Představení série
Bylo 7. května 1964. Svatý Pavel VI. sloužil mši svatou v Sixtinské kapli před neobvyklým shromážděním: hudebníci, básníci, filmaři, sochaři, malíři, spisovatelé... Tato chvíle modlitby byla v jistém smyslu zahájením nové etapy vztahu církve k umělcům, ať už věřícím nebo ne. „Jak víte,“ řekl papež ve své homilii, „naším posláním je kázat a činit svět přístupným, srozumitelným, dokonce emocionálním, svět, který je duchovní, neviditelný, těžko popsatelný, krátce svět Boha. A v tomto úsilí, které převádí neviditelný svět do podoby srozumitelné a přístupné, vy vynikáte. Je to váš úkol, vaše poslání; vaše umění spočívá právě v tom, že sbíráte z duchovního nebe jeho poklady a oblékáte je do slov, barev, tvarů a srozumitelnosti.“1
Od té doby všichni papežové, každý svým vlastním stylem, v tomto dialogu pokračovali a prohlubovali ho. Svatý Jan Pavel II., sám umělec, s velkým elánem podporoval „via pulchritudinis“, cestu krásy. Benedikt XVI. s vytříbeným vkusem pro hudbu přijal tuto výzvu; byl přesvědčen, že krása je v sekularizovaném světě privilegovaným místem setkání s Bohem. Františkovi byla zase blízká literatura a v roce 2024 napsal list o jejím významu v křesťanské formaci, což v jistém smyslu přispělo k úvahám, které představujeme v následujících článcích. Konečně Lev XIV. již od samého počátku věnoval zvláštní pozornost filmové tvorbě jako „laboratoři naděje, místu, kde se člověk může znovu podívat na sebe a na své poslání“2, a dokonce vyzval k zápasu o obnovu kinematografie.
Výzva vášnivě milovat svět a nacházet svatost v každodenním životě nemohla opomenout svět umění. Ve spisech svatého Josemaríi nacházíme proto neustálé odkazy na literaturu. Víme také, že se modlil některými písněmi lidové hudby jeho doby, měl ve zvyku se dívat na filmy a ve svých kázáních občas zmiňoval výtvarné umění. A nemluvě o tom, jak motivoval své syny a dcery, kteří se věnovali umění.
Ve světle učení posledních papežů a v duchu Opus Dei přistupujeme k těmto různým uměleckým oborům – výtvarnému umění, hudbě, literatuře, kinematografii – jako k místům osobního rozvoje, objevování světa a zejména jako setkání s Bohem. Kategorie umění jsou v této sérii seřazeny tak, jak v průběhu dějin vznikaly: máme pozůstatky malířských vyobrazení a prací pocházejících z doby přibližně čtyřicet tisíc let před Kristem, ale muselo uplynout několik desítek tisíc let, než se objevilo ustálené písmo, které umožnilo vznik literárního díla. A aby mohla vzniknout kinematografie, již na přelomu 19. a 20. století, muselo se rozvinout divadlo a fotografie.
„Otevřely se jim oči“: tato slova, která nám Písmo předkládá ve dvou klíčových okamžicích dějin spásy, jsou pozadím následujících úvah. Slova popisující dvě zkušenosti hluboké vnitřní proměny. Hned na počátku se Adamovi a Evě otevřou oči, když jedí ovoce ze zakázaného stromu (srov. Gn 3,7); otevřou se, ale jsou zranění: muž a žena zakouší v srdci propast zla, svou naprostou bezbrannost. Na opačném konci dějin se jednoho dne při lámání chleba otevřou oči učedníkům z Emauz (srov. Lk 24,31); a jakmile se otevřou, zranění se zahojí: ten tajemný společník, díky němuž se jim rozhořelo srdce, je Bůh, o kterém se domnívali, že ho navždy ztratili. „Otevřely se jim oči“: padlé stvoření a nové stvoření, zraněná a nakonec usmířená historie se v těchto slovech prolínají jako v každém pravém uměleckém díle. Jestliže nás umění ve svých tisíci projevech vede po náročné cestě od padlého ráje až k zahradě Vzkříšení, vydá to nejopravdovější ovoce.
Otevřely se jim oči (I): V těch nejmateriálnějších věcech světa
„Aby mohla církev předávat poselství, které jí svěřil Kristus, potřebuje k tomu umění.“3 To jsou slova svatého Jana Pavla II. Na první pohled by se mohlo zdát, že se vztahují pouze na umění sakrální, že je třeba hledat takové umělecké prostředky – malbu, architekturu, sochařství, poezii, hudbu atd. –, které umožňují obsah víry předávat. Polský papež, který se pohyboval v zákulisí divadel, však viděl dál. Církev potřebuje umění, protože evangelizace neznamená pouze hlásání víry, ale též hluboké hledání pravdy, božské i lidské.
Poklad křesťanského poselství se neomezuje jen na dogmatické otázky, ani na biblické texty, ale dokáže odhalit božské paprsky ve všech aspektech lidské existence: v životě, lásce, utrpení, v hledání smyslu… Proto můžeme spolu s Benediktem XVI. říci, že když se umění „zabývá velkými otázkami lidské existence, fundamentálními tématy, z nichž se odvozuje smysl života, jeho dosah je náboženský a proměňuje se v cestu hluboké vnitřní reflexe a spirituality“4.
Brána k tajemství
Nebylo nijak snadné ani rychlé, než se dospělo ke všem těmto možnostem umění, zvláště co se týče některých oborů výtvarného umění. Stačí si připomenout jednoznačný zákaz v knize Leviticus: „Nesmíte si zhotovovat modly, ani si stavět sochu či posvátný sloup, ani si ve své zemi nepoložíte dlažbu s obrazy, abyste se na ní klaněli; neboť já jsem Hospodin, váš Bůh.“ (Lv 26,1) Ve skutečnosti je v tomto příkazu obsažena hluboká pravda, která rezonuje i dnes: je tu nebezpečí, že uvěříme, že neexistuje nic jiného než to, co vidíme, čemu rozumíme a co ovládáme; riziko, že hmotné přestává být „symbolem“ a stává se „modlou“, zrcadlem, v němž vidíme jen sami sebe.
Člověku už od počátku sloužily hmotné elementy, jak vyjádřit a proniknout do sféry tajemného, toho, co ho přesahuje, do posvátného. Proto je důležité pochopit symbolický charakter umění. Z řeckého symbolon, symbolizovat znamená „spojit“ nebo „sloučit“: to znamená, že umění realitu nejenom zobrazuje, ale na ni i odkazuje, evokuje ji, spojuje se s ní a i nám umožňuje se s ní spojit, vstoupit do ní. Prostřednictvím symbolu se umění stává branou, která otevírá svět transcendentnu, mostem, který spojuje hmatatelné se posvátným.
V raném křesťanství, přímém dědici judaismu, nebylo snadné najít způsob, jak ztvárnit vtěleného Boha. Aby se zobrazení Krista nezredukovalo na tehdy používané modely, vyzkoušelo se několik postupů, které nakonec skončily vytvořením ikonografického jazyka. Ale veškerou nedůvěru a nesouhlas týkající se i ikon se však podařilo postupně překonat díky úvahám nad postavou Krista. Na druhém nicejském koncilu, který se konal v roce 787, církev uznala významnou roli obrazů v křesťanské tradici a potvrdila jejich legitimní místo v obřadech a katechezi5. Svatý Jan Damašský to vyjádřil velmi výstižně: „Kdysi Bůh, který neměl tělo ani podobu, nemohl být žádným způsobem zobrazen na obraze. Ale nyní, když se zjevil v těle a žil mezi lidmi, mohu vytvořit obraz toho, co jsem z Boha viděl“6.
Ačkoli se spor o používání obrazů čas od času znovu objevuje, již tehdy bylo jasné, že Kristovo vtělení zahájilo pozitivní hodnocení hmotného světa a že tento nový pohled již dřívějším protestům neustoupí. Když „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi“ (Jan 1,14), hmotný svět nabyl jedinečné důstojnosti, která do té doby nebyla myslitelná. Kristovo lidství svou materiální podobou dává najevo i své božství: tam tajemně nahlížíme do jeho nekonečné a nesmírně hluboké lásky. Proto vtělení mění celé chápání hmotného světa, toho, co znamená být člověkem; a to se týká i obrazů a umění.
Revoluce Boha, který na sebe bere fyzickou podobu
V Kristu, vtěleném Bohu, rozumíme tomu, že hmota není na překážku, ale naopak je místem, kde se božství projevuje. Obrazy a výtvarné umění obecně nejsou něčím neužitečným, dekorativním, ale jsou jedním z nejmocnějších projevů toho, že křesťanství je víra v osobu z masa a kostí, a ne nějakou abstraktní teorií. Kristus přijímá tělesný a hmotný stav: je počat v lůně ženy, narodí se a rozvíjí jako každý jiný člověk, trpí hladem a žízní, potřebuje spánek, cítí bolest... Tato skutečnost, která mohla být vzkříšením upozaděna, je znovu potvrzena; ráno o Velikonocích je dokonce oslavena: když se zjevuje vzkříšený Ježíš, ukazuje své rány, aby se jich jeho učedníci dotkli; a při svém nanebevstoupení si s sebou bere své oslavené tělo, totéž, které se nám dává v eucharistii.
Vtělení Slova nám klade před oči naši vlastní tělesnost. Nejsme andělé, ale duchové duše s těly, či těla s duchovou duší; máme tělo, které je stejně tak důležité jako duch: „Duch a hmota nejsou v člověku dvě sloučené přirozenosti, ale jejich spojení tvoří jednu jedinou přirozenost“.7 Nicméně, zejména na Západě, byla kultura a myšlení často poznamenány dualistickými filozofickými tendencemi, které mají sklon oddělovat hmotné od duchovního. Tyto zlomkovité, antropologické pohledy vedly k tomu, že se na fyzický rozměr naší existence pohlíží s pohrdáním nebo podezíráním, jako by zlo pocházelo z hmoty nebo těla. Člověk se potom díky křehkosti a zranitelnosti své hmotné reality může cítit nejenom nesvůj, ale může i ztratit ze zřetele duchovnost svého těla, „chrám Ducha Svatého“ (1 Kor 6,19). Ve světě, který zjevně glorifikuje hmotu, můžeme mít pocit odloučenosti od sebe samých, zakoušet jakousi rozpolcenost, pokud si neuvědomujeme opravdový význam tělesnosti: že je to místo „kde je božství v lidském stvoření vyjádřeno tím nejreprezantativnějším způsobem“8.
Ve svých katechezích o teologii těla vysvětluje svatý Jan Pavel II., že lidská tělesnost není překážkou, ale výjimečným prostředkem v kontaktu s Bohem a s ostatními lidmi; materiálnost těla je živým symbolem, viditelným vyjádřením neviditelného, které nám umožňuje se spojit s transcendentnem. Stejně jako je hmotný charakter svátostí nezbytný k tomu, aby nám zprostředkovávaly božský život9, je i naše vlastní tělesnost místem společenství s ostatními a s Bohem, a bude jím i po celou věčnost v nebi.
Význam vtělení ve světě umění
Umělecká díla reflektují právě tuto dynamiku vtělení. Nejedná se o nějaké abstraktní myšlenky, které jsou vymezené svými pojmy: umělecká myšlenka vzniká tak, že postupně nabývá hmotné podoby. Umělec nejen přemýšlí o tom, co chce sdělit, ale také zkoumá materiální prostředky, kterými tyto myšlenky promění ve smyslový vjem. Obraz, socha, hudební skladba nebo film neexistují, dokud neožijí prostřednictvím barev, zvuků nebo obrazů. Právě tento proces umožňuje umění se vyjádřit a odhalit něco z tajemství reality, jak to vyjádřil současný americký umělec Bruce Nauman v názvu jednoho ze svých neonových děl: „Opravdový umělec pomáhá světu tím, že odhaluje mystické pravdy.“10
Hmotná stránka umění není proto druhořadým hlediskem. Plátno není jen fyzický nosič, kterým se chce něco sdělit, ale je to právě toto plátno, jež svou materiálností chce něco sdělit. Každé umělecké dílo analogicky, ale reálně, reprodukuje tutéž ztvárňující dynamiku: zviditelňuje v čase a prostoru to, co bylo dosud neviditelné. Proto umění není pouze žebříkem, který můžeme odhodit, jakmile jsme se dostali na střechu, jakmile jsme se dostali k „obsahu“, který by byl nezávislý na jeho hmotném nosiči: umělecké dílo, které máme před očima, je konkrétním místem, kde se zjevuje pravda; a tento projev pravdy se od díla nedá oddělit.
Takto zhmotněné umění rezonuje s podstatou poselství svatého Josemaríi: nejde jen o to, že můžeme najít Boha, aniž bychom svět opustili, ale právě ve světě a ve věcech tohoto světa ho můžeme nalézt. Ba co víc, pokud nenajdeme Boha „zde na zemi v těch nejmateriálnějších věcech“ – v konkrétnosti naší práce, ve vřelosti naší lásky, v projevu našich uměleckých děl – nenajdeme ho nikdy. „Je něco svatého, božského, skrytého v nejběžnějších situacích, a je na každém z vás, abyste to nalezli.“11 A to je právě to, v čem nám umění obecně, a výtvarné umění zvláště, pomáhá: ve schopnosti rozpoznat neviditelné ve viditelném.
Proto opravdová estetická osvěta nespočívá pouze ve schopnosti těšit se z uměleckých děl, ale především umět čím dál tím lépe vnímat nesmírné bohatství a krásu toho, co nám život každý den přináší. Smyslová povaha umění nám zase umožňuje pochopit a vyjádřit otázky, které je velmi obtížné uchopit jinými způsoby12: můžeme zapojit intuici, představivost, vnímavost a citovost. Existují totiž životní skutečnosti, které konceptuální reflexe nedokáže pojmout a které umění umí ozřejmit intuitivním a silným způsobem: láska, svoboda, bolest, úzkost, sláva atd.
Umění nás vede k tomu, abychom kráčeli společně
Dílům výtvarného umění nemusí být někdy lehké porozumět, snad díky obrovské rozmanitosti stylů, jimiž se projevují. Podoby těchto děl se natolik změnily a znásobily, že někdy nevíme, jak posoudit jejich kvalitu, jak ocenit jejich krásu. Proto jednou z nejčastějších chyb v této oblasti je ztotožňovat krásu výhradně s určitými formami vyjadřování platnými v dané době, kultuře nebo tradici. Takto redukované umění ale může náš postoj k němu ochudit. Na to poukazoval svatý Pavel VI., když se umělcům omlouval za určité restrikce, které jim někdy církev ukládala:
„Překvapili jsme vás, když jsme vám, kteří jste tvůrci, vždy plní života a nápadů a novinek, nutili jako hlavní zásadu napodobování. ‚My – říkalo se vám – máme tento styl, je třeba se mu přizpůsobit‘; ‚my máme tuto tradici a je třeba jí být věrní‘; ‚my máme tyto mistry a je třeba je následovat‘; ‚máme tato pravidla a jiné cesty není‘. Možná jsme vám, dá-li se tak říci, naložili na záda těžké břemeno. Odpusťte nám.“13 Křesťanské umění se určitě musí vyrovnat s tím, jak dát do souladu tradici s inovací, identitu s proměnou, aniž by zužovalo uměleckou krásu na určité styly nebo formy - jako by se to nesmírné bohatství jazyků a způsobů vyjádření, které si my lidé dokážeme představit, mělo dát stranou.14
Můžeme tento požadavek vyjádřit ještě radikálněji: Kristus vnesl do dějin lidstva „nový rozměr krásy“15, který nelze omezovat podle určitých kritérií. A to je i částí tajemství, že Bůh chtěl přijmout lidský úděl až do krajnosti. Joseph Ratzinger proto zdůrazňoval, jak paradoxní je nazývat „nejkrásnějším člověkem“ člověka ukřižovaného a utýraného, s tváří znetvořenou bolestí: „Svatý Augustin, který v mládí napsal knihu o kráse (…), vnímal tento paradox velmi silně a uvědomil si, že v tomto úseku se velká řecká filozofie krásy nejen přetvářela, ale byla i dramaticky zpochybňována: bylo třeba znovu diskutovat a zažít, co je to krása a jaký má význam.“16
Proto krása v křesťanském smyslu nespočívá pouze v dokonalém provedení nebo ve formální, příjemné symetrii. Křesťanská krása má širší rozměr, netýká se jen předmětu, ale i toho, kdo jej vnímá: jde o tu vlastnost, která z jakékoli reality činí něco, co stojí za to milovat. Krása v tomto smyslu souvisí se schopností pochopit, že každá skutečnost je hodná lásky; každá skutečnost v sobě skrývá něco z Božího tajemství, ať už ji vnímáme jako krásnou nebo zohyzděnou. Proto by se mělo k uměleckému dílu přistupovat v osobním dialogu, kdy se respektuje způsob, jakým se k nám obrací, kdy nás předsudky nijak nebrzdí, před dílem nás neuzavírají, ani mu nevnucujeme náš pohled. Jedná se o dialog, který od nás vyžaduje, abychom vystoupili ze sebe samých a přiblížili se pohledu druhého, ať už je tento úhel pohledu nám jakkoli vzdálený, nepochopitelný nebo bolestný.
Myslitelka Simone Weilová, v souladu s tím, co řekl Joseph Ratzinger, identifikovala tento paradox v křesťanství: „Právě v samotné tragédii září Boží milosrdenství, v jeho nejhlubší podstatě, v samém středu jeho neutěšitelné hