Evangelium je plné otázek kladených Ježíši. Jako kameny hozené do jezera vyvolávají vlnu, která poutá naši pozornost: Kam až dojde? Chceme vědět, jak Bůh odpovídá na naše obavy. „Je ti jedno, že hyneme?“ (Mk 4,38); „Jak se může člověk narodit, když je starý?“ (J 3,4); „Jak ty můžeš říci: ‚Stanete se svobodnými‘“? (J 8,33); „Jsi ten, který má přijít, anebo máme čekat jiného?“ (Lk 7,19)

Sem patří i otázka, kterou klade moudrý znalec Zákona: „Co mám dělat, abych dostal věčný život?“ (Lk 10,25) Jde pravděpodobně o nejdůležitější otázku každého života, protože to je to, co si přejeme nejvíce: být navždy v dobru, v pravdě a v Boží radosti. Zdá se, že na tuto otázku dostane existenciální, vše odhalující odpověď, jakousi tajnou formuli štěstí. Ježíš však bezprostřední odpověď nedává: vede nás k tomu, abychom se zamysleli. Odvolává se na to, co jeho partner v rozhovoru, znalec Zákona, pravděpodobně již ví: „Co je psáno v Zákoně? Jak tam čteš?“ (Lk 10,26) Pán reaguje dvěma otázkami.

Podívejme se na tu druhou: Jak tam čteš? Jednoduchá otázka, častá mezi přáteli, ale i mezi lidmi, kteří se sotva znají – aby se prolomily ledy nebo aby se pokračovalo v podobném duchu. Co právě čteš? Co rád čteš? Co jsi četl? Můžeme si ji položit i v první osobě: Co čtu já? „Řekni mi, co čteš, a já ti řeknu, kdo jsi,“ tak se jmenoval projev jednoho slavného španělského básníka při slavnostním otevření knihovny¹. Je to tak: všichni si utváříme svůj pohled na život, svět a lidi na základě toho, co čteme, co slyšíme a co vidíme. Být si vědomi, že máme odpovědnost náš vnitřní svět rozvíjet a zároveň si dávat pozor na to, co v tomto vnitřním světě přebývá, jak psal i svatý Josemaría: „Proč se rozhlížet, nosíš-li ‚svůj svět‘ uvnitř sebe?“²

Četbou literatury objevujeme svůj vlastní život

„Literatura se tak či onak týká toho, co každý z nás v životě hledá, neboť úzce souvisí s naší konkrétní existencí, s jejím neklidem, touhami, významnými událostmi“³. Tak to vyjádřil i papež František v dopise o úloze literatury při formaci, že důležitost četby nepřestává být nikdy aktuální. Platí to pro každého člověka, ale ještě více pro ty, kteří se tohoto procesu formace účastní. Posláním člověka, který duchovně doprovází druhé, je slovy svatého Josemaríi: „otevírat obzory, pomáhat při formování úsudku, upozorňovat na překážky a zároveň nabízet vhodné prostředky při jejich překonávání, napravovat deformace či úchylky na cestě a vždy povzbuzovat“⁴. Četba má tedy zásadní význam pro toho, kdo doprovází, ale i pro toho, kdo je doprovázen. Osvěcuje srdce, protože usnadňuje kontakt s druhými lidmi a vytváří prostor, ve kterém se setkáváme s různými životními postoji. Účastníme-li se tohoto procesu naplno, stáváme se chápavějšími a vnímavějšími: četba náš pohled rozšiřuje, jak na nás samotné, tak i na druhé.

Literatura urychluje proces osobního zrání: postavíme-li do kontrastu náš život s životy a myšlenkami literárních postav, můžeme se zamýšlet nad svým vlastním životem; můžeme náš vnitřní svět lépe poznat, představit si ho nebo ho posílit: „Když pláčeme nad osudem postav,“ píše papež František, „pláčeme v hloubi duše nad sebou samými a nad svou vlastní prázdnotou, nad svými nedostatky, nad svou osamělostí“⁵. Zároveň se stává, že při čtení příběhu vědomě či nevědomě „dáváme postavám rady, které posléze poslouží nám samým“⁶. Dochází tak k hodnotnému vnitřnímu dialogu, který se promění v dialog vnější, širší, v dialog s dalšími čtenáři. Odezva na četbu je ale u každého člověka jiná: jde tu o setkání mezi dílem a vnitřním světem čtenáře, který se liší případ od případu. „Vyprávím svůj život, ale ty čteš ten svůj,“⁷ píše jeden básník.

