Dopis preláta (16. října 2026) | Kontemplace

V tomto pastýřském dopise, který je přípravou na sté výročí Díla, nás Mons. Fernando Ocáriz vyzývá k hlubšímu zamyšlení nad povoláním být kontemplativními uprostřed světa a to ve světle Ježíšova života a podle příkladu svatého Josemaríi.

16.10.2026

Milovaní: ať Ježíš opatruje mé dcery a syny!

1. V poselství v březnu jsem vám navrhoval, abyste se v rámci příprav na sté výročí Díla v období od října letošního roku do října roku příštího hlouběji zamysleli nad myšlenkou „být kontemplativními uprostřed světa, do níž náš Otec shrnul mnoho prvků ducha Opus Dei“¹.

Naše specifické povolání nás vede k touze žít kontemplaci uprostřed každodenních situací. Opus Dei není cestou, na které si máme plnit určité náboženské povinnosti: to je sice mnoho, ale zároveň je to málo. Náš duch míří mnohem dál: vede nás k tomu, abychom viděli a milovali svět Boží láskou, abychom byli účastni jeho pohledu. Jde o náročnou výzvu, u které nespoléháme jen na své síly, ale především na Boží pomoc. Proto se při přípravě na sté výročí Díla s velkou touhou naplno žít své povolání můžeme ptát: Považuji se za povolaného ke kontemplaci? Vím, že i přes mé nedostatky a těžkosti ze mě chce mít Bůh kontemplativního člověka uprostřed světa? Jsem si vědom toho, že mě Bůh volá, abych se s ním setkával na každém kroku, v každé události, v každém okamžiku?

2. Pro pochopení toho, co je kontemplace, nám teologická tradice církve nabízí klasickou definici svatého Tomáše Akvinského: kontemplace je simplex intuitus veritatis ex caritate procedens, jednoduchý a intuitivní pohled na pravdu, který vychází z lásky². Nejde o čistě intelektuální úsilí ani o abstraktní spekulaci. Kontemplace je pohled plný citu, vidění, které se rodí z lásky. Benedikt XVI. to vysvětloval takto: „Programem křesťana – programem milosrdného Samaritána, programem Ježíšovým – je ‚srdce, které vidí‘. Toto srdce vidí, kde je zapotřebí lásky, a podle toho jedná“³ Když je srdce naplněné Boží láskou, rozum a citovost se sjednocují v jednoduchém úkonu vidění. Člověk hledí na to, co miluje, a tento pohled postupně přetváří toho, kdo rozjímá.

Neustálý rozhovor Ježíše s Otcem

3. Ježíš Kristus je pro nás mnohem víc než pouhý vzor, který máme napodobit: on je náš život; on chce žít svůj život v našem životě. Během svého pozemského života chtěl Pán zanechat svědectví o svém neustálém rozhovoru se svým Otcem uprostřed nejrůznějších okolností. Vidíme ho například, jak se modlí při svém křtu v Jordánu (srov. Lk 3,21); jak vyhledává osamělá místa, aby se k Němu v tichosti modlil (srov. Mk 1,35; Lk 5,16; 9,18); vidíme ho vystupovat na osamělou horu (srov. Mt 14,23; Mk 6,46; Lk 6,12; 9,28–29). A při svém utrpení ho vidíme rovněž, jak hovoří s Otcem, od úzkosti v Olivové zahradě (srov. Mt 26,36–44) až po kříž (srov. Lk 23,34.46).

Avšak kromě konkrétních odkazů na chvíle a způsoby, jakých Ježíšova modlitba nabývá⁴, víme, že celý jeho život je ve skutečnosti nepřetržitým rozhovorem, konverzací, která je doprovázena skutky a pohledy, prací i odpočinkem. Ježíšova modlitba „prochází celým jeho životem jako skrytý kanál zavlažující existenci, vztahy, gesta, a který ho krok za krokem a vytrvale vede k úplnému sebeodevzdání se podle plánu lásky Boha Otce“⁵.

