Téma 25 - Svátost kněžství

Skrze svátost svěcení je udělována účast na Kristově kněžství podle způsobu předaného apoštolskou posloupností. Služebné kněžství se liší od všeobecného kněžství věřících.

Souhrn křesťanské víry
Opus Dei - Téma 25 - Svátost kněžství

PDF► Svátost kněžství

*****

1. Kristovo kněžství

Z izraelského národa, označeného v knize Exodus 19, 6 za „království kněží“, byl kmen Levi vybrán Bohem pro přisluhování příbytku svědectví“ (Nu 1, 50); mezi levity byli pak kněží staré smlouvy svěceni obřadem pomazání (srov. Ex 29, 1–7), když jim byla svěřována funkce „zástupců lidí před Bohem, aby přinášeli dary i oběti za hříchy“ (Žid 5, 1). Toto kněžství je jako prvek mojžíšského zákona „uvedením do lepší naděje“ (Žid 7, 19), „náznakem budoucího dobra“, které však samo o sobě „nemůže nikdy skrze stále stejné oběti, přinášené každoročně znovu a znovu, dokonale očistit ty, kdo s nimi přicházejí“ (Žid 10, 1).

Levitské kněžství předjímalo určitým způsobem ve vyvoleném národě plné uskutečnění kněžství v Ježíši Kristu, nespojeného ani s rodokmenem ani s chrámovými oběťmi ani se zákonem, nýbrž pouze se samotným Bohem (srov. Žid 6, 17–20 a 7,1). Proto ho „Bůh prohlásil veleknězem podle řádu Melchisedechova“ (Žid 5, 10), který „jedinou obětí navždy přivedl k dokonalosti ty, které posvěcuje“ (Žid 10, 14). Vtělené Boží Slovo naplněním mesiánských proroctví vysvobozuje všechny lidi svou smrtí a zmrtvýchvstáním, odevzdáním vlastního života, aby bylo naplněno jeho kněžství. Toto kněžství, které samotný Ježíš uvádí pod názvem svěcení a poslání (srov. Jan 10, 14), má proto všeobecný rozměr: neexistuje „spásonosné jednání Boha mimo jediné prostřednictví Krista“.1

2. Kněžství u apoštolů a v apoštolské posloupnosti

Při poslední večeři projevuje Ježíš vůli dát svým apoštolům podíl na svém kněžství vyjádřeném jako svěcení a poslání: „Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli vpravdě posvěceni“ (Jan 17, 18–19). Tato účast se uskutečňuje v rozličných okamžicích během Kristovy služby, které lze považovat za jednotlivé kroky, jež povedou k ustanovení duchovního stavu: když povolává apoštoly a ustanovuje je jako sbor (srov. Mk 3, 13–19), když je poučuje a vysílá kázat (srov. Lk 9, 1–6), když jim předává moc odpouštět hříchy (srov. Jan 20, 22–23), když jim svěřuje všeobecné poslání (srov. Mt 28, 18–20); až po tu nejvýjimečnější událost, kdy jim přikazuje slavit eucharistii: „To konejte na mou památku“ (1 Kor 11, 24). V apoštolském poslání byli „plně utvrzeni v den letnic“.2

Během svého života „měli při své službě nejen různé pomocníky, nýbrž – aby poslání, které jim bylo svěřeno, pokračovalo i po jejich smrti - odkázali apoštolové jakoby ve formě závěti svým bezprostředním spolupracovníkům úkol dobudovat a upevnit dílo, které započali. (…) A navíc jim dali příkaz, aby po jejich smrti převzali jejich službu jiní osvědčení muži. (…) Biskupové tedy na sebe vzali službu společenství spolu se svými pomocníky, kněžími a jáhny. Na místě Božím jsou v čele stáda, jehož jsou pastýři, a to jako učitelé nauky, jako kněží posvátné bohoslužby a jako služebníci ve správě“.3

2.1. Liturgie svěcení

V Novém zákoně je apoštolská služba předávána vkládáním rukou za doprovodu modlitby (srov. Sk 6, 6; 1 Tim 4, 14; 5, 22; 2 Tim 1, 6); taková je současná praxe nejstarších obřadů svěcení, které jsou zaznamenány v Traditio apostolica a Statuta Ecclesiae Antiqua. Toto podstatné jádro, tvořící svátostné znamení, bylo v průběhu staletí obohaceno o některé doplňující obřady, jež se mohou lišit podle různých liturgických tradic. „Tak v latinském obřadu úvodní obřady představení a volba kandidáta svěcení, biskupova homilie, dotazování kandidáta, litanie ke všem svatým dosvědčují, že volba kandidáta byla provedena ve shodě s praxí církve, a uvádějí do slavnostního úkonu svěcení. Po něm následují jiné obřady, které symbolicky vyjadřují a doplňují tajemství, které se naplnilo: u biskupa a kněze je to pomazání svatým křižmem, znamení zvláštního pomazání Duchem svatým, jež činí jejich službu plodnou; předání evangeliáře, prstenu, mitry a pastýřské berly biskupovi jako znamení jeho apoštolského poslání hlásat Boží slovo, jeho věrnosti církvi, Kristově nevěstě, a jeho úkolu pást Pánovo stádo; knězi se předává patena a kalich, „oběť věřících“, neboť je povolán, aby ji přinášel Bohu; předání evangeliáře jáhnovi, který dostal poslání hlásat Kristovo evangelium“ (Katechismus, 1574).

2.2. Povaha a účinky přijatého svěcení

Skrze svátost svěcení je udělována účast na Kristově kněžství podle způsobu předaného apoštolskou posloupností. Služebné kněžství se liší od všeobecného kněžství věřících, pocházejícího ze křtu a biřmování; „oboje jsou na sebe navzájem zaměřená“, avšak „liší se od sebe podstatně a ne pouze stupněm“.4 Pro služebné kněžství je specifické a vlastní být „svátostným znázorněním Krista, který je hlava a pastýř“,5 což umožňuje uplatňovat Kristovu autoritu v pastýřské funkci kázání a řízení a jednat in persona Christi při vykonávání svátostné služby.

Repraesentatio Christi Capitis přetrvává navždy ve služebníku, jehož duše byla označena svátostným znamením, nezničitelně vtisknutým do duše při svěcení. Toto znamení je tedy hlavním účinkem svátosti, a jelikož je trvalou skutečností, způsobuje, že svěcení nelze ani opakovat, ani zrušit, ani udělit na omezenou dobu. „Platně posvěcený jednotlivec může být jistě z oprávněných důvodů zproštěn závazků a funkcí spojených se svěcením nebo mu může být zakázáno, aby svou funkci vykonával, ale nikdy se nemůže znovu stát laikem ve vlastním slova smyslu“ (Katechismus, 1583).

Svěcení v každém z jeho stupňů navíc uděluje „milost Ducha svatého vlastní této svátosti“, jíž je „připodobnění Kristu – knězi, učiteli, pastýři, jehož služebníkem je svěcenec ustanoven“ (Katechismus, 1585). Toto služebnictví je zároveň dar i úkol, neboť svěcení se přijímá za účelem služby Kristu a věřícím, kteří v církvi tvoří jeho mystické tělo. Pro biskupa je ještě specifičtěji obdrženým darem „Duch vševládný, kterého jsi dal svému milovanému Synu Ježíši Kristu, a on jej dal svatým apoštolům“.6 Pro duchovního je od Boha vyprošován dar Ducha, „aby byl hoden předstoupit bez výčitek k tvému oltáři, hlásat radostnou zvěst o tvém království, uskutečňovat svou službu tvému slovu pravdy, přinášet ti duchovní dary a oběti, obnovovat tvůj lid očistnou koupelí; aby kráčel vstříc našemu velkému Bohu a Spasiteli Ježíši Kristu“.7 Jáhni „posíleni svátostnou milostí slouží Božímu lidu ve společenství s biskupem a jeho kněžským sborem službou liturgickou, kazatelskou a charitativní“.8

2.3. Stupně svátosti kněžství

Jáhenství, kněžství a biskupství mezi sebou zachovávají vnitřní vztah jako stupně jediné svátostné skutečnosti kněžského svěcení, obdržené postupně inkluzivním způsobem. Zároveň se od sebe odlišují podle udělené svátostné skutečnosti a jejich příslušných funkcí v církvi.

Biskupství je „plnost svátosti kněžství“, nazývané „v liturgických zvyklostech církve i u svatých otců nejvyšším kněžstvím a plností posvátné služby“.9Biskupům je svěřena „služba společenství, aby na místě Božím stáli v čele stáda, jehož jsou pastýři, a to jako učitelé nauky, jako kněží posvátné bohoslužby a jako služebníci ve správě“.10 Jsou nástupci apoštolů a členy biskupského kolegia, do něhož se začleňují svěcením, a zachovávají hierarchickou jednotu s papežem, hlavou kolegia, a s jeho ostatními členy. Přísluší jim především hlavní funkce jak ve všeobecné církvi, tak předsedáním místním církvím, které řídí „jako zástupci a vyslanci Kristovi“ a činí tak „radou, přesvědčováním a příkladem, ale i autoritou a posvátnou mocí“.11 Mezi úkoly biskupů „zaujímá přední místo hlásání evangelia. Biskupové jsou totiž zvěstovatelé víry, kteří přivádějí ke Kristu nové učedníky; jsou také autentičtí, tj. Kristovou autoritou obdaření učitelé. Lidu sobě svěřenému kážou víru, kterou má věřit a uplatňovat v životě“, a když „učí ve spojení s římským biskupem, mají být v úctě u všech jako svědkové božské a katolické pravdy“.12 Konečně jako udělovatelé milosti velekněžství řídí svou autoritou zdravé a plodné rozdělování svátostí: „Oni dávají směrnice pro udílení křtu, jímž se dopřává účast na Kristově královském kněžství. Oni původně přisluhují biřmováním, udělují svátost kněžství a upravují řád pokání. Starostlivě povzbuzují a poučují svůj lid, aby se s vírou a úctou účastnil liturgie, zejména svaté mešní oběti.“13

Kněžský stav byl ustanoven Bohem, aby jeho služebníci „měli ve společenství věřících posvátnou moc, přijatou svěcením, aby mohli přinášet svatou oběť a odpouštět hříchy a veřejně Kristovým jménem vykonávali pro lid kněžskou funkci“.14 Kněžím byla svěřena služební funkce „ v podřízeném stupni, aby byli po zařazení do kněžského stavu spolupracovníky biskupského stavu v zájmu řádného plnění Kristem svěřeného apoštolského poslání“.15 Podílí „se na autoritě, s níž sám Kristus své tělo buduje, posvěcuje a řídí“, a skrze obdržené svátostné svěcení „jsou označeni zvláštním znamením a tím připodobněni Kristu Knězi tak, že mohou jednat jménem Krista Hlavy“.16 „Tvoří se svým biskupem jediný kněžský sbor určený pro různé úkoly“ a vykonávají své poslání v bezprostředním kontaktu s lidmi. Kněží mají „především povinnost hlásat všem Boží evangelium, aby plněním příkazu Páně „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu“ ustavovali a rozmnožovali Boží lid“.17 Jejich úloha je zaměřena na to, že „(úřad) vykonávají zejména v eucharistické bohoslužbě neboli shromáždění, kde zastupují Krista, hlásají jeho tajemství a spojují prosby věřících s obětí jejich hlavy (srov. 1 Kor 11, 26). V mešní oběti zpřítomňují a přivlastňují až do příchodu Páně jedinou oběť Nového zákona, totiž oběť Krista obětujícího sebe sama jednou provždy Otci jako neposkvrněný obětní dar (srov. Žid 9, 14–28)“.18 To je spojené se „službou smíření a posily“, kterou vykonávají „pro věřící kajícníky anebo nemocné“. Jako skuteční pastýři „vykonávají v mezích své moci úřad Krista pastýře a hlavy, a tak shromažďují Boží rodinu jako bratrské společenství, oživované jedním duchem a skrze Krista v Duchu ji vedou k Bohu Otci“.19

Jáhni představují nižší stupeň hierarchie. Jsou na ně vkládány ruce „nikoli ke kněžství, nýbrž ke službě“, kterou vykonávají jako repraesentatio Christi Servi. Jáhni mohou „slavnostně udělovat křest, uchovávat a rozdělovat eucharistii, jménem církve asistovat při uzavírání manželství a žehnat mu, přinášet umírajícím svátostnou posilu na cestu do věčnosti, předčítat věřícím Písmo svaté, vyučovat a povzbuzovat lid, předsedat bohoslužbě a modlitbě věřících, udělovat svátostiny a vést smuteční a pohřební obřady“.20

3. Udělovatel a příjemce

Udělení svěcení v jeho třech stupních je vyhrazeno výlučně biskupovi: v Novém zákoně ho udělují pouze apoštolové a „protože svátost kněžství je svátostí apoštolské služby, je vyhrazeno biskupům jako nástupcům apoštolů, aby předávali tento „duchovní dar“, „výhonek apoštolské setby“ (Katechismus, 1576), uchovávaný po staletí v posvěcené službě.

