Drazí bratři a sestry,
šestá kapitola konstituce Sacrosanctum concilium (SC) II. vatikánského koncilu je věnována posvátné hudbě. Uvádí: „Církevní hudební tradice představuje nedocenitelný poklad, který vyniká nad ostatní umělecké projevy především tím, že je to bohoslužebný zpěv, vázaný na slova liturgie, a tak tvoří nezbytnou nebo integrující součást slavné liturgie,“ (SC, 112) a upřesňuje: „Liturgická hudba bude tedy tím posvátnější, čím těsněji bude spjata s liturgickým děním, ať vroucnějším vyjádřením modlitby nebo sjednocením srdcí, ať tím, že posvátným obřadům dodá slavnostnější ráz.“ (tamtéž)
Zde nacházíme jádro koncilního učení, které potvrzuje a prohlubuje služebnou funkci hudby v liturgii, již zdůraznil svatý Pius X. v motu proprio Inter sollicitudines (22. listopadu 1903). Hudba je totiž součástí liturgického dění a není pouhou ozdobou slavnosti. V liturgii zpívat a hrát znamená modlit se, naladit své srdce na srdce sester a bratří i na Boha, a to v aktivní účasti na slaveném tajemství. Hudba zejména vyjadřuje citovou dimenzi modlitby, jak uvádí svatý Augustin: „Cantare amantis est“, tj. „Zpívat přísluší tomu, kdo miluje“ (Sermo 336, 1). To je velmi důležité, protože pomáhá otevřít srdce Božímu působení v milosti a nechat se jím formovat.
Zpěv navíc podporuje společenství. Prostřednictvím symfonie hlasů přispívá ke sjednocení duší, překonává rozdíly mezi lidmi a spojuje všechny ve chvále Bohu. Stává se tak zjevením církve, hmatatelným projevem společenství, které patří k její samotné podstatě.
Z hlubokého teologického významu posvátného zpěvu jako nedílné součásti liturgického dění vyplývají určité požadavky. Prvním z nich je, že bez ohledu na módní trendy či konkrétní vkus autorů musí zpěv na všech úrovních odpovídat tomu, co je pro daný slavnostní okamžik nejvhodnější. Forma, zejména ve svém melodickém aspektu, musí být zároveň vznešená a jednoduchá, vysoké hudební kvality a snadno proveditelná, zejména pokud je určena ke zpěvu celým shromážděním (srov. SC 121).
Ze stejného důvodu koncil doporučuje, aby i texty byly přiměřené, hluboké a zároveň snadno srozumitelné, inspirované především Písmem svatým, liturgickými knihami a duchovní tradicí církve. Na to je třeba dbát, aby zůstala živá a rostla dynamika vyjádřená ve starobylém principu „lex orandi, lex credendi“, tedy že zákon modlitby je také zákonem víry.
Sacrosanctum concilium věnuje značný prostor tématu činné účasti věřících (srov. č. 114). Ta „musí být chápána […] na základě většího uvědomění si slaveného tajemství a jeho vztahu ke každodennímu životu“ (Benedikt XVI., apoštolská exhortace Sacramentum caritatis 52) v „duchu trvalého obrácení, které má vyznačovat život všech věřících“ (tamtéž, 55). Pokud jde o konkrétní způsob, jakým se to může uskutečnit prostřednictvím specifické role posvátné hudby, konstituce nabízí jasnou odpověď: „K podpoření činné účasti se mají pěstovat aklamace věřících, odpovědi, zpěv žalmů, antifony, písně“ a „posvátné ticho“ (SC 30) a vybízí každého, ať už je to služebník nebo věřící, aby činil „jenom to, ale i všechno to, co mu přísluší z povahy věci a podle liturgických předpisů“ (SC 28), a to v harmonické rovnováze mezi různými službami, jednotlivými příspěvky a okamžiky ticha.
Koncil dále přikládá velký význam gregoriánskému chorálu, aniž by však z bohoslužby vylučoval jiné druhy posvátné hudby. Zvláštní pozornost je věnována také píšťalovým varhanám (srov. SC 120), zatímco použití jiných nástrojů je povoleno, „pokud se hodí k posvátné službě nebo se pro ni dají přizpůsobit, pokud jsou ve shodě s důstojností chrámu a pokud skutečně přispívají k duchovnímu povznesení věřících“ (SC 120).
Tématem, které je koncilní reformě velmi blízké, je inkulturace, a to i v oblasti posvátné hudby. Zejména v souvislosti s hudebními tradicemi různých kultur se zdůrazňuje, jak je důležité brát je vážně v úvahu jako součást náboženského a společenského života lidí. Doporučuje se proto na jedné straně zavést u všech odpovídající „výchovu k náboženskému cítění“ (srov. SC 119) a na druhé straně „v míře možností […] podporovat tradiční hudbu těchto národů jak ve školách, tak při bohoslužbě“ (srov. tamtéž).
Zvláštní úloha je v liturgickém kontextu přiznána schole cantorum, pastoračnímu nástroji, jehož podpora se doporučuje, s úkolem „dbát o správné provádění jim vyhrazených částí podle různých druhů zpěvu a napomáhat činné účasti věřících“ (Posvátná kongregace pro obřady, instrukce Musicam sacram, 19).
Za tímto účelem je skladatel posvátné hudby povolán znát a chránit hudební dědictví církve a nechat se jím inspirovat k tvorbě nových skladeb ve službě liturgii, s ohledem na současnou emocionalitu a různé kulturní tradice, aby tak „očistil bohoslužbu od nevkusných slohových forem, od nedbalých způsobů vyjadřování, od laických hudebních i textových adaptací, které málo odpovídají vznešenosti slaveného úkonu, a zajistil tak důstojnost a kvalitu forem liturgické hudby“ (svatý Jan Pavel II., Chirograf o duchovní hudbě, 22. listopadu 2003, 3).
Ze všech těchto důvodů doporučují otcové Koncilu podporovat vzdělávání a provozování posvátné hudby „v seminářích, noviciátech a učilištích mužských i ženských řeholí a v ostatních katolických ústavech a školách“ (SC 115) a zajistit hudebníkům a zpěvákům pevnou liturgickou přípravu (srov. tamtéž).
Drazí bratři a sestry, církevní otcové přikládali liturgickému zpěvu, který je symbolem církevního společenství, velkou důležitost. Můžeme proto zakončit těmito krásnými slovy svatého Ignáce z Antiochie: „A vy všichni, jeden jako druhý, se staňte jedním sborem! Tak budete ve své svornosti sladěni, v jednotě přijmete Boží tóninu a jedním hlasem budete skrze Ježíše Krista zpívat Otci, aby vás vyslyšel a podle vašich dobrých skutků poznal, že jste údy jeho Syna.“ (List Efezanům 4,2)