David se dopustil těžkého hříchu. Přestože v jeho krvi „bouřila řeka pokolení od Abrahama až po Ježíše Krista jako Bůh“1, nechal se oklamat zlem. Vzal si ženu Uriáše, jednoho z nejsilnějších mužů své armády, a poslal ho bojovat do první linie, aby tam zahynul. On, který nosil „desatero přikázání ve svém srdci“2, byl tak oslepen, že nedokázal rozpoznat svou totální chybu. Do jeho paláce pak přichází prorok Nátan, vyslaný Pánem. Ale prorok nepřišel, jak bychom očekávali, aby mu odříkal Mojžíšův zákon, nebo aby mu připomenul povinnosti vůdce vyvoleného lidu. Když došlo k setkání, z očí do očí řekl napřímo Davidovi: „V jednom městě byli dva muži…“ (srov. 2 Sam 12,1–7). Nátan vypráví Davidovi příběh.
Ty jsi ten člověk
Prorok vypráví příběh o bohatém muži, který, ačkoli měl spoustu ovcí, neváhá a vezme si jehňátko – jediný majetek svého chudého souseda, který se o něj staral jako o vlastní dceru – a nabízí ho jako pokrm hostům na hostině. David pozorně naslouchá Nátanovu vyprávění, rozhořčení v něm roste a nakonec se postaví a zvolá: „Ten, kdo něco takového udělal, si zaslouží smrt!“ Dokonce pohotově spočte finanční náhradu, která by napravila tuto nespravedlnost. Prorok poté vyprávění ukončí a považuje svůj úkol za splněný. „Ty jsi ten muž,“ dodá jen na vysvětlenou. Nátan už nemusí dodat nic. Ani David: jasnější to už být nemůže. Na svědectví o jeho pokání tu je žalm 51, prosba hříšného krále před Bohem3.
Co se v té chvíli odehrálo v Davidově srdci a mysli? Proč díky tomuto smyšlenému příběhu král jasně poznal lež, v níž žil? Může smyšlené vyprávění osvětlit něco, čemu jsme o světě nebo o nás samých dobře nerozuměli? Není příběh, který se ve skutečnosti nikdy nestal, nakonec jen pouhou banalitou? Právě takové otázky si o staletí později kladl Aristoteles, když psal svou Poetiku. Řecký filozof potřeboval pochopit, proč se mu při pozorování činů postav v divadelní hře zdálo, že ve svém nitru objevuje něco nového. A tak vzniklo toto pojednání, které je vzorem nejen pro scenáristy a autory, ale i pro diváky – tehdy divadelní, dnes také diváci filmoví či televizní4 – kteří chtějí co nejvíce vytěžit z času věnovaného zhlédnutí nějakého příběhu.
Náš svět na obrazovce
V dějinách umění znamenal vynález fotografie zásadní zlom. Poprvé mohli umělci jako pracovní materiál používat nikoli hlínu či barvu, ale automatickou reprodukci samotné reality: kousek světa, kresbu vytvořenou samotným světlem. Odtud například pramení naše fascinace starými fotografiemi: ačkoli na těchto rozmazaných snímcích často ani nelze snadno rozeznat, co se na nich děje, nebo dokonce ani nepoznáme, o koho jde, to, co nás na těchto černobílých portrétech uchvacuje, je ve skutečnosti jejich původ, samotná skutečnost. Fotografie, „zápis světla“, „nám umožňuje obdivovat v její reprodukci originál, který by naše oči nedokázaly milovat“5, jak poznamenal jeden z velkých badatelů v oblasti audiovizuálních médií.
S fotografií se tedy zrodilo umění úzce spjaté s realitou, ukotvené v ní jako socha ve své formě. Bylo jen otázkou času, kdy se prosadí další článek řetězce, film: promítání reality v její neustálé dynamice, plátno, které se zdálo, že pojme celý svět a bude se otáčet spolu s ním. Není divu, že v článcích o prvních filmových představení lze vnímat hluboký úžas nad tím tajemným pohybem, který se na plátně odehrával.
Každý nový pokrok v oblasti filmových a střihových technik vyvolal novou debatu o tom, co vlastně film je. Obecně však lze říci, že fascinace filmy a seriály pramení z toho, že se díváme na projekci našeho světa, a konkrétněji že jsme svědky postojů, které se uvnitř tohoto světa odehrávají. Toto „uvnitř“ je paradoxně zároveň i „tady venku“, a to i ve fantasy filmech či animovaných snímcích. Když jsme audiovizuálním vjemem zcela pohlceni, prožíváme něco podobného tomu, co zažil král David, když naslouchal Nátanovi. Co udělal král sedící v síni svého paláce a později i filozof na řecké agoře (starořecké veřejné shromaždiště), děláme dnes mnohdy i my při sledování televizního seriálu doma, při sledování filmu v kině nebo kdekoli jinde prostřednictvím tisíce obrazovek, které nás obklopují: zaměříme své smysly na příběhy.
