–XII–1984, 17.

5Tamtéž. Srov. Katechismus, 1857–1860.

6Jan Pavel II., ap. exh. Reconciliatio et penitentia, 17.

7Člověk se dopouští smrtelného hříchu, když „vědomě a z vlastní vůle z jakékoli příčiny zvolí něco, co znamená závažné porušení pořádku. Vpravdě je už přímo v takové volbě obsaženo pohrdnutí Božím přikázáním, zavržení Boží lásky vůči lidskému rodu a všemu stvořenému: člověk vzdaluje sebe sama od Boha a ztrácí lásku“ (tamtéž).

8Srov. Jan Pavel II., enc. Veritatis splendor, 6–VIII–1993, 70.

9I přes úsudek o samotném skutku je nutno říci, že soud nad lidmi musíme ponechat pouze na spravedlnosti a milosrdenství Božím (srov. Katechismus, 1861).

10Pouze ten, kdo má skutečně závažný důvod a nemá možnost se vyzpovídat, může slavit svátosti a přijmout svaté přijímání, vzbudí-li úkon dokonalé lítosti s předsevzetím, že se co nejdříve vyzpovídá (srov. Katechismus, 1452 a 1457).

11Srov. sv. Josemaría, Boží přátelé, 243; Brázda, 139.

12Srov. sv. Josemaría, Cesta, 325–331.

13Srov. Jan Pavel II., enc. Veritatis splendor, 65–70.

14Srov. tamtéž, 69.

15Srov. Jan Pavel II., ap. exh. Reconciliatio et penitentia, 17; Veritatis splendor, 70.

16Tamtéž, 17.

17Srov. tamtéž. 18.

18Srov. Jan Pavel II., enc. Sollicitudo rei socialis, 30–XII–1987, 36 a násl.

19Srov. Jan Pavel II., ap. exh. Reconciliatio et paenitentia, 16.

20Pro překonání těchto pokušení je třeba jít proti proudu vždy, kdy to bude třeba, a nenechat se strhnout světskými zvyky (srov. sv. Josemaría, Cesta, 376).

21Např. modlitba k sv. archandělu Michaelu, vítězi nad satanem (srov. Zj 12, 7 a 20, 2). Církev vždy doporučovala některé svátostiny, jako např. svěcenou vodu, pro přemáhání pokušení ďábla. „Před ničím neprchají zlí duchové více, a to nenávratně, než před svěcenou vodou,“ říkala sv. Terezie z Ávily (citováno v: sv. Josemaría, Cesta, 572).

22Srov. sv. Josemaría, Cesta, 134 a 727.

© Fundación Studium, 2016