Takovéto projevy jsou u klasických literárních děl běžné. Například román Bídníci. Zde se setkáváme s morálním rigorismem Javerta, který je přísný k sobě i k ostatním; na druhé straně jsme však svědky proměny Jeana Valjeana, který se setkává s milosrdenstvím. V románu Hrabě Monte Cristo se Edmond Dantès nechá otrávit nenávistí, až se pomsta stane jediným cílem jeho života; nebo podobně v románu Anna Kareninová vidíme, jak hlavní hrdinka podřizuje svůj citový a společenský život vášni, která ji nakonec izoluje a zničí. Mohli bychom uvést nespočet příkladů příběhů, v nichž – ať už svou přitažlivostí nebo kontrastem s dobrem – poznáváme a postihujeme složitost vnitřního dynamismu, na základě kterého se postavy rozhodují, a spolu s nimi prožíváme jejich šťastný nebo nešťastný úděl. Tímto způsobem poznáváme charakteristické vlastnosti lidské bytosti, k nimž se nedostaneme jinak, než že se seznámíme s příběhem konkrétního člověka. „Schopnost vžít se do situace druhého a ponořit se do neznámých vod obohacuje nejen naše soukromí, ale i náš osobní život s každodenním soužitím a s jeho společenskými projevy.“⁸

Ježíš, vypravěč příběhů, vychovatel čtenářů

Ježíš byl skvělý vypravěč. Dnes bychom mohli říci, že byl odborníkem na storytelling. Evangelia nám ukazují, jak se kolem něj často shromažďovali lidé, aby naslouchali jeho příběhům a kázáním. Na stránkách Nového zákona nacházíme čtyřicet tři podobenství, která Pán používá na předávání svého učení. Ze všech možností, které měl, aby se lidem zjevil, je logické se ptát, proč si vybral právě tuto formu vyjádření. „Sám Ježíš nemluvil o Bohu abstraktně, ale pomocí podobenství, krátkými příběhy z každodenního života. Zde se život stává příběhem a poté pro toho, kdo jej poslouchá, se příběh stává životem: toto vyprávění vstupuje do života posluchače a proměňuje ho.“⁹ Tato proměna, kterou může dobrý příběh vyvolat, však do značné míry závisí na tom, kdo čte. C. S. Lewis když hovořil o literatuře, nerozlišoval mezi dobrými a špatnými knihami, ale mezi dobrými a špatnými čtenáři.¹⁰ Naučit se číst, čerpat veškeré bohatství, které nám tato zkušenost nabízí, je cestou pokory, která nepřichází automaticky, ani ne ze dne na den.

K Ježíšovým vyprávěním patří i taková, která se čtou snadněji, ačkoli v sobě zároveň skrývají hluboká ponaučení, například podobenství o marnotratném synovi (srov. Lk 15,11–32) nebo o ztracené ovci (srov. Lk 15,3–7) Obě představují velmi názorné obrazy Božího milosrdenství, které se snadno vryjí do paměti a do srdce. Byla by však škoda se spokojit pouze s prvním výkladem – možná dobrým, ale poněkud povrchním – protože Bůh nám spíše odhaluje pravdy hlubší a zajímavější. V těchto podobenstvích je snazší se ztotožnit s postavami, které se nám předkládají, zvláště když pomyslíme na okamžiky, kdy jsme selhali, než se pustit do úvah o tom, co říká text o Bohu. Možná však právě o tom pojednávají nejdůležitější Ježíšova podobenství: o Božím království, o tom, jak správně s ním žít už zde na této zemi.

