Prorok Eliáš byl na pokraji zoufalství. Projev Boží moci na hoře Karmel byl sice velkolepý, ale jeho život byl v ohrožení: královna Jezábel, za spoluúčasti většiny židovského lidu, ho hledala, aby ho zabila. „Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život, jak by mě o něj připravili“ říká a vylévá si srdce ve své modlitbě, zatímco prchá do jeskyně v horách (1 Kr 19,10). „Hle, Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný.“ (1 Kr 19,11–12). Tam, v tom jemném vánku, Eliáš znovu rozpoznává přítomnost Hospodina a může ve svém dialogu pokračovat.
I náš každodenní život je někdy zmítán větry, kterým se musíme postavit, zemětřeseními, která musíme vydržet, nebo požáry, které musíme uhasit. V takových chvílích těžko nacházíme klid a blízkost Boha, ten jemný vánek. Protože hlas Boží „se nevnucuje, je ohleduplný, uctivý; Boží hlas je pokorný a právě proto usmiřuje. A pouze v pokoji můžeme proniknout do hloubky svého nitra, abychom rozpoznali právě ty touhy, které Pán vložil do našeho srdce.“1 Hudba může být jednou z cest k tomuto pokoji: ne proto, že by ona sama byla Božím hlasem, ale proto, že má moc nás vést do toho prostoru našeho nitra, kde se můžeme, jako Eliáš, setkat s vánkem našeho Boha.
Brána do nejhlubšího nitra
Existují melodie, které nás provázejí od samého počátku naší existence. Již v matčině lůně vnímáme tlukot srdce naší matky, její zpěv, který nás ukolébává a uklidňuje, a možná dokonce vnímáme i hudbu, kterou nám rodiče pouštějí, aby podnítili naše smysly. Od těchto prvních měsíců bude zvuk součástí tohoto pouta mezi matkou a dítětem a jeho identity, kterou si postupně osvojujeme. První, co dítě hned po narození udělá, je, že v jedné tónině „zpívá“ intenzivním pláčem, a který je zásadní pro to, aby začalo dýchat. Hudba a city jsou přirozeně propojené. Hudba probouzí emoce, doprovází a zvýrazňuje je a dokonce nám pomáhá je ztvárňovat. „Hudba, velká hudba uklidňuje ducha, probouzí hluboké city a takřka přirozeným způsobem v jakékoli situaci lidské existence, ať už radostné či smutné, vybízí mysl a srdce, aby se pozdvihly k Bohu. Hudba se může stát modlitbou.“2
Není divu, že v dějinách Izraele se víra lidu projevuje prostřednictvím zpěvu. Při osvobození z Egypta odpověděl židovský lid na Boží zásah hudbou a v tomto zpěvu začal utvářet svou paměť a identitu: „Izrael pocítil mocnou ruku, kterou Hospodin zasáhl proti Egypťanům (...). Tehdy zazpíval Mojžíš se syny Izraele tuto píseň Hospodinu: „Chci zpívat Hospodinu, neboť je velmi vznešený. (Ex 14,31–15,1) Později to bude král David, kdo své radosti i slzy, své nářky i lásky shrne do žalmů, které se zpívají po staletí až do dnešních dnů, stejně jako to činí nový Boží lid během mše svaté.
Každá umělecká forma je bránou k poznání, jak pochopit a milovat svět, ale hudba – snad díky tomu, že s ní přicházíme do styku již v raném věku, díky jednoduchosti, s jakou ji vnímáme sluchem, a díky způsobu, kterým stimuluje náš mozek – napřímo oslovuje naše nitro a podněcuje ho k hledání pravdy, která se prostřednictvím zvuku hlásí o slovo. Hudba vyjadřuje „vnitřní dynamiku existenciálního já člověka“3, otevírá bránu do nejhlubšího nitra nás samých. Tak tomu bylo i u svatého Augustina, jak vypráví ve svých Vyznáních: „Když si však vzpomenu na slzy, které jsem proléval při zpěvu Tvé církve na počátku svého obrácení a jež mne dosud dojímá, ne tak melodií, nýbrž svým obsahem — hlavně je-li přednášen jasným hlasem a správným nápěvem — poznávám opětně veliký užitek tohoto zvyku4.
Okamžitá dostupnost téměř jakéhokoli druhu hudby je velmi nedávným jevem, který umožňuje emocionální využití hudby. Hudba nám může pomoci umocnit určitou náladu, utěšit se nebo na chvíli uniknout realitě, a tím uspokojit aktuální lidskou potřebu. V tomto případě tu však stále jde o velmi pomíjivý hudební zážitek omezený na vyvolání přechodných efektů. Ve skutečnosti má však hudba mnohem větší možnosti: může v nás vyvolávat hluboká hnutí, aniž by manipulovala našimi city; může vzbudit emoce, aniž by je zjednodušovala; může otevřít prostor našim smyslům, který se v okamžité reakci nevyčerpá. Tato zkušenost však vyžaduje čas, pozornost, přítomnost: vnitřní ochotu naučit se, aby se dílo stalo pánem našeho času, a naslouchat i tomu, čemu zcela nerozumíme, i tomu, co na nás hned nezapůsobí.
Něco, co se odehrává uvnitř
Hudba je v našem každodenním životě přítomna různými způsoby: motivuje nás ke sportu, doprovází nás na cestách, pomáhá nám v soustředění se na nějaký úkol nebo spřádá okamžiky sounáležitosti, kdy zpíváme s rodinou či přáteli. Existuje také hudba, která nás inspiruje, když se chceme modlit nebo která doprovází naše modlitby, ať už v liturgii, nebo při jiných příležitostech. Ve všech těchto okamžicích není hudba něčím, co se odehrává pouze mimo nás, ale také v našem nitru.
Proto bychom se měli zamyslet nad tím, jakému druhu hudby dáváme přednost. Hudba není jen pouhým doprovodem v pozadí: texty, kterým nasloucháme, a melodie, jež nás obklopují, dokáží formovat naše city, náš pohled na svět, jakým způsobem se stýkáme s druhými lidmi, a dokonce i to, jak vnímáme Boha. „Hudba je také cestou k setkání s Bohem, protože krása pramení z krásy Boha a povznáší duši,“ řekl prelát Opus Dei v Limě, když na setkání s rodinami hovořil s členem rockové kapely. „V kráse hudby můžeme spatřit rys nekonečné Boží krásy.“5
Církevní tradice si v průběhu staletí vybudovala bohatou hudební tradici, která pomáhá křesťanům i mnoha dalším lidem přiblížit se více k Bohu. Jde o „neocenitelný poklad, který vyniká nad ostatními uměleckými projevy především tím, že je to bohoslužebný zpěv, vázaný na slova liturgie, a tak tvoří nezbytnou nebo integrující součást slavné liturgie“6. Zpěv je základním prvkem liturgických slavností, od Staré smlouvy přes nesmírné bohatství gregoriánské tradice až po velká díla, která zanechali ti nejslavnější skladatelé. Církev v této tradici pokračuje a nadále podporuje tento způsob, jak se stýkat s Bohem.7
K tomu, abychom nalezli Boha v hudbě, není nutná liturgie nebo písně, které o něm zpívají, ale zamilované srdce naslouchající šepotu Boha v textech, které hovoří o lásce, zklamáních, bolesti, naději nebo o příležitosti znovu začít. Svatý Josemaría ostatně často k modlitbě používal lidovou hudbu, která se v té době hrála na festivalech, aby se vžil do role milence, který tyto písně směřuje k Bohu: „Často mi k rozhovoru s Pánem posloužily, jak Vám často říkám a nestydím se za to, lidové písně, které mluví o lásce. Opravdu se mi líbí.“8
Svatý Josemaría nám předkládá ideál života „který je serenádou lidské lásky k našemu Bohu“9. Je to ideál, který po nás žádá nejenom překonat bezprostřední emoce, ale i naši povrchnost. Protože někdy, nehledě na nevyhnutelné vystavení se povrchní hudbě, se můžeme ocitnout v situaci, kdy konzumujeme díla, která lidi i vztahy deformují. Je proto důležité rozlišovat, zda hudba, kterou posloucháme, otupuje naši schopnost navazovat vztahy, zda deformuje naši důstojnost Božích synů a dcer, nebo zda naopak přispívá k opravdovému společenství s ostatními. Poslouchat dobrou hudbu znamená v jistém smyslu být ochoten naslouchat životu hlouběji, neuzavírat se do sebe, dovolit, aby se krása dotkla srdce, zapálila ho a živila. Proto je takový poslech dobrou přípravou ke kontemplaci.