Svatý Josemaría především zaměřil zrak na Kristův rozjímavý život jeho skrytých třiceti let. Tento život Ježíše, Marie a Josefa je kontemplativní a zároveň úplně normální, není na něm nic mimořádného. „Když Ježíš rostl a žil jako jeden z nás,“ říkal svatý Josemaría, „zjevil nám, že lidská existence, obyčejné a všední jednání, má jistý božský smysl. (…) Jsou to roky ve stínu, ale pro nás jasné jako sluneční svit. Nebo lépe jako záře osvěcující naše dny a dávající jim jejich skutečný smysl.“⁶

Kontemplace v životě svatého Josemaríi

4. „Putující, kontemplativní člověk“ (contemplativo itinerante): tak definoval svatého Josemaríu Dekret o jeho hrdinských ctnostech. „Nejcharakterističtější rysy jeho osobnosti,“ uváděl tento dokument, „se nenají pouze v jeho mimořádném nadání muže činu, ale také v jeho životě modlitby a v oné vytrvalé sjednocující zkušenosti, která z něho učinila putujícího, kontemplativního člověka“⁷. K tomu samému jsme voláni i my, jeho dcery a synové v Opus Dei, a stejně tak i všichni ti, kteří se k Dílu přibližují: býtputujícími, kontemplativními lidmi, žít v rozhovoru s Bohem na ulicích našich měst, uprostřed každodenního shonu; vždy být s Bohem tam, kde se nacházíme: v našich domovech, v naší práci, v našem prostředí.

„Pane Ježíši, dej, ať jsem roztržitý přesně naopak: místo abych při jednání s tebou myslel na záležitosti pozemské, chci myslet na tebe, když se zabývám věcmi tohoto světa.“⁸, modlíval se svatý Josemaría. Náš zakladatel se snažil objevovat Boha za všemi událostmi, objevoval jeho přítomnost i tam, co se jevilo jako nejvíce „světské“; chtěl vidět poezii – „jedenáctislabičný verš“⁹ i v činnostech zdánlivě bezvýznamných či banálních.

5. Svatý Josemaría byl utvrzován v tomto povolání tím, jak intenzivně prožíval modlitbu s Bohem, uprostřed každodenního shonu: při četbě novin, při jízdě tramvají, když zažíváme ruch velkoměsta; zkrátka v situacích podobnými těm, jaké prožíváme my.

„Chci si to poznamenat, protože je zvláštní, že Ježíš mi často nabízí modlitbu, když čtu tisk“¹⁰, napsal při jedné příležitosti. O několik dní později si zapsal něco podobného: „Minulou sobotu jsem šel do parku Retiro (...) snažil si přečíst noviny. Modlitba přicházela s takovou prudkostí, že jsem proti své vůli musel četby zanechat: a kolik úkonů lásky a odevzdanosti tehdy Ježíš vložil do mého srdce a na má ústa!“¹¹ Ponechal také svědectví o své modlitbě uprostřed každodenního ruchu: „Nejsilnější modlitbu jsem měl (...) při jízdě tramvají a následně, když jsem procházel ulicemi Madridu rozjímajíc o této úžasné skutečnosti: Bůh je můj Otec“¹². Přesně v den, kdy vám posílám tento dopis, je to 95 let, co mám tuto zkušenost.¹³

Počátkem druhé poloviny 20. století se mu stalo něco podobného během jeho první návštěvy Londýna, jedné z velkých světových multikulturních metropolí: „Při pohledu na toto panoráma jsem byl vyveden z míry a cítil jsem se neschopný, bezmocný: Josemarío, tady nemůžeš udělat nic. Měl jsem pravdu: já sám bych nedosáhl žádného výsledku; bez Boha bych nedokázal ze země zvednout ani stéblo slámy (...). Najednou, uprostřed ulice, po níž přicházeli a odcházeli lidé ze všech koutů světa, jsem v sobě, v hloubi svého srdce, pocítil mocnost Hospodinovy ruky: ty nemůžeš nic, ale Já mohu všechno“¹⁴.

To je cesta, k níž nás skrze svatého Josemaríu zve Duch Svatý: kráčet životem s jistotou a sílou milovaných Božích dětí, žít a sdílet všechno s ním; nebo, řečeno slovy Mistra, která zanechala v jeho milovaném učedníkovi nesmazatelnou vzpomínku, zůstávat v něm¹⁵.

Ve zrychleném světě

6. Analýzy současného světa rozpoznávají v naší společnosti sklon k aktivismu, tendenci orientovat svůj život výhradně na práci: úsilí mnoha lidí se zdá být téměř výhradně zaměřeno na zvyšování produktivity, nabýt blahobyt prostřednictvím hromadění hmotných prostředků, zážitků, společenské prestiže... K tomu musíme také přidat vliv, téměř ve všech oblastech, nepřetržité přítomnosti technologií, které, pokud nejsou užívány s moudrostí, mohou izolovat, ztěžovat kontakt s druhými, a dokonce být na překážku naší otevřenosti naslouchat Bohu a druhým lidem. Hovoří se dokonce o opravdové krizi usebranosti a pozornosti, která je tolik potřebná pro vnitřní život i pro lásku k druhým. Schopnost být pozorný je roztříštěna mezi mnoha zájmy, které mezi sebou soupeří, aby se jí zmocnily. Jak nedávno poznamenal Lev XIV.: „Nové technologie vytvořily umělé prostředí, které vystavuje naše základní hodnoty těžké zkoušce.“¹⁶