Smysl podobenství není vždy zcela srozumitelný. Často je třeba učedníkům naslouchajícím Ježíši podobenství podrobněji vysvětlit, jak je tomu například v podobenství o rozsévači (srov. Mt 13,18–23). Na podobenstvích je zajímavé to, že od posluchače vyžadují aktivní přístup, zamyšlení a ochotu zapojit se do Ježíšova příběhu¹¹. Dovolíme-li, abychom se stali účastníkem daného příběhu, může se stát, že se setkáme s rozpaky, otázkami a nejistotami, které nám ale budou příležitostí Bohu a jeho cestám lépe porozumět. A nakonec to, že jsme dobrými čtenáři podobenství, můžeme se stát i dobrými čtenáři jakéhokoli druhu literatury. Zamyslíme-li se hlouběji nad některými z těchto Pánových příběhů, jistě nám nebude scházet světlo pro náš život.

Procvičit si náš pohled na svět

Naposled jsme viděli znalce Zákona, jak stojí před dvěma Ježíšovými otázkami. Svatý Lukáš říká, že odpověděl správně, když se odvolal na přikázání lásky k Bohu a k bližnímu. Pro své ospravedlnění však přidává ještě jednu otázku: „A kdo je můj bližní?“ (Lk 10,29) Hypoteticky ví, že má milovat bližního, ale v tvářích lidí, které potkává, ho nepoznává; ještě neobjevil radikální Boží lásku k lidem a díky povrchní četbě uvízl u karikatur této lásky. Tehdy se Ježíš na něj znovu obrací s příběhem a očekává - i od nás, kteří ho čteme dnes – ochotu nechat se jeho slovy a obrazy do děje zatáhnout.

Takto začíná toto podobenství: „Jeden muž sestupoval z Jeruzaléma do Jericha a octl se mezi lupiči. Ti ho o všechno obrali, zbili, nechali napolo mrtvého a odešli.“ (Lk 10,30) Před posluchačem či čtenářem se pak postupně objeví kněz, levita a Samaritán, kteří na své cestě narazí na toho umírajícího muže. Možná máme sklon lidi a situace jednoduše škatulkovat, a proto každou z těchto postav posuzujeme podle našich hluboce zakořeněných stereotypů. Jak se však tento příběh odvíjí, naše představy se hroutí. Nakonec se ukazuje, že pravá láska k bližnímu pochází od toho, od koho by to nikdo nečekal: od dobrého Samaritána.

Je to literatura, díky které můžeme proniknout mnohem hlouběji, pravdivěji a s menším karikováním do srdcí nejrůznějších postav; pomáhá nám pochopit složitost lidských rozhodnutí. „Četba nás tedy učí, jak se dívat a vnímat, jak rozlišovat a prozkoumávat realitu jednotlivců a situací jako tajemství.“¹² Opouštíme tak jistotu svých mentálních schémat a učíme se přijímat lidi a realitu mnohem otevřeněji a milosrdněji. Jak říká papež František, „literatura nás učí trpělivosti při snaze porozumět druhým, pokoře při řešení složitých situací, mírnosti při posuzování jednotlivců a citlivosti k našemu lidskému údělu.“¹³

Svatý Josemaría, který považoval duchovní čtení za potravu pro modlitbu, cituje úryvek ze své korespondence: „V duchovní četbě – píšeš mi – si dělám zásobu paliva. – Vypadá to jako nehybná hromada, ale právě odtud moje paměť často spontánně čerpá podněty.“¹⁴ Ve skutečnosti to platí i pro celý náš život: kvalita našich rozhovorů, hloubka našeho myšlení a chápání světa se mohou živit z této zásoby paliva, která našima očima vstupuje až do naší mysli a našeho srdce.