Ticho vytváří prostor pro melodii
Představme si koncertní sál, při vstupu slyšíme tlumený hovor, tu a tam nějaké zakašlání, sem tam nějaký smích... A tu zazní zvonky ohlašující zahájení koncertu. Publikum ztichne, plné napětí, naše smysly se připravují na melodii, kterou předvede orchestr. Nejde jen o to, připravit se na poslech, ale otevřít všechny naše schopnosti, abychom prožili něco, co zapojí celé naše bytí a dotkne se nejhlubších strun našeho srdce. Na závěr koncertu Berlínské filharmonie uvažoval Benedikt XVI. o tom, jak nás hudba „svými tóny v určitém smyslu přivádí do jiného světa a harmonizuje naše nitro. Když takto nalezneme okamžik klidu, můžeme nahlédnout, jakoby z výšky, na tajemné skutečnosti, které se člověk snaží rozluštit a které nám světlo víry pomáhá lépe pochopit.“10
I naše srdce je jako koncertní sál a my potřebujeme ticho, abychom mohli naslouchat zvukům našeho života. Každý tón, každá melodie je důležitá, ale my se musíme naučit se zastavit, abychom dokázali rozluštit význam toho, co tyto zvuky vyjadřují; naslouchat jim v souvislosti s celým dílem. Stejně jako hudba potřebuje ticho, i my ho potřebujeme, abychom mohli prožívat, chápat a pečovat o své vnitřní já. Je-li ticho zásadní pro vyjadřování jakékoli melodie, je jím také pro rozvíjení našeho vnitřního života11: pouze skrze něj můžeme nalézt svou nejhlubší pravdu a osvobozující pravdu Boží.
Kromě toho když si uvědomíme, jak důležité ticho je, stane se i hudba cestou naslouchání. Naladí naše srdce a my vnímáme i to, co by se jinak díky hluku světa a našeho nitra nedalo vůbec postřehnout. „Slovo mluví, ale i mlčí a naslouchá jako novorozeně - psal před několika lety prelát Opus Dei. - I v chrámu Ježíš často mlčí a naslouchá: když píše na zem v reakci na otázky těch, kteří chtěli hříšnou ženu ukamenovat; na hoře, když se v tichosti modlí ke svému Otci; když je přibit na kříž… A také dnes, v eucharistii, Ježíš nadále naslouchá.“12
„Jsem přesvědčen - řekl jednou Benedikt XVI. - že hudba (…) je skutečně univerzálním jazykem krásy, schopným sjednotit lidi dobré vůle po celé zemi a přimět je, aby pozvedli svůj pohled k výšinám a otevřeli se Dobru a Kráse, jejichž definitivním pramenem je sám Bůh.“13 Ve světě, kde se poznané stává rutinou a algoritmy nás vždy vedou k uniformitě, která je přestrojenou novostí; v době, kdy neznámé vyvolává strach, nás hudba vybízí, abychom se zastavili, pozorně naslouchali a vnímali to, čeho si obvykle nevšimneme: abychom si připomněli, že vždy tu máme nějakou krásu k objevování. Při poslechu nové melodie, vhodně zasazeného ticha mezi tóny, se v nás něco probouzí. Hudba prolomí krunýř zvyku a uniformity a vybízí nás, abychom se na svět dívali novýma očima. A právě v tom spočívá podstata úžasu – vnitřní dispozice, která nám umožňuje žasnout nad tím nejobyčejnějším; sluch nitra, který nám umožňuje rozeznat „jemný vánek“ Božího hlasu.
1 František, Generální audience, 21. 12. 2022.
2 Benedikt XVI., Několik slov na zakončení koncertu, 17. 10. 2009.
3 J. Pieper, Solo quien ama canta; Ediciones Encuentro, Madrid 2015, str. 70.
4 Svatý Augustin, Vyznání, X, 33.
5 Mons. F. Ocáriz, Setkání s rodinami Lima-Peru, 4. 8. 2024.
6 II. vatikánský koncil, konstituce Sacrosantum concilium, č. 112.
7 Srov. Katechismus katolické církve, č. 1156.
8 Svatý Josemaría, Boží přátelé, č. 184.
9 Svatý Josemaría, Výheň, č. 435.
10 Benedikt XVI., Projev na zakončení koncertu, 18. 11. 2006.
11 Srov. svatý Josemaría, Cesta, č. 281, o tichu jako „vrátném vnitřního života“.
12 Mons. F. Ocáriz, Ve světle evangelia, „Naslouchej, ticho v akci“, 20. 2. 2020.
13 Benedikt XVI., několik slov na zakončení koncertu u příležitosti jeho 80. narozenin, 16. 4. 2007.