7. Vzhledem k této situaci velká část dnešního světa hledá způsob, jak lidem dopřát oddech a dát životu smysl, který znamená něco více, než hektickou činnost. To alespoň částečně vysvětluje zájem o „duchovno“, který je v některých zemích patrný již několik desetiletí: nabídka se rozšiřuje, ale přes to vše je mnohdy polovičatá, protože obvykle nedosahuje plnosti nadpřirozeného i lidského života, který nám Ježíš Kristus nabízí.

Zatímco některé nabídky nedokážou překonat křehké jistoty hmotného světa či blahobytu ve světském slova smyslu, „zároveň vidíme mnohá znamení ukazující na probouzení náboženského cítění, na znovuobjevování důležitosti Boha v životě člověka, vidíme touhu po duchovnosti, překročit pouhý horizontální, materiální pohled na lidský život“¹⁷. Určitě jsme všichni kolem sebe pocítili tuto duchovní žízeň, která touží objevit kontemplaci, blízkost Boha a jeho pokoj.

8. Svatý Josemaría zval všechny křesťany, aby byli „dušemi modlitby“, kontemplativními dušemi uprostřed světa, slovy, která jsou vhodná pro jakoukoli dobu, i uprostřed současné sekularizace a rostoucího technologického rozvoje: „Ale já, pokud budu živ, budu kázat, že je nezbytné mít ducha modlitby neustále, při každé příležitosti, v nejrůznějších situacích, protože Bůh nás nikdy neopouští (...). Budeme—li po celý den takto vyhledávat Boží přítomnost, stane se tento den jediným důvěrným rozhovorem s Bohem. Už jsem to říkal mnohokrát a mnohokrát jsem o tom i psal, ale rád to znovu opakuji. Pán nám dává na srozuměnou - svým příkladem - že takové chování je to pravé: neustálá modlitba od rána do večera a od večera do rána.“¹⁸ Žijeme ve velmi příznivých podmínkách — svět to od nás žádá —, abychom tento pohled předávali.

Minulý rok, během homilie při mši svaté ke cti svatého Josemaríi, jsem uvažoval o tom, že naše „touha po nekonečnu se projevuje mnoha způsoby, i když ne všechny přináší srdci uspokojení. Možná máme zkušenost, že jsme ztráceli čas touhou po štěstí vybudovaném pouze na hmotných statcích, úspěchu nebo pohodlí. Víme však, že pouze Bůh dává smysl všem skutečnostem a naplňuje touhy našeho srdce“¹⁹. Před touto žízní po duchovnu, před touto touhou po Bohu, která pulzuje v hloubi srdce každého člověka, i těch, kteří se zdají být církvi nejvzdálenější, je obzvláště nutné hlásat Boží výzvu být kontemplativními uprostřed světa.

„ Hospodine, hledám tvou tvář!“

9. Nejhlubším projevem lásky je hledání milovaného. Kdo miluje, nespokojí se s povrchním poznáním, že o milovaném ví jen pár věcí: touží patřit na jeho tvář, být v jeho přítomnosti, naslouchat jeho hlasu. Opravdová křesťanská modlitba je charakterizovaná oním synovským vzdycháním žalmisty: Vultum tuum, Domine, requiram (Žalm 27 [26],8), Hospodine, hledám tvou tvář!

Náš Otec žil a učil toto vášnivé hledání Kristovy tváře uprostřed všedního života. V jedné ze svých homilií se sílou, která prožité přímo vyzařuje, vykládal, jak ten, kdo miluje Boha, prožívá nezadržitelnou potřebu neustále ho hledat: „Začněme nejprve jednou krátkou modlitbičkou, pak přidáváme další a další … až se nám bude zdát naše vroucnost nedostačující, protože slova jsou příliš nedostatečná … a nastává důvěrné přátelství s Bohem, neustálé a nepřetržité patření na Boha. Žijeme potom jako zajatci, jako uvěznění. Zatímco vykonáme přes své nedostatky a omezení co nejdokonaleji práce svého stavu a povolání, duše touží po tom, aby se osvobodila. Jsme přitahováni Bohem, jako železo magnetem. Naše láska k Ježíši začíná mít důraznější podobu, pojí se se sladkým úžasem.“²⁰

Duše, která hledá Pánovu tvář ve všedním životě, objevuje právě v něm privilegované místo tohoto setkání. Kontemplace není vyhrazena jen několika zasvěceným, ani není cílem pouze pro ty, kteří ze světa odcházejí do ústraní. Touha vidět Boha se dostává do samého středu našich každodenních činností. S Pánem se setkáváme u pracovního stolu, při péči o rodinu, ve společenských vztazích i při odpočinku. Díky lásce objevujeme pohled Krista, hledí na nás a zve nás, abychom odpověděli svým pohledem.

