Drazí bratři a sestry,
ve své encyklice Mediator Dei píše ct. Pius XII., že „církev je živý organismus, proto i v oblasti posvátné liturgie – při zachování integrity své nauky – roste a vyvíjí se, adaptuje a přizpůsobuje okolnostem a požadavkům, které v průběhu času vyvstanou“ (I,5).
V naprosté kontinuitě s tímto principem shledává II. vatikánský koncil v úvodu konstituce Sacrosanctum Concilium (SC), jako „svůj zvláštní úkol postarat se také o obnovu a rozvoj liturgie“ (SC 1). Koncilní zasedání bylo skutečně sjednoceno v úsilí „neustále prohlubovat křesťanský život věřících, lépe přizpůsobit potřebám naší doby instituce podléhající změnám, podporovat všechno, co může přispět k sjednocení všech věřících v Kristu, a posilovat vše, co může být pro všechny pozváním do církve“ (tamtéž).
V onom historickém okamžiku bylo velice zřetelné, že je nezbytné obnovit obřadní formy, jimiž po staletí uskutečňovala církev své poslání oslavovat Boha a posvěcovat křesťanský lid. Díky liturgickému hnutí dozrálo přesvědčení, později vyjádřené sv. Janem Pavlem II., že „existuje velice úzké a organické spojení mezi obnovou liturgie a obnovou celého života církve. Církev nejen koná, ale sama se vyjadřuje také v liturgii a z liturgie čerpá životní sílu“ (list Dominicae cenae 13).
Aby usnadnila věřícím přístup k bohatým darům milosti, které vyvěrají z posvátné liturgie, ukazuje konstituce Sacrosanctum Concilium směr velmi vhodně formulovaným a stručným výrokem: „zachovat zdravou tradici a otevřít cestu oprávněnému pokroku“ (SC 23).
Papež Benedikt v takto pojatém plánu spatřoval „reformní program“ koncilních otců „v rovnováze mezi velkou liturgickou tradicí minulosti a budoucností“. Připomněl, že „nezřídka se nešťastným způsobem proti sobě staví tradice a pokrok“, zatímco „ve skutečnosti se tato dvě pojetí doplňují: sama tradice v sobě nese určitým způsobem i pokrok. Mohli bychom říci, že řeka tradice v sobě nese i svůj pramen a míří k ústí.“ (Promluva k účastníkům při shromáždění k 50. výročí založení Papežského liturgického institutu sv. Anselma, 6. května 2011)
Koncil potvrzuje legitimitu takového pokroku, zakořeněného v autentické tradici, a rozlišuje v samotné liturgii „složku neměnnou, ustanovenou Bohem“ od „částí podléhajících změnám“, které se „postupem času mohou nebo dokonce musí měnit, jestliže do nich proniklo něco, co docela neodpovídá vnitřní povaze liturgie, nebo jestliže zastaraly“ (SC 21). Ke změnám tohoto druhu docházelo během staletí neustále, aby tak bylo věřícím umožněno plodně se účastnit prostřednictvím obřadního jednání na Kristově velikonočním tajemství, které je základem křesťanské víry. Bohoslužba církve se tedy „vtělila“ do jednotlivých kulturních forem různých historických epoch a stala se tak schopnou je ovlivňovat, a dokonce je přímo proměňovat. Liturgie se tak v průběhu staletí stala hnací silou evangelizace. I dnes je třeba obnovit tuto energii v kontinuitě s autentickou a živou katolickou tradicí, tj. v dynamice zaměřené na to, aby uváděla věřící do plnosti pravdy.
Chápeme tedy, proč koncilní otcové doporučovali, aby reforma obřadů vždy odpovídala jak „opravdovému a jistému užitku církve“, tak také důrazu na to, „aby nové formy organicky vyrůstaly z forem, které již existují“ (SC 23). Pro dobro celé církve musí každé reformě vždy „předcházet důkladné teoretické zkoumání z hlediska teologického, historického a pastoračního“ (tamtéž). Koncilní nauka nás takto zve, abychom se vyvarovali dezorientace věřících, tedy aby nikdo nic nepřidával, neodebíral nebo z vlastní iniciativy neměnil (srov. SC 22). Rozvoj, o němž hovoří koncilní konstituce, tedy není ohrožením společenství církve; naopak usiluje o jeho posílení a podporu.
Chci proto povzbudit všechny, kdo jsou povoláni k přípravě slavení posvátných tajemství, a zvláště kněze, kteří konají svou službu předsedajících liturgii, aby měli vždy na zřeteli úctu k liturgickým textům a řádu; tato úcta vyvěrá z niterného přístupu disponovanosti a důvěry vůči Bohu a projevuje se pokorou před Boží velikostí a upřímnou věrností vůči společenství církve.