Kontemplace uprostřed kina
Při povrchním pohledu by se mohlo zdát, že okamžik, kdy se ponoříme do audiovizuálního příběhu, nemá s naším vztahem s Bohem mnoho společného. Pro duši, která se snaží kráčet cestami modlitby, to však může být přesně naopak: pokud kontemplace neznamená to, že děláme mnoho věcí, ale že nasloucháme Bohu, který k nám promlouvá skrze to, co nás obklopuje, pak i tyto příběhy nás k němu mohou přivést. Pán sedí vedle nás v křesle a přeje si, abychom vnímali to, co vidí on; nechává nás, aby na nás zapůsobilo to, co nám ostatní vyprávějí – někdy to může být i smutný příběh, který zušlechťuje naši vnímavost a my tak nasloucháme drobným projevům či postojům a maličkostem nebo je přímo obdivujeme. Radost z krásy očisťuje naše smysly, které jsou často přesyceny silnými vjemy; činí nás citlivějšími k našemu okolí a vytváří tím zdravý základ k nadpřirozené kontemplaci.
„Jak obtížná je četba!“6, zvolal překvapeně jeden současný filozof. Totéž lze říci o kinematografii: sledovat dobrý film není vždy snadné. Abychom se mohli těšit ze stále lepších věcí, abychom objevili, co je skryté za prvním dojmem, musíme být připravení se vzdělávat, učit: jako děti, které postupně objevují složitější či jemnější chutě. David by nebyl schopen nechat se dojmout Nátanovým příběhem ani uznat svou vlastní nespravedlnost, kdyby nebyl aktivním, otevřeným divákem, obdařeným trpělivou pozorností. Není náhodou, že latinské sloveso spectare znamená „pozorovat očima“ a že po přidání předpony se z něj stává expectare, což znamená „pozorně očekávat“. K těmto vnitřním procesům nedojde hned, ale později nám pomohou ve výběru hodnotných věcí.
Svatý Jan Pavel II. miloval divadlo, a to jak herec, divák, i jako spisovatel. Proto ho zvláště zajímal prudký rozmach kinematografie, i když hned zpočátku rozlišoval mezi filmy zábavnými a těmi, které mají hlubší poselství. „Kromě filmů, jejichž hlavním účelem je zábava, existuje i filmová tvorba, která je vnímavější k existenciálním problémům. Její dopad už není tak impozantní, ale odráží se v ní práce velkých mistrů, kteří svými díly přispěli k obohacení kulturního a uměleckého dědictví lidstva. Při sledování těchto filmů je divák veden k tomu, aby se zamyslel nad skutečnostmi, jež mu jsou někdy neznámé, a jeho srdce si dává otázky, zamýšlí se nad obrazy, střetává se s různými postoji a už nemůže dál setrvávat v netečnosti.“7
Uvědomit si, jakým způsobem věci vnímáme
Je možné, že prvotní názvy filmů či seriálů, které nám přicházejí na mysl, tomuto ambicióznímu popisu neodpovídají: velká část audiovizuálních produktů, které konzumujeme, nás má při odpočinku jen doprovázet, podobně jako vyjít si na procházku, trochu si zasportovat nebo jen tak trávit čas. Někdy jsou dokonce koncipovány i tak, že na určitou dobu stimulují smysly, aniž by usilovaly o něco víc než o únik z každodenní rutiny. Přesto však existuje i taková kinematografie, u které si člověk může odpočinout a zároveň objevovat nové horizonty a otevřít svou mysl novým intelektuálním nebo existenciálním výzvám.
Ne každý sedí před obrazovkou stejným způsobem, stejně jako ne každá hudba, kterou posloucháme – od zběsilých tanečních rytmů až po velkolepé klasické skladby – vyvolává u člověka stejnou reakci. V prvním případě se většinou jedná o chvilkovou zábavu, zatímco ve druhém případě jsme kromě zábavy vybízeni k hlubšímu zamyšlení, kritickému pohledu, sebezpytování nebo dokonce i k obrácení8. Totéž platí pro film: jako bychom nasedli na bicykl někoho jiného a vydali se do úžasných neprozkoumaných končin, a to i v našem nitru. A tak si zdokonalujeme svou trpělivost, vytrvalost, učíme se vážit si pauz, ticha… protože i náročné věci jsou součástí příběhu. Ale film může fungovat jednoduše i jako motůrek, který si nasadíme na kolo, a den zakončíme v atmosféře naplněné uvolněním. V obou případech – a to je důležité si zapamatovat – prostředí, jehož jsme byli svědky, se do našeho nitra otiskne a naši vnímavost zformuje.