Pro právoplatnost biskupského svěcení je v latinské církvi požadován výslovný příkaz papeže (srov. Kodex kanonického práva, 1013); ve východních církvích je svěcení biskupů vyhrazeno římskému biskupovi, patriarchovi nebo metropolitovi, přičemž je vždy nelegální, neexistuje-li zákonný příkaz (srov. Kodex kánonů východních církví, 745). V případě kněžského a jáhenského svěcení je zapotřebí, aby světitel byl vlastním biskupem žadatele, nebo byl vydán příslušnou autoritou propustný list (srov. Kodex kanonického práva, 1015–1016); pokud se svěcení koná mimo vlastní území, může biskup udělovat svěcení pouze s dovolením diecézního biskupa (srov. Kodex kanonického práva 1017).

Pro platnost svěcení v jeho třech stupních je třeba, aby kandidát byl muž a byl pokřtěn. Ježíš Kristus totiž vybral za apoštoly pouze muže, ačkoliv mezi těmi, kteří ho následovali, se nacházely i ženy, které při různých příležitostech projevily větší věrnost. Toto Pánovo jednání je normativní pro celý život církve a nelze ho považovat za příležitostné, protože již apoštolové se cítili touto praxí vázáni a vkládali ruce pouze na muže, a to i tehdy, když se církev rozšířila do míst, kde by přítomnost žen ve službě nevyvolávala rozpaky. Církevní otcové se touto normou věrně řídili s vědomím, že se jedná o závaznou tradici, jež byla náležitě zaznamenána v synodálních dekretech. Církev se následně „nepovažuje za oprávněnou přijmout svěcení žen“.21

Právoplatné a plně plodné svěcení navíc vyžaduje ze strany kandidáta nadpřirozené povolání potvrzené zároveň vyzváním příslušnou autoritou („výzva hierarchie“). V latinské církvi platí navíc zákon o církevním celibátu pro všechny tři stupně; „Podstata kněžství ho sice nevyžaduje,“22 ale „je však v mnohém směru pro kněžství vhodný,“ protože celibátem se kněží podílí na svobodném způsobu, který si zvolil Kristus pro uskutečnění svého poslání, „snáze jdou za ním s nerozděleným srdcem, svobodněji se v něm a s ním oddávají službě Bohu i lidem“. Plným odevzdáním svého života svěřenému poslání svěcenci „připomínají ono tajuplné manželství ustanovené Bohem, (…) v němž má církev jediného snoubence, Krista. Navíc se stávají živým znamením onoho budoucího světa, který už je přítomen vírou a láskou a v němž se vzkříšení nebudou ani ženit ani vdávat“.23 Nejsou k celibátu vázáni trvalí jáhni ani jáhni a kněží východních církví. Konečně se pro jejich vysvěcení vyžaduje určité vnitřní i vnější dispozice, náležitý věk a znalosti, splnění požadavků předcházejících svěcení a absence překážek a nesrovnalostí (srov. Kodex kanonického práva, 1029–1042; Kodex kánonů východních církví, 758–762). U kandidátů na biskupské svěcení platí zvláštní podmínky zajišťující jejich způsobilost (srov. Kodex kanonického práva, 378).

Philip Goyret

Základní použitá literatura

– Katechismus katolické církve, 1533–1600


Doporučená literatura

– 2. vatikánský koncil, konst. Lumen gentium, 18–29; dekr. Presbyterorum Ordinis, 2, 4–6, 15–17.

– Sv. Josemaría, Knězem navěky. Milovat církev. Axis – asociace pro šíření dobré literatury, o.s. Pardubice, 2012.

1Kongregace pro nauku víry, dekl. Dominus Iesus, 6–VIII–2000, 14.

22. vatikánský koncil, konst. Lumen gentium, 19.

3Tamtéž, 20.

4Tamtéž, 10.

5Jan Pavel II., ap. exh. Pastores dabo vobis, 25–III–92, 15, 4.

6Biskupské svěcení, konsekrační modlitba.

7Byzantský obřad, Modlitba při kněžském svěcení.

82. vatikánský koncil, konst. Lumen gentium, 29.

9Tamtéž, 21.

10Tamtéž, 20.

11Tamtéž, 27.

12Tamtéž, 25.

13Tamtéž, 26.

142. vatikánský koncil, Presbyterorum Ordinis, 2.

15Tamtéž.

16Tamtéž.

172. vatikánský koncil, dekr. Presbyterorum Ordinis, 4.

182. vatikánský koncil, konst. Lumen gentium, 28.

19Tamtéž.

20Tamtéž, 29.

21Jan Pavel II., ap. listOrdinatio Sacerdotalis, 22–V–94, 2.

222. vatikánský koncil, dekr. Presbyterorum Ordinis, 16.

23Tamtéž.