Ve všem vidět Boha

10. Tento zamilovaný pohled hluboce proměňuje chápání reality. Začínáme vidět důvody k vděčnosti a chvále tam, kde jsme dříve viděli jen problémy; začínáme tušit neustálou Boží péči tam, kde jsme se dříve domnívali, že jsme ponecháni svému osudu; začínáme s ním rozmlouvat tam, kde jsme dříve jen přiživovali náš vnitřní monolog. „Kdekoliv jsme, uprostřed hluku města, obtíženi našimi starostmi — v továrně, na univerzitě, na poli, v kanceláři nebo doma —, nacházíme se v prosté synovské kontemplaci, v neustálém rozhovoru s Bohem. Neboť vše — lidé, věci, práce — nám nabízí příležitost a námět k neustálému rozhovoru s Pánem.“²¹

Víra nám otevírá oči, abychom vnímali tu neustále aktivní přítomnost Boha zde a nyní: a tak objevujeme těžko vyjádřitelný význam každé chvíle a každé situace s vědomím, že v každém okamžiku jsme předmětem nekonečné Otcovy lásky; rozpoznáváme péči jeho Prozřetelnosti v malých i velkých událostech každého dne. Radosti, těžkosti, úspěchy i protivenství se proměňují v „surovinu“ a místem pro rozhovor s Pánem. Nic není neutrální; nic nepostrádá nadpřirozenou hodnotu, pokud to děláme z lásky a s touhou sloužit, být oporou pro druhé lidi.

Hledět k nebi s nohama na zemi

11. Existuje riziko zaměňovat duchovní život se sentimentálním únikem od každodenních povinností a nebo nacházet útočiště v abstraktních ideálech. Naopak, opravdová křesťanská kontemplace nachází své kořeny ve Vtělení. Bůh po nás nežádá, abychom hleděli do oblak v neúčinném snění, ale abychom pozvedali oči k nebi právě skrze to, co žijeme, co máme v rukou; i skrze nečekané události a nezdary každého dne, které se podílejí na našem všedním životě.

Kromě nezbytných chvil usebrání, které věnujeme modlitbě, je místem kontemplace i dobře vykonaná práce, péče o rodinu, občanské povinnosti a vztahy s přáteli. V homilii Vášnivě milovat svět to svatý Josemaría vyjadřoval s velkou sílou: „Není jiné cesty, děti moje: buď budeme umět nalézt ve svém běžném životě Pána, nebo ho nenajdeme nikdy. Proto vám mohu říci, že naše doba potřebuje vrátit skutečnosti a situacím, které se zdají nejobyčejnějšími, jejich vznešený původní smysl, dát je do služeb Božího Království, zduchovnit je tím, že z nich učiní prostředek našeho trvalého setkávání s Ježíšem Kristem a příležitost k takovému setkávání.“²²

Zkrátka kontemplace nás nezbavuje naší pozemské odpovědnosti; naopak nás vede k tomu, abychom ji žili s úsilím a láskou, protože ji vidíme a milujeme s Bohem a z Boha. Právě proto nám náš Otec říkal „naučit se vše chápat z hlediska věčnosti.“²³

12. Duše, která okusila sladkost božské přítomnosti, zažívá svaté napětí: na jedné straně touhu po plném sjednocení s Bohem v nebi; na druhé straně vědomí poslaní, které jí Pán ve světě svěřil. Svatý Josemaría popisoval tento vnitřní stav, v němž se hloubavá modlitba proměňuje v pokojnější a hlubší kontemplaci: „Slova jsou příliš nedostatečná... a nastává důvěrné přátelství s Bohem, neustálé a nepřetržité patření na Boha... Už se nemluví, ale jen nazírá. A duše se dává do zpěvu a zpívá novou píseň, protože cítí a ví, že se na ni Bůh neustále s láskou dívá.“²⁴

Tato kontemplace nás nejen neodvádí od přítomnosti, ale přibližuje nás k ní. Neseni Boží milostí prožíváme onen radostný paradox, že jsme „zároveň v nebi i na zemi“. Nohy máme pevně postavené na zemi, bereme na sebe problémy, námahy i naděje svých současníků, zatímco srdce a mysl zůstávají zakotveny v „proudu lásky, která je tajemstvím Jediného i Trojjediného Boha“²⁵.

