Opus Dei

Přátelství mezi lidmi povolanými ke stejnému poslání umožňuje, aby bylo vždy cestou naplněnou štěstím.

Nechat se druhými milovat je způsob, jak dát Bohu ve svém životě prostor. Ježíš tak činil do posledních chvil na zemi.

Druhá část o jednotě života. Autor uvažuje o nutnosti přijmout místo, kam nás Bůh postavil, a zde hledat jeho přítomnost.

Jednota života je podstatným rysem ducha Opus Dei. Tento úvodník představuje ve dvou částech některé z jeho projevů.

Naše identita se utváří neustále, na počátku, v průběhu i na konci života. V tomto článku, posledním z řady těch, které pojednávají o formaci osobnosti z křesťanského pohledu, se rýsuje cíl tohoto závodu, jímž je spočinutí naší křehké identity v identitě Boží.

Nový text z řady zaměřené na formaci osobnosti. Tentokrát se zaměřuje na poznání sebe samého, se všemi ctnostmi i nedostatky, jež jsou nutné k tomu, aby byl člověk šťastný.

„Nové přikázání“, které nám Ježíš svěřil na konci svého pozemského života, dodává lidskému přátelství nový rozměr: jedná se o skutečný apoštolát.

Někteří lidé mají tendenci považovat formaci za vědění. Ale takové pojetí nestačí: dospět k integritě osoby vyžaduje vnímat formaci jako bytí. Jde o mnohem vyšší cíl: nutno se ponořit do tajemství Krista, abychom poznali jeho šíři, jeho hloubku a umožňovat, aby nás milost postupně proměňovala, aby nás s ním ztotožňovala.

Shrnutí zákona 'milovat Boha nadevše a svého bližního jako sám sebe' není jen tak ledajaké nařízení. Láska se nedá vynucovat, Bůh nás pouze zve, abychom se potom, co člověku ukázal svou nekonečnou lásku a starost, s ním na ní podíleli.

Jaké jsou opravdové důvody jednání křesťana? Co hledáme, když říkáme, že chceme být lepšími? Boj se musí soustředit na Boha, ne na nás, jak zdůrazňuje tento text.