Milovaní: ať Ježíš opatruje mé dcery a syny!
V tomto poselství bych vás rád vyzval k hlubšímu zamyšlení nad některými vlastnostmi ctnosti chudoby, z níž vydechuje „bonus odor Christi“, jak říká svatý Pavel (srov. 2 Kor 2,15).
Svatý Josemaría často připomínal tuto ctnost, ve které viděl nejen vnější odpoutání, ale i formu lásky, kterou nás učil Kristus, projev srdce toužící patřit Bohu. Kristus chtěl přijít na svět chudý, žít v chudobě a tak i umřít; zároveň se však choval způsobem, které byl přiměřený daným poměrům a lidem. Syn Boží, který mohl mít vše, si zvolil cestu pokory a zřekl se všeho (srov. Flp 2,6-8). V této chudobě se zjevuje krása srdce svobodného a zcela otevřeného vůli Boha Otce.
Svatí o této skutečnosti svědčí různými způsoby. Objevili, že být chudým není žádná ztráta, ale plnost všeho. Neboť duše, která se odpoutá od všeho neuspořádaného, zakouší novou svobodu: svobodu lásky. „Tváří v tvář touze mít Boha za společníka na cestě ztrácí bohatství na významu, neboť odkrýváme opravdový poklad, který skutečně potřebujeme.“ (Lev XIV., Poselství, 16. listopadu 2025)
Konkrétní projevy ctnosti chudoby mohou záviset na různých okolnostech. To, co je pro jednoho člověka nezbytné nebo velmi užitečné, pro jiného by mohlo být nadbytečné; to, co je pro téhož člověka v určité situaci nezbytné, může být později nadbytečné. Na druhou stranu, s výjimkou zjevných případů, rozlišení – tady a teď – mezi nezbytným, vhodným a nadbytečným vyžaduje něco víc než vnější kritérium: vyžaduje formované svědomí, prozíravost a upřímnou ochotu žít v chudobě, což znamená i umět požádat o radu, když není jasné, zda je určitý výdaj nebo rozhodnutí přiměřené.
Když se ctnost, duch chudoby, v našem životě opravdu zakoření, srdce není ničím zatížené a s Boží milostí může snadněji rozjímat. Duše se učí lépe rozpoznávat jemné a citlivé doteky Ducha Svatého. A tak uprostřed běžných povinností začínáme žít v pokoji a radosti, které svět nemůže dát (srov. Jan 14,27). Je to tichá radost z vědomí, že v nás přebývá Boží láska; láska, která proniká i do naší slabosti, osvětluje ji a postupně nás zevnitř proměňuje k ztotožnění se s Ježíšem Kristem.
Na druhou stranu nemůžeme přehlédnout, že v mnoha kruzích převládají postoje, které mají sklon ztotožňovat štěstí s materiálním blahobytem a s příjemnými věcmi. Víme však dobře, že naším povoláním není ze světa utéci, ale milovat ho a spolupracovat na jeho proměně zevnitř. Abychom toho však dosáhli, musíme být, jak nám říkal svatý Josemaría, kontemplativními dušemi: „Boží povolání má velmi konkrétní cíl: být na všech křižovatkách světa, přičemž ty sám budeš pevně zakotven v Bohu“ (V dialogu s Pánem, č. 11).
Tímto způsobem budeme moci být tou dobrou půdou, o které Ježíš hovoří v podobenství o rozsévači a která umožňuje, aby Boží slovo neslo v našem životě dobré ovoce: větší vnitřní svobodu, umírněnou a hlubší radost, opravdovější důvěru v Boha a pozornější pohled na potřeby druhých. Pokud je však semeno obklopeno trním – tedy nadměrnými materiálními starostmi a touhou po bohatství –, zůstává neplodné: člověk ztrácí vnitřní svobodu, stává se méně otevřeným Bohu a ostatním a nakonec vkládá svou naději do jistot, které srdce nemohou nasytit.
Snažme se se vší rozhodností zabránit, ať už ve velkých nebo malých věcech, aby materialistická kultura dusila úrodnou půdu našich srdcí i míst, kde žijeme (srov. Mt 13,22). Když se chudoba zanedbává, nevyhnutelně slábne touha přispívat k tomu, aby se Boží láska zakořenila v jiných duších. V tomto smyslu spojoval svatý Josemaría tuto ctnost napřímo s nadšením apoštola: „Odpoutej se od pozemských věcí. – Miluj a žij chudobu ducha: spokoj se s tím, co stačí na skromný a střídmý život. – Jinak nikdy nebudeš apoštolem.“ (Cesta, č. 631)
Za nedostatkem apoštolského zápalu se snadno skrývá život, který oslabují různé náhražky, jež otupují duši. Spolu s naším Otcem – jehož svátek tento měsíc oslavíme – vás vybízím, abychom každý z nás osobně, bude-li to třeba, v tomto bodě konverze pokročili vpřed. To se nepochybně promítne do hlubší lásky k našemu Pánu a budeme ho tak moci lépe přinášet světu.
Svěřme toto přání do rukou naší Matky, aby nás naučila stále znovu objevovat krásu skromného života, který je plně odevzdán Boží lásce.
Sjednoceni v modlitbě prosme za Svatého otce a modleme se za jeho úmysly, nyní konkrétně za účinné šíření jeho první encykliky a za plody jeho apoštolské cesty do Španělska.
Se vší láskou vám žehná
váš otec
Řím, 10. června 2026