Svatý Augustin vyjadřoval tuto dvojí příslušnost, ke světu i k nebi, se zvláštní jasností: „Tvé city jsou jako schůdky; tvá vůle je cesta. Miluješ-li, stoupáš; zanedbáváš-li se, sestupuješ. Miluješ-li Boha, budeš v nebi, i když se nacházíš na zemi. Srdce se nezvedá tak, jak se zvedá tělo: k pozvednutí těla je třeba změnit jeho místo; k pozvednutí svého srdce změň svou vůli.“²⁶

Čas je krátký

13. Světským charakterem povolání do Díla nesmíme ztratit z dohledu náš cíl. Kráčíme dějinami s vědomím, že naše vlast je v nebesích (srov. Flp 3,20). Toto vědomí ubíhajícího času nás naléhavě nutí milovat co největší měrou. Svatý Pavel nás varuje: Tempus breve est (1 Kor 7,29), Čas je krátký. Nejde o nějakou úzkostlivou úvahu, ale o povzbuzení, abychom v pokoji využili každou příležitost, kterou nám Bůh nabízí, a přinášeli tak plody lásky.

Svatý Josemaría často o této skutečnosti rozjímal, aby nás povzbudil ke velkorysému a radostnému odevzdání: „Tempus breve est! (1 Kor 7,29), jak je krátký nás život na zemi! V srdci opravdového křesťana znějí tato slova jako výčitka na nedostatek velkorysosti a jako stálá výzva k věrnosti. Opravdu je krátký náš čas, abychom milovali, dávali, činili zadostiučinění. Není proto správné, abychom jím mrhali, ani abychom tento poklad nezodpovědně vyhazovali oknem; neměli bychom promrhat toto období života zde na zemi, které nám Bůh svěřuje.“²⁷

Čas je hřivnou, kterou Pán vložil do našich rukou, abychom ji posvěcovali. Každá hodina práce, každé gesto lásky, každá drobná pozornost vůči ostatním je mincí věčnosti. Při uvažování o konečném cíli ve slávě chápejme, že láska, kterou vložíme do malých i velkých věcí každého dne, je to jediné, co přetrvá navždy.

Kontemplace je Boží dar

14. Je dobré si též připomenout, že kontemplace není pouhým výsledkem lidských technik ani psychologických metod koncentrace. Kontemplace je především nezaslouženým Božím darem, milostí, kterou Duch Svatý udílí pokorným a poslušným srdcím. Svatá Terezie říkávala: „To je věc, kterou dává Bůh.“²⁸

Z tohoto důvodu vyžaduje kontemplace postoj důvěry a synovské odevzdanosti Bohu. Je třeba prosit Pána o potřebné světlo, abychom viděli věci tak, jak je vidí on. Tak se modlíval svatý Josemaría: „Pane, ať vidím tvýma očima, můj Kriste, Ježíši mé duše“; ať hledím na svět, na lidi a na události s jasností tvé pravdy a něhou tvého srdce. Nebo jak prosil Pána při jiné příležitosti: „Pane, ať vidím, ať dostanu světlo a ať ke mně pronikne Kristovo slovo, ať se v mé duši zakoření jeho život a ať se obrátím a zaměřím na věčnou slávu.“²⁹

15. Ačkoli je kontemplace darem nedostupným pouhým lidským silám, vyžaduje z naší strany aktivní odpověď. Dobře víme, že milost neruší přirozenost, ale předpokládá ji a zdokonaluje. Proto cesta ke kontemplativnímu životu vyžaduje klidný, ale vytrvalý boj.

Za prvé je nezbytná věrnost každodenní rozjímavé modlitbě. Potřebujeme si vyhradit chvíle na setkání s Bohem o samotě, učíme se tak naslouchat jeho hlasu a přizpůsobovat svou vůli vůli jeho. V rozjímavé modlitbě se duše obnovuje a nabývá potřebného duchovního rozměru, takže dokáže pokračovat v rozhovoru s Bohem — často beze slov — po zbytek dne. Katechismus církve nám to připomíná: „Člověk se nemůže modlit ‚neustále‘, nemodlí-li se s pevnou vůlí v určitou dobu; je to čas vyhrazený pro intenzivní a déle trvající křesťanskou modlitbu.“³⁰

