Drazí bratři a sestry, dobrý den a vítejte!

Počínaje dnešním setkáním se začínáme zamýšlet nad pastorální konstitucí Gaudium et spes, v níž chtěl II. vatikánský koncil prohloubit zásadní téma, kterým je vztah Církve k současnému světu. Svatý Jan XXIII. již v zahajovací promluvě 11. října 1962 vyjádřil nesouhlas s „proroky špatných zpráv“, kteří, „ačkoli hoří horlivostí pro náboženství […], tvrdí, že naši dobu nelze s minulými stoletími vůbec srovnávat a že je plně zkažená; a chovají se dokonce tak, jako by se z dějin neměli co naučit“ (Gaudet Mater Ecclesia, 4.2). Odtud vychází úkol svěřený koncilním otcům: „Za současného stavu lidských záležitostí, v němž se zdá, že lidstvo vstupuje do nového řádu věcí, je třeba vidět spíše tajemné záměry Boží Prozřetelnosti. Ty se uskutečňují v navazujících obdobích skrze lidské dílo, často nad jejich očekávání, a s moudrostí uspořádávají vše, i nepříznivé lidské události, pro dobro Církve“ (Gaudet Mater Ecclesia, 4.4).

O tři roky později vyhlášení konstituce Gaudium et spes potvrdilo, že toto rozlišování je podstatným prvkem povahy Církve a popsalo její pastorální zaměření jako konstitutivní: odtud název „Pastorální konstituce“. Nejde o naivní optimismus, ale o obnovenou věrnost tajemství Krista, který se svým vtělením rozhodl sdílet náš život: stal se „ve všem podobným svým bratřím“ (Žid 2,17; srov. 4,15) a vzal na sebe následky hříchu, když zemřel jako Vykupitel, který dal „výkupné za všechny“ (1 Tim 2,6). Toto sdílení s lidstvem je cestou, kterou Kristus po Církvi žádá; proto koncilní konstituce Gaudium et spes začíná prohlášením, že Církev bere za svou „radost a naději, smutek a úzkost lidí dnešní doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí“ (GS 1).

Je to sdílení, které nás zve k vystoupení z jakékoli pasivity a lhostejnosti vůči událostem, k nimž dochází, k dějinám a k životu lidí, především k rychlým a hlubokým proměnám, které dnes prožíváme. Není možné zůstat nezúčastněnými diváky, je naopak nutné naslouchat srdcem, nechat se oslovit a zapojit se. S Kristem a s podporou síly jeho Ducha jsou věřící pohnuti k tomu, aby vzali na sebe těžkosti svých bratří, především těch, kteří jsou drceni nespravedlností, diskriminací a násilím. Pouze ve sdílení a v nasazení je totiž možné dospět k adekvátním odpovědím, vždy podpíráni jistotou, že „utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se na nás má zjevit“ (Řím 8,18).

V tomto smyslu blízkost k lidstvu otevírá cestu k hlubšímu čtení událostí i samotného Zjevení a ve stejné perspektivě Gaudium et spes připomíná „trvalou povinnost Církve zkoumat znamení doby a vykládat je ve světle evangelia“ (GS 4). Tato koncilní konstituce tedy vyzvala Církev k trvalému úsilí o obrácení, aby dosvědčovala, že ji nevede „žádná pozemská ambice“, ale „snaží se jen o jedno: pod vedením Ducha Utěšitele pokračovat v díle Krista, jenž přišel na svět, aby vydal svědectví pravdě, aby spasil, ne soudil, aby sloužil, ne aby si nechal sloužit“ (GS 3).

Nejde vpravdě o pouhé morální nastavení. Papež František nám připomínal, že pro Církev je „opce pro chudé spíš teologickou než kulturní, sociologickou, politickou či filozofickou kategorií. […] Jsme povoláni objevit v nich Krista, propůjčovat jim svůj hlas v jejich záležitostech, ale také být jejich přáteli, naslouchat jim, chápat je a přijímat tajemnou moudrost, kterou nám Bůh chce sdělit jejich prostřednictvím“ (Apost. exhort. Evangelii gaudium, 198).

Křesťanské sdílení vede k převzetí odpovědnosti za svět a také k odhalování rozporů, které charakterizují osobní i společenský život současného světa: například vědecký a technologický pokrok, který nabízí stále nové možnosti, ale pouze některým, a který člověk nedokáže vždy postavit „do svých služeb“; nebo jasnější poznání „zákonů společenského života“, doprovázené však nejistotou „jaký směr mu má dát“; či ještě větší dostupnost „bohatství, možností a hospodářské moci“, která však bohužel i dnes, stejně jako v době koncilu, nechává „značnou část lidstva trpět hladem a nouzí“ (GS 4); anebo sdílené vědomí, že ve hře je budoucnost planety, a zároveň neschopnost vzdát se egoistického konzumu a iluze, že válka je účinnou cestou k budování míru.

V době vyznačené hlubokými změnami, z nichž pramení znepokojivá nerovnováha, je Církev povolána sloužit lidské bytosti, naslouchat a vnímat nejhlubší otázky jejího srdce i touhy, které v ní žijí, a ukazovat v Kristu „klíč, střed a cíl celých lidských dějin“ (GS 10). Proto se v Církvi, na každé úrovni a v každé době, má uskutečňovat milosrdná kenoze Krista, který „ačkoli měl božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka […] a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži“ (Flp 2,6-8).

Drazí bratři a sestry, radost a naděje – gaudium et spes – nechť jsou rozlišovacími znaky Církve, která hlásá a dosvědčuje evangelium a stává se blízkou ženám a mužům naší doby.