Způsob, jakým se posadím před obrazovku – a ten se bude lišit podle aktuální potřeby – je pro činnost, kterou skutečně provádím, rozhodující. A zároveň je to i tento pohled – co já, jako divák očekávám – který rozhoduje o tom, jaké příběhy vpustím do svých smyslů, i když mám v peněžence přístup ke všem možným variantám. „Všechno souvisí,“ říkal papež František při setkání s filmaři, „se záměrem, s jakým se na něco díváme, což není pouhé cvičení zraku, ale je něčím víc. Je to pohled zaměřený na realitu. Tento pohled totiž odhaluje nejrozmanitější podoby vnitřního světa, protože je schopen vidět věci a nahlížet do jejich nitra.“9
Jak vybírat stále lepší příběhy? Kolik času věnovat filmu nebo televizi? Jak to udělat, aby mě to co nejvíce obohacovalo? C. S. Lewis říkal, že nejlepší obranou proti špatné literatuře je mnoho zážitků z dobré literatury10: mnohem lepší než sledovat vše s nedůvěrou je dát se do hledání toho nejlepšího, i když to ne vždy hned nalezneme. A totéž lze aplikovat na jakékoli jiné umění, například film. Nejlepší obranou je naučit se odlišovat krásné od ideologického, manipulativního nebo neužitečného. Nejlepší obranou je vychovávat své oči, aby dokázaly rozpoznat krásu, tedy pravdu narativu, která nás sice ne vždy dovede k tomu nejvíce příjemnému či pohodlnému, ale spíše k tomu, co je pro nás přínosné i vzrušující.
Touhy společné všem lidem
Aristoteles, když si pozorně všímal vjemů podobných těm, které prožil král David, říká, že rozdíl mezi historickými příběhy a dobrými beletristickými příběhy – nazývá je poetickými, od slova poiesis, tedy tvorba – spočívá v tom, že se nezabývají konkrétní postavou, která existovala na určitém místě, měla jméno a příjmení, ale ukazují na „to, co by člověk mohl prožít“11. A dokonce tyto příběhy z tohoto důvodu považuje za „více filozofické“ a „ušlechtilejší“. Předmětem těchto příběhů je obvykle touha člověka po štěstí; líčí určitý úsek nekonečných cest, někdy pomýlených a dokonce protichůdných, po nichž se přibližujeme nebo vzdalujeme od našeho pravého cíle. Shlédnutí dobrého filmu může být podobné pohledu do zrcadla, jehož obrazem můžeme být my sami.
„Vstoupit do kina,“ řekl papež Lev XIV. jedné profesní skupině, „je jako překročit práh. Ve tmě a tichu se zrak zostří, srdce se otevře a mysl se stane vnímavou k věcem, které si nedokážete představit. V pravdě víte, že tato vaše umělecká forma vyžaduje soustředění (…). Kinematografie je mnohem víc než jen plátno; je to průsečík tužeb, vzpomínek a otázek. Je to cesta plná vjemů, na níž světlo proniká temnotou a slova se setkávají s tichem.“12
Kromě toho si můžeme příběhy, ať už písemné nebo audiovizuální, představit jako velký sál, v němž se scházejí lidé mající nejrůznější původ – zeměpisný, kulturní, sociální nebo duchovní. Jestliže svatý Pavel využil poezii prvního století, aby nalezl společnou řeč s nekřesťanským světem, který ho obklopoval (srov. Sk 17,28), nebo svatý Justýn si pomohl rozvojem pohanského myšlení druhého století, není divu, že v příbězích vyprávěných v dnešní době a jazykem této doby nacházíme touhu po štěstí, která je společná všem lidem. Film, jak poznamenává svatý Jan Pavel II., je „velmi citlivým nástrojem, schopným číst v čase znamení, která někdy mohou uniknout pohledu uspěchaného pozorovatele“13. Není vůbec vzácné, že stejný příběh rezonuje podobným způsobem u lidí po celém světě. Proto je dnes pro apoštolát důležité, aby každý objevoval příběhy a způsoby, v nichž se pravda zjevuje skrze krásu14.