Četba jako cesta k rozjímání

Ve světě, kde se vše odehrává v rychlém tempu, kde se vysokou rychlostí pohybujeme od obrázku k obrázku, od videa k videu, kde se ženeme za výsledky, splněnými cíli a provedenými záměry, existuje vždy velké riziko, že „přílišný důraz na efektivitu otupí rozlišovací schopnost, oslabí citlivost a povede k přehlížení složitosti.“¹⁵ V tomto kontextu se čtení stává cvičením v odolnosti, v niterném nadechnutí; příležitostí nahlížet na lidský život ve zpomaleném tempu; příležitostí zastavit se u gest, slov a motivací. Tento pozorný pohled nám umožňuje rozvíjet a uvážlivě přistupovat k životním zkušenostem: můžeme tak s moudrostí pohlížet na život, počínaje tím naším. Proto „musíme za každou cenu vyvážit toto nevyhnutelné pokušení vést hektický a nekritický životní styl tím, že se zastavíme, zpomalíme a uděláme si čas na to, abychom se rozhlédli a naslouchali.“¹⁶ Tuto možnost nám nabízí literatura a v naší době je to snad ještě naléhavější.

Často nám dobrá kniha pomůže „najít klid v duši“, „otevřít nové vnitřní prostory, které nám pomohou vyhnout se tomu, abychom se v sobě uzavírali“, abychom „naše citové vztahy napravili a učinili je bohatšími.“¹⁷ Každý si může najít knihy, které se stanou jeho společníky na cestě životem. Bude to záviset na naší životní situaci, na tom, co nás zajímá, a na tom, jak otevření jsme vůči všemu odlišnému. Proto „bychom si měli vybírat četbu s otevřenou myslí, s ochotou nechat se překvapit, s určitou flexibilitou a ochotou učit se, a snažit se tak objevovat to, co v každé fázi našeho života potřebujeme.“¹⁸

Co se týče oblasti duchovního doprovázení – i když to také platí pro jakýkoli druh přátelství – dobrý čtenář bude asi otevřenější, citlivější a schopnější naslouchat. Díky tomu, že se důkladněji věnoval poznávání sebe sama, bude schopen snáze přijmout druhého v jeho jedinečnosti, s těmi jedinečnými vlastnostmi, které jeho příběh spřádají; dokáže nahlížet na jeho minulost a promítat jeho budoucnost s nadhledem, teleskopicky, protože každý život je příběhem, který pochopíme jen v jeho celku¹⁹.

* * *

Onen znalec Zákona si myslel, že neví, kdo je jeho bližní. Co se s ním stalo po Ježíšově „narativní“ odpovědi a výzvě – „Jdi a stejně jednej i ty.“ (Lk 10,37) – kterou tento rozhovor završil? Možná, můžeme doufat, začal číst Písmo a vnímat svět jiným způsobem; možná dostal v té chvíli potřebnou milost k čistšímu pohledu, méně zaujatému, otevřenému názoru každého člověka. Takový pohled je koneckonců kontemplativní: dokáže vnímat tajemství života, světa i každého člověka.

1 F. García Lorca, přednáška ze září 1931 při slavnostním otevření veřejné knihovny jeho rodného města Fuente Vaqueros, v kraji Granada.

2 Sv. Josemaría, Cesta, č. 184.

3 František, Dopis o úloze literatury při formaci, č. 6.

4 Sv. Josemaría, Dopis, č. 37.

5 František, Dopis o úloze literatury při formaci, č. 7.

6 Tamtéž, č. 17.

7 E. García-Máiquez, «El lector es un fingidor», v Casa propia, vydavatel Renacimiento, 2004.

8 I. Vallejo, Manifiesto por la lectura, Siruela, Madrid, 2020, str. 23.

9 František, Poselství k 54. světovému dni sociálních komunikací, 24. 1. 2020.

10 Srov. C. S. Lewis, La experiencia de leer, Alba, Barcelona, 2000.

11 Srov. např. C. Jódar, «Más allá de la trama», v opusdei.org.

12 František, Dopis o úloze literatury při formaci, č. 32.

13 Tamtéž, č. 39.

14 Cesta, č. 117.

15 František, Dopis o úloze literatury při formaci, č. 31

16 Tamtéž.

17 Tamtéž, č. 2 a 31.

18 Tamtéž, č. 7.

19 Srov. tamtéž, č. 30.