Mons. Ocáriz: „Děkujme Bohu za Benedikta XVI., pokorného dělníka na vinici Páně.“

Prelát Opus Dei spolupracoval s kardinálem Ratzingerem od roku 1986, kdy byl jmenován konzultorem Kongregace pro nauku víry. V tomto článku Mons. Fernando Ocáriz vzpomíná na osobnost zesnulého emeritního papeže.

Mons. Fernando Ocáriz vzpomíná na zesnulého emeritního papeže Benedikta XVI., se kterým pracoval jako konzultor Kongregace pro nauku víry.

Úmrtím Benedikta XVI. nás opustil kněz, teolog, biskup, kardinál a papež, který sám sebe vnímal jako „pokorného dělníka na vinici Páně“. Je přirozené, že vedle zármutku děkujeme Bohu za jeho život a učení. Poslední lekcí německého papeže byla diskrétnost a skromnost, s níž od roku 2013 žije v postoji modlitby.

Od prvního osobního setkání v roce 1986, kdy jsem začal pracovat jako konzultor Kongregace pro nauku víry, mě zaujala jeho ochota každému naslouchat. Měl jsem možnost být s ním mnohokrát o samotě a to jak v záležitostech kongregace, tak i v jiných otázkách. Při těchto setkáních nikdy nebyl tím, kdo by ukončil rozhovor nebo upozornil, že ho čekají další záležitosti. Bylo poučné vnímat, jak si váží názorů druhých, i když se někdy liší od jeho vlastních. Protichůdné názory přijímal s naprostým klidem a nevadily mu, i když pocházely od mladšího člověka, s nižším vzděláním nebo s méně zkušenostmi. To, na čem mu skutečně záleželo, byla pravda, a proto jeho biskupské heslo bylo: Cooperatores veritatis (Spolupracovníci pravdy, 3 Jan 8).

Jeho láska k církvi a papeži byla příkladná a přesahovala citovou rovinu. Vzpomínám si například, jak arcibiskup Lefebvre přijal to, co mu bylo navrženo, a krátce nato z toho vycouval. Tváří v tvář tomu byl kardinál Ratzinger pohnut a se zármutkem zvolal: „Jak si neuvědomují, že bez papeže nejsou ničím!”

Jeho pokora a láska k Pánu mu umožnily odpovědět „ano“ na to, co po něm Pán a církev žádali. Je známo, že několikrát předložil svatému Janu Pavlu II. svou rezignaci, aby mohl být nahrazen někým mladším a fyzicky vitálnějším. Když ho papež požádal, aby zůstal v úřadu, kardinál Ratzinger neváhal.

Krátce po svém zvolení na Petrův stolec řekl, že když svatý Jan Pavel II. zemřel, myslel si, že se bude moci uchýlit do rodného Německa a věnovat se modlitbě a studiu. Ale Pán měl jiné plány a on si musel připomenout slova z kapitoly 21 Janova evangelia: „Amen, amen, pravím ti: Dokud jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodils, kam jsi chtěl. Ale až zestárneš, vztáhneš ruce, a jiný tě přepásá a povede, kam nechceš.“

Podobně uměl odstoupit, když v Boží přítomnosti viděl, že už nemůže přiměřeně vykonávat náročné povinnosti, které s sebou nese poslání Petrova nástupce. Stejně jako všichni ostatní jsem zprávu o jeho rezignaci přijal se směsí smutku a lásky k tomuto velkému nástupci svatého Petra. V posledních měsících bylo vidět, jak mu ubývají fyzické síly, ale ne jeho bystrost a pokoj ducha, přirozenost a laskavost.

Schopnost zmizet a sloužit církvi tichou modlitbou byla jeho charakteristickým rysem v posledních letech, co ze svého úřadu odstoupil. Měl jsem možnost ho několikrát navštívit v jeho rezidenci ve Vatikánských zahradách: bylo patrné, že se zajímá o druhé, že středem jeho zájmu je modlitba. Jak on sám řekl, cítil se jako poutník na cestě do Otcova domu, do náruče Krista, který byl předmětem jeho lásky a dlouhých let studia.

Za téměř osm let svého pontifikátu nám Benedikt XVI. zanechal velké duchovní a doktrinální dědictví. Jsou to encykliky Deus caritas est, Spe salvi, Caritas in veritate a mnoho apoštolských exhortací a homilií. Nesmírně bohaté je magisterium, které vzniklo v rámci středečních audiencí, se zaměřením na církev, apoštoly a církevní otce, nebo cyklus audiencí o modlitbě, jenž velmi krásně a hluboce pojednává o dialogu s Bohem.

Jeho život by se mohl shrnout jednou překrásnou větou, kterou pronesl při mši na začátku svého působení na Petrově stolci: „Není nic krásnějšího, než nechat se zasáhnout evangeliem, Kristem.“ Pro něho štěstí „má jméno, má tvář: je to Ježíš Nazaretský, skrytý v eucharistii“.

Benedikt XVI. vedl loďku církve mořem dějin s očima upřenýma na Ježíše Krista ve „dnech plných slunce, za mírného vánku, ve dnech hojného rybolovu, ale i v rozbouřených vodách s protivětrem, kdy Pán, zdálo se, spí“. Ale věděl, že loďka je Kristova.

Benedikt XVI. byl „jedním tím blízkým světlem, člověkem, který vyzařuje světlo tak, že odráží světlo Kristovo a nabízí orientaci našim životům“, jak to tak krásně vyjádřil v encyklice Spe salvi.

Svou prací na vinici církve si zaslouží láskyplná Kristova slova: „Pojď, služebníku dobrý a věrný, vejdi do příbytku svého Pána.“

Fernando Ocáriz