Opus Dei

Evangelium této neděle obsahuje tři Ježíšovy výroky, které se týkají některých důležitých aspektů budoucího života Církve: (1) bratrské napomenutí mezi věřícími, (2) moc svazovat a rozvazovat svěřená apoštolům a jejich nástupcům a (3) účinnost společné modlitby.

S nebeským královstvím je to jako s člověkem, který nasel na svém poli dobré semeno. Ale když lidé spali, přišel jeho nepřítel, nasel do pšenice koukol a odešel (Mt 13,24-25).

Vědět s jistotou, že jsme stále v Boží přítomnosti, v nás živí naději. Z té pak jako prameny vyvěrají a stékají radost a pokoj, které činí plodnými naše životy a životy těch, kteří jsou nám nablízku.

„Cesta se dá definovat jedním slovem: milovat (...), mít velké srdce, cítit, odpouštět a chápat starosti druhých – s Kristem se vydávat za všechny duše“ (sv. Josemaría).

Pro křesťana není apoštolát pouze „úkolem“ nebo aktivitou zabírající určitý počet hodin denně. Je to potřeba, která tryská ze srdce, a stává se ztělesněním „jednoho těla, jednoho ducha v Kristu“.

„V průběhu rozlišování našeho vlastního povolání nejsme nikdy sami, protože každé povolání se rodí a formuje v Církvi.“

Bůh vždy aktivně hledal přátelství s lidmi a proto nám nabízí život ve společenství s Ním. Ani lidská slabost ani prach na cestě nemohly toto změnit. Když se necháme obejmout touto bezpodmínečnou láskou, budeme naplněni světlem a silou, kterou můžeme nabídnout ostatním.