Za druhé musíme pěstovat vědomí Boží přítomnosti během celého dne. Kromě toho, že prosíme Pána o dar neustálé modlitby, existují určité lidské prostředky, které ji během dne připravují a umožňují: aktivní vyhledávání chvil ticha, schopnost setrvat u téže činnosti, vytrvalost v soustavné práci, pokora naslouchat, kontakt s přírodou, otevřenost vůči upřímnému přátelství, a mnoho dalších způsobů. Jelikož nás Pán vyzývá, abychom se zamýšleli nad evangeliem, je na nás, abychom připravili naše srdce a s užitkem přijímali milosti, které nám Bůh nestále nabízí (srov. Mt 13,1–23). Lev XIV. nás nedávno vyzýval, abychom „podporovali opravdovou hygienu péče: rytmy, kam patří ticho, uvážlivé studium, četba, rozvážná analýza; bez těchto prvků může být vnitřní svoboda ohrožena“³¹; a spolu s ní i naše schopnost modlit se.

16. Svatý Josemaría nás varoval před iluzí toho, kdo nečinně čeká, že dosáhne duchovní zralosti. Samotný běh času sám o sobě člověka nezdokonalí: „Léta člověku nedají ani moudrost, ani svatost.“³² To, co dává moudrost a svatost, je pokorná a vytrvalá odpověď na Boží milost. Každý den je třeba bojovat, v malých věcech, neúnavně, s vědomím, že svatost nespočívá v tom nemít chyby, ale začínat vždy znovu s pokorou a s vědomím, že nás vede Bůh.

Tento každodenní zápas není — a nesmí být — něčím strnulým, ale milujícím a důvěřivým úsilím dítěte, které se nechává nalézt svým Bohem Otcem a ví, že se mu líbí i tehdy, když přes svou dobrou vůli zakopne nebo se zmýlí.

Blahoslavení čistého srdce

17. Blahoslavenství evangelia podává nezbytnou podmínku kontemplace: Beati mundo corde, quoniam ipsi Deum videbunt (Mt 5,8), Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha. Čistota srdce se neomezuje jen na ctnost čistoty, ačkoli ji nezbytně zahrnuje. Čistota srdce znamená vnitřní svobodu duše od jakéhokoli neuspořádaného pouta k sebelásce, k bohatství, k osobnímu úspěchu či k vlastním názorům. Mít čisté srdce znamená mít je ničím nezatížené a svobodné pro lásku k Bohu a k ostatním lidem. Kdo je plný sebe sama, svých vlastních úsudků a sobectví, nemůže vidět Boha, protože jeho duchovní zrak je zastřen.

Tak lze také pochopit zvláštní úlohu, kterou má pro svobodu našeho srdce ctnost čistoty a ctnost chudoby. Obecná duchovní zkušenost je, že obě jsou na cestě ke svatosti nezbytné. Svatý Josemaría to vyjádřil v poznámkách v roce 1932, které později zahrnul do Cesty: „Zbav mne, Ježíši, toho špinavého nánosu smyslné hniloby, která obaluje mé srdce.“³³ I pokud jde o chudobu, napsal: „Jsi-li mužem Boží, pohrdej bohatstvím se stejným úsilím, jaké vynakládají lidé tohoto světa, aby toto bohatství vlastnili.“³⁴ Nejde tu v žádném případě o to, že by se znevažovalo to, co Bůh stvořil; ale o apel pohlížet na věci bez naivity a s vědomím, že můžeme snadno přijít o svobodu, pokud se k nim naše srdce neuspořádaně připoutá. Být kontemplativními uprostřed světa znamená, že musíme těmto záležitostem při zpytování svědomí věnovat více pozornosti, a jsou-li velké obtíže, problémy, bude i velká, důkladná náprava.

18. To, co umožňuje očištění našeho srdce od neuspořádaných připoutaností, je umrtvování a pokání, jak vnitřní, tak vnější. Proto svatý Josemaría často považoval umrtvování za cestu, jak získat „vnitřní převahu nad věcmi tohoto světa“³⁵: být opravdu svobodnými, být svými pány, abychom se mohli obracet k Bohu a k ostatním s lehkostí prostřednictvím toho, co on obrazně nazval „modlitbou smyslů“³⁶. Na této cestě pokání, jež je pro naše očišťování nezbytné, a také abychom žili jako kontemplativní lidé, je důležité nezapomínat, že za vším musí být láska, protože „umrtvování bez lásky je bezcenné“³⁷.

Vidět Boha v ostatních lidech

19. Kontemplativní život neuzavírá křesťana do sobecké uzavřenosti. Naopak, opravdová kontemplace rozšiřuje srdce a oči otevírá pro bratry a sestry. Kdo se naučí vidět Boha v modlitbě, naučí se také objevovat jeho podobu a přítomnost v lidech, kteří ho obklopují.

Svatý Josemaría nám připomíná, že nelze oddělovat lásku k Bohu od lásky k ostatním. Láska k našim blízkým, porozumění vůči kolegovi, dobročinnost vůči potřebnému, upřímné přátelství s přáteli... všechno musí být proměněno Boží láskou. Neexistuje jedno srdce pro lásku k Bohu a druhé pro lásku ke stvořeným tvorům: milujeme je tím samým srdcem³⁸.

Náš kontemplativní život se prověřuje v kvalitě naší bratrské lásky. Opravdovost ve vztazích k druhým, respektování jejich svobody, duch radostné služby a schopnost naslouchat jsou konkrétními projevy opravdového života modlitby: svědčí o tom, že vidíme, jak na nás Bůh čeká v druhých lidech (srov. Mt 25,40).

Jako milované děti

20. Základem našeho ducha je radostné vědomí našeho Božího synovství. Kristu jsme opravdu Boží děti. Z tohoto synovství přímo vyplývá opravdové lidské a křesťanské bratrství. Když víme, že jsme dětmi téhož Otce, pohlížíme na druhé jako na „milované děti“ Boha. Chápeme důstojnost každého člověka, protože víme, že je stvořen k Božímu obrazu. Konkrétně když uvažujeme o nezměrné hodnotě každé duše, vede nás to k opravdové sounáležitosti. Každý člověk má cenu veškeré Kristovy krve. Tato pravda nás osvobozuje, abychom nesoudili podle zdání nebo podle chyb druhých, a vede nás k tomu, abychom se navzájem upřímně milovali skutky a v pravdě.

Rozjímáme-li o tajemství Vykoupení, lépe chápeme, že láska k druhým lidem nemůže být selektivní ani podmíněná. Láska znamená, že překonáváme předsudky, rozdíly v povaze či v mentalitě, neustále hledáme to, co spojuje, a budujeme mosty společenství. V každodenním soužití, které je nevyhnutelně poznamenané lidskými omezeními a slabostmi, se kontemplativní láska projevuje zejména trpělivostí, porozuměním a odpuštěním.

21. Kdo si uvědomuje, že mu Bůh odpustil, nechová v sobě zášť ani hněv. Svatý Josemaría nám zanechal ponaučení o odpuštění, na které se nedá zapomenout. Pramení z jeho vlastní zkušenosti a jeho hlubokého života modlitby: „Nepotřeboval jsem se učit odpouštět, protože Pán mě naučil milovat.“³⁹ Porozumění, opravdová láska spočívá vždy v umění omlouvat, v umění odpouštět, nevést si účty o újmě, kterou jsme utrpěli. Mít pochopení je mnohem více než projevovat snášenlivost: znamená to vžít se do situace druhého, omlouvat jeho chyby a taktně mu pomáhat je překonat.

Odpuštění není slabost, ale nejvyšší projev síly křesťanské lásky. Při odpouštění malých či velkých urážek odráží křesťan ve světě milosrdnou tvář Boha. Ve světě rozervaném rozděleními a konflikty jsme všichni Kristovi učedníci voláni k tomu, abychom byli tak či onak rozsévači pokoje a radosti a rozptylovali temnotu nenávisti světlem víry a silou lásky.

S žízní po duších

22. „Svatost — je-li opravdová — přetéká jako voda z poháru a ze svého nadbytku naplňuje další srdce a duše.“⁴⁰ Proto přirozeně kontemplativní život uprostřed světa vede k mocnému apoštolskému nadšení. Nelze chápat Boží lásku k lidstvu, aniž bychom nepociťovali horoucí touhu sdílet tuto lásku se všemi lidmi.

Kontemplativní duše pohlíží na svět očima apoštola. Nestěžuje si na těžkosti doby nebo na překážky, které někdy klade společnost, jež je vzdálená Bohu, ale v každé situaci vidí příležitost k šíření evangelia. Pohled této kontemplativní duše na svět je pohledem plný naděje a hlubokého souznění s těmi, kdo kráčejí bez orientace, a zároveň si je vědoma, že i tak tito lidé mohou být lepší než je ona sama (srov. Mt 21,31).

23. Svatý Josemaría zrekapituloval spojení mezi kontemplací a apoštolátem těmito slovy: „Vnitřní život znamená růst ve spojení s Kristem skrze chléb a slovo. A apoštolské úsilí je nezbytným a pravým projevem vnitřního života.“⁴¹ Chápeme tedy, že život v modlitbě, je-li opravdový, se neztrácí v sobectví duchovní pohodlnosti: je to oheň, který hoří, pálí, který podněcuje k apoštolátu. Pro křesťana není apoštolát jen doplňkovou činností, zaměstnáním, kterému se věnuje ve volném čase; je to životně důležitá potřeba předávat ostatním pravdu a lásku, které naplňují jeho vlastní duši.

„Nekonáme apoštolát, jsme apoštoly!“, psal jsem vám před lety⁴². V tom samém duchu bychom mohli říci, že kontemplaci nevykonáváme: jsme kontemplativní. Kontemplace není něco, co děláme jen občas, vedle dalších věcí: je to způsob, jak žít a nahlížet na život v Bohu a pohledem Boha, který prostupuje vším, co konáme, co prožíváme, co vnímáme. Proto kontemplativní život, práce, bratrství a apoštolát jsou rozměry jednoho a toho samého křesťanského života. Když rozjímáme o Bohu v modlitbě, nacházíme ho v práci, milujeme ho v našich bratřích a s radostí ho oznamujeme celému světu.

* * *

24. Na závěr tohoto dopisu chci obrátit pohled k Nejsvětější Panně Marii, učitelce kontemplace ve všedním životě. V nazaretském domově, uprostřed nejprostších domácích prací, rozjímala Maria o svém Synu. „Maria žije s pohledem upřeným na Krista a pozorně naslouchá každému jeho slovu: ‚To všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom‘ (Lk 2,19; srov. 2,51). Vzpomínky na Ježíše, vtisknuté do její duše, ji po celou dobu doprovázely a vedly k tomu, aby si v mysli procházela jednotlivé epizody svého života po boku Syna. Právě tyto vzpomínky v jistém smyslu tvořily ‚růženec‘, který se během svého pozemského života neustále modlila.“⁴³

Prosme naši Matku, aby nám pomáhala procházet touto cestou ke stému výročí s vnitřním zrakem i srdcem upřeným na Ježíše a snažme se být navzdory naší osobní slabosti věrnými svědky Kristovy lásky uprostřed světa.

Se vší láskou vám žehná

váš Otec

Řím, 16. října 2026

1 Poselství, 19. 3. 2026.

2 Srov. SV. TOMÁŠ AKVINSKÝ, Suma teologická, II-II, q. 180, a. 3.

3 BENEDIKT XVI., encyklika Deus caritas est, č. 31.

4 Srov. Katechismus katolické církve, č. 2598–2616.

5 BENEDIKT XVI., Katecheze při generální audienci, 30. 11. 2011.

6 SV. JOSEMARÍA, Jít s Kristem, č. 14.

7 Dekret o hrdinských ctnostech služebníka Božího Josemaríi Escrivá de Balaguer, 9. 4. 1990.

8 SV. JOSEMARÍA, Výheň, č. 1014.

9 SV. JOSEMARÍA, Rozhovory, č. 116. (Poznámka k překladu: Španělské slovo „endecasílabos“ – jedenáctislabičný verš – náš Otec používal jako metaforu pro poezii a krásu v lidském jednání).

10 SV. JOSEMARÍA, Apuntes íntimos (Intimní zápisky), č. 618 (26. 2. 1932).

11 Tamtéž, č. 619 (29. 2. 1932).

12 SV. JOSEMARÍA, Instrucción sobre la obra de san Gabriel (Instrukce o díle sv. Gabriela), č. 22, pozn. 28.

13 Jde konkrétně o 16. 10. 1931 (srov. A. VÁZQUEZ DE PRADA, Zakladatel Opus Dei, díl I, s. 389). Když se k tomuto okamžiku vracel o léta později, napsal: „Rozjímal jsem se světly, která nebyla moje, o této úžasné pravdě, která zůstala v mé duši rozžhavena jako žhavý uhlík, aby se již nikdy neuhasila.“ (Carta 15, č. 41)

14 SV. JOSEMARÍA, Meditace, 2. 11. 1958 (citováno v A. VÁZQUEZ DE PRADA, Zakladatel Opus Dei, díl III, s. 344).

15 Srov. např. Jan 15,4n; 1 Jan 2,6n; 4,12n.

16 LEV XIV., Projev, 6. 6. 2026.

17 BENEDIKT XVI., Katecheze při generální audienci, 11. 5. 2011.

18 SV. JOSEMARÍA, Boží přátelé, č. 247.

19 Homilie, 26. 6. 2025.

20 SV. JOSEMARÍA, Boží přátelé, č. 296.

21 SV. JOSEMARÍA, Dopis 6 (Carta 6), č. 15.

22 SV. JOSEMARÍA, Rozhovory, č. 114.

23 SV. JOSEMARÍA, Boží přátelé, č. 239.

24 Tamtéž, č. 296 a 307.

25 Tamtéž, č. 252.