Bratři a sestry, dobré ráno, buďte vítáni!
Koncilní konstituce Gaudium et spes (GS) se v první kapitole věnuje důstojnosti lidské osoby a zdůrazňuje, že právě tato důstojnost je základem a podmínkou oněch „hodnot, které se dnes nejvíce cení“, které však nesmějí ztratit své „napojení na svůj božský zdroj“, mají-li se vyhnout deformaci v důsledku „pokaženosti lidského srdce“ (GS 11).
Cesta, která vedla ke zviditelnění základních rysů důstojnosti lidské osoby a jejích práv, nepochybně představuje jednu z nejvýznamnějších stránek lidských dějin. Dosud jsme však nedospěli na konec této cesty a je třeba čelit starým i novým překážkám, které brání jejímu plnému uskutečnění.
Církev zde otevřeně nabízí svůj příspěvek a připomíná, že lidská důstojnost vyplývá ze samotného bytí lidské osoby. Měl jsem nedávno možnost to zdůraznit i ve své encyklice Magnifica humanitas (MH): „Každý člověk je Bohem zamýšlen a chtěn a jako takový má vstoupit do příběhu společenství s Ním, s druhými lidmi a se stvořením. Jeho důstojnost nezávisí na schopnostech, které má, na bohatství nebo na postavení, které zastává, na správných či špatných rozhodnutích, která učiní; je to dar, který člověka předchází a převyšuje, svěřený Bohem jako výraz jeho lásky, která se nikdy neumenší.“ (MH 50) Nekonečná důstojnost lidské bytosti je tedy zakořeněna v její identitě: člověk byl stvořen „k Božímu obrazu“ a „dostal schopnost poznávat a milovat svého Stvořitele a byl od něho ustanoven pánem nad veškerým pozemským tvorstvem, aby mu vládl a užíval ho k Boží slávě“ (GS 12).
Ve světle víry můžeme pochopit nejhlubší základ důstojnosti lidské osoby, protože Syn „zjevením tajemství Otce a jeho lásky plně odhaluje člověka jemu samému a dává mu poznat vznešenost jeho povolání“ (GS 22).
Když mluvíme o člověku, mluvíme vždycky o vztahu, společenství, spoluúčasti ve vztahu k Bohu i druhému člověku, to znamená synovský vztah k Bohu Otci a bratrský vztah ke Kristu a ke všem lidem. To vylučuje uzavření se do sebe ve své soběstačnosti. Být člověkem znamená chápat sebe sama jako dar, který je třeba sdílet, znamená to růst a dozrávat v přijímání druhých, ve vzájemnosti, ve službě.
Tato důstojnost je svěřena každému člověku a jeho osobní zodpovědnosti; zároveň vyžaduje také solidaritu a vzájemnou péči, má-li být překonán bezpočet klamů a manipulací, které dosud narušují její vnímání a překážejí jejímu uskutečnění. V důsledku rozhodnutí proti důstojnosti lidské osoby napříč dějinami totiž i dnes „je člověk sám v sobě rozdělen“ a „celý lidský život, individuální i kolektivní, se jeví jako dramatický zápas mezi dobrem a zlem, mezi světlem a tmou“. Tuto situaci křehkosti a omezení však může uzdravit naděje, protože „sám Pán přišel, aby člověka osvobodil a posílil tím, že ho vnitřně obnovil a vyhnal »knížete tohoto světa« (srov. Jan 12,31), který ho držel v otroctví hříchu“. (GS 13)
Konstituce Gaudium et spes také potvrzuje, že lidská důstojnost se týká člověka v jeho celistvosti, proto je třeba odmítnout dualistické pohledy: lidská bytost je „jednotou duše a těla“. Redukce těla na „předmět“, s nímž lze libovolně nakládat, je vždy popřením důstojnosti člověka: „člověk proto nesmí pohrdat tělesným životem“ a je nezbytné „považovat své tělo za dobré a hodné úcty, poněvadž bylo stvořeno Bohem a posledního dne má být vzkříšeno“, s ostražitostí, která tělu nedovolí „přisluhovat nezřízeným náklonnostem jeho srdce“ v důsledku toho, že jsme všichni raněni hříchem.
A konečně Gaudium et spes také uvádí trojí nejvýraznější vyjádření důstojnosti lidské osoby: jsou to inteligence, která činí z lidské bytosti neúnavného hledače pravdy (GS 15); svědomí, jehož prostřednictvím dává člověk jednotu a smysl vlastnímu životu (GS 16); svoboda, která člověku umožňuje být zodpovědným protagonistou vlastních rozhodnutí (GS 17). Tyto tři rozměry jsou mezi sebou vzájemně úzce propojeny: právě ve svědomí poznáváme pravdu jako takovou a svoboda ji může zakoušet jako svůj základ a potenciál. Duch Svatý, který dává život v Kristu, nás osvobozuje a neustále nás ujišťuje o naší důstojnosti Božích synů a dcer, vymaňuje nás z pout strachu a vede nás ke konečnému cíli, totiž k životu v plnosti mimo dosah smrti, který nám Kristus slíbil: jedině v Něm nachází tajemství člověka pravé světlo, jen od Něho přijímáme světlo v tajemství bolesti a smrti a s ním spějeme vstříc zmrtvýchvstání.
Drazí bratři a sestry, jako bytosti stvořené k Božímu obrazu skrze Krista a s výhledem na Něj jsme přijali jedinečnou a nezničitelnou důstojnost. Přijměme za svůj úkol vždy ji podporovat a bránit ve světle a v síle evangelia.