2. října jsme oslavili výročí založení Opus Dei a 6. téhož měsíce výročí svatořečení svatého Josemaríi. Jsou to dvě data, která nám s vděčností Bohu pomáhají uvažovat o reálnosti našeho povolání do Opus Dei a s tím spojené radostné osobní odpovědnosti snažit se být Dílo a podílet se na něm ve službě církvi.
Mnozí z vás si vzpomenou na tato slova našeho Otce: „Tak jako je identita člověka stejná v různých fázích růstu: v dětství, dospívání, zralosti..., je to i v našem vývoji: jinak bychom byli mrtvou věcí. Jádro, podstata, duch zůstávají neměnné, ale způsoby vyjadřování a konání se vyvíjejí, vždy staré a nové, vždy svaté.“ (Dopis 27, č. 56)
Do způsobů vyjadřování a jednání musíme vkládat osobní kreativitu a iniciativu, a to zejména v osobním apoštolátu, ale i v úsilí o křesťanské zaměření povolání a lidských struktur. Zároveň se snažíme být věrní normám a zvykům – duchovního a apoštolského života – které nám předal svatý Josemaría.
Na druhou stranu to, co vyjadřuje náš Otec, když píše, že „způsoby vyjadřování a konání se vyvíjejí“, bylo a je realitou po celé století existence Díla. Příklady toho jsou velmi četné. Zároveň se však nic nemění na duchu ani na obsahu norem zbožnosti a rodinných zvyků. Samozřejmě ne všechno má tutéž důležitost, neboť v našem duchu jsou základní skutečnosti křesťanského života – v první řadě eucharistie –, ale i detaily, o nichž si můžeme myslet, že by je náš Otec jako zakladatel mohl vynechat nebo nahradit jinými, aniž by to ducha ovlivnilo. Je však třeba mít na paměti, že tyto skutečnosti lze prožívat s velkou láskou a mohou tak nabývat velkého významu. Navíc i malé zvyky přispívají k vytváření a udržování rodinné tradice, která se tak stává dalším prvkem jednoty: jednoty aktuální a jednoty vitální mající svůj počátek. V této souvislosti, a přes zjevné rozdíly, si vzpomínám na slova Benedikta XVI. vztahující se na univerzální církev: „Tradice je živá řeka, která sahá až k počátkům, živá řeka, v níž jsou počátky vždy přítomny.“ (Benedikt XVI., Audience, 26. 4. 2006)
Někdy se o nás může pokoušet rutina, máme-li dodržovat pravidla zbožnosti, zvyků a formačních prostředků. Pokud je ale budeme konat s láskou, nebude místo pro žádnou rutinu nebo mechanický návyk: láska obnovuje všechny věci (srov. Zj 21,5). Jak nám právě připomněl papež Lev XIV., „láska je především způsob, jak pojímat život, způsob, jak jej žít“ (Dilexi te, č. 120). Každý den bude mít své nové kouzlo a my znovu objevíme krásu našeho ducha. Proto je důležité mít na paměti, že chceme být věrní nejen něčemu – životnímu plánu – ale především někomu: Ježíši Kristu a s ním a v něm našim bratrům a celému světu. Také z tohoto pohledu můžeme pochopit výzvu našeho Otce: „Buďte věrní, synové mé duše, buďte věrní! Vy jste pokračováním.“ (V dialogu s Pánem, č. 79) Dílo je v našich rukou - je to přijaté dědictví, poklad, na kterém musíme s Boží milostí a radostí spolupracovat a předávat ho navzdory našim omezeným možnostem a chybám. A také se nedáme odradit vnějšími obtížemi danými dobou a místem.
Nezapomínejme se připojit k osobě a záměrům římského papeže v těchto rozhodujících okamžicích pro mír ve světě.
Se veškerou láskou vám žehná
váš otec
Řím, 16. října 2025