Objevovat: toto slovo je důležité. Ve sféře příběhů či vyprávění nebo i umění obecně pravda není vyjádřena formou nesporného tvrzení ani nevyvratitelného sylogismu; ale pravda promlouvá, vybízí k dialogu, klade vhodné otázky. Chápeme-li křesťanství jako odpověď, kterou Bůh odpovídá na nejhlubší touhy člověka, je naším úkolem tyto otázky správně formulovat. A často to lze učinit formou příběhu, například Ježíš v evangeliu. Nemůžeme však považovat příběh za jakýsi převlek, pomocí něhož se pravda nepozorovaně vplíží. Jedna americká spisovatelka v této souvislosti říkávala, když se jí ptali, jaké je poselství jejích příběhů, že jedinou odpovědí je přečíst si je od začátku do konce, neboť příběh „je zážitek, nikoli abstrakce“15. Kdyby se velký příběh dal zhustit do krátkého mravního ponaučení o pár řádcích, asi by nemělo smysl mu věnovat tolik času16.
Svatý Josemaría v homilii „Vášnivě milovat svět“ v kampusu Navarrské univerzity vysvětloval – místě, kde se postupem času formovali mnozí odborníci z oblasti audiovizuální tvorby – že neviditelného Boha ve skutečnosti „nacházíme v těch nejviditelnějších skutečnostech“17. V pracovních nástrojích, v únavě těch, kteří nás obklopují, u rodinného stolu… A v dnešní době patří k nejviditelnějším a nejčastěji vnímaným věcem i příběhy, které se objevují na našich obrazovkách. Trávíme s nimi čas a vedeme s nimi dialog. Naše smysly i naše nitro jim dávají prostor. Jsou součástí toho, čím vnímáme svět i sami sebe. Proto je důležité je zahrnout do našeho života, do našeho nepřetržitého vztahu s Ježíšem: aby se staly místem rozjímání a lásky ke světu.
1 J. M. Ibáñez Langlois, El rey David (Král David), Universitaria, Santiago de Chile, 1998, str. 39.
2 Tamtéž.
3 Svatý Josemaría se takto denně modlil na sklonku dne a chtěl, aby tak dělali i ti, kdo se později stanou jeho nástupcem v čele Opus Dei.
4 O významu Aristotela pro kinomatografii, viz kromě jiného, P. L. Cano, De Aristóteles a Woody Allen (Od Aristotela k Woody Allenovi), Gedisa, Barcelona, 2002.
5 A. Bazin, ¿Qué es el cine? (Co je to kinomatografie?), Rialp, Madrid, 1966, str. 20.
6 A. Llano, Segunda navegación (Druhá plavba), Encuentro, Madrid, 2010, str. 300.
7 Svatý Jan Pavel II., Promluva, 1. 12. 1997.
8 Srovn. Benedikt XVI., Generální audience, 31. 8. 2011, O „cestě krásy“ jako itinerář na cestu k Bohu.
9 František, Promluva, 7. 12. 2019.
10 Srovn. C. S. Lewis, La experiencia de leer (Zkušenost četby), Alba, Barcelona, 2000, str. 91.
11 Aristoteles, Poetica, 1451b.
12Lev XIV., Setkání s představiteli světa filmu, 15. 11. 2025.
13 Svatý Jan Pavel II., Promluva, 1. 12. 1997.
14 Srovn. J. Ratzinger, Caminos de Jesucristo (Cesty Ježíše Krista), Ediciones Cristiandad, Madrid, 2005, str. 37.
15 Srovn. F. O’Connor, Misterio y maneras (Tajemství a mravy), Ediciones Encuentro, Madrid, 2007, str. 87-88, 109 a další.
16 „V kráse umění je podstatou samotný zevnějšek; nebo, což je totéž, v uměleckém díle je hloubka povrchem a povrch je hloubkou (…). Obvyklé výrazivo znamená, že obsah je formou a forma je obsahem,“ uvádí J. M. Ibáñez Langlois v knize La belleza y el arte (Krása a umění), kap. 5 (Rialp, Madrid, 2023). Jinými slovy: jedna věc je příběh s uměleckým záměrem, kde to podstatné se nachází výhradně v samotném příběhu; zatímco jiná věc je příběh, který slouží jako příklad toho, co se ve skutečnosti chce sdělit.
17 Svatý Josemaría, Vášnivě milovat svět, 8. 10. 1967, promluva v Rozhovorech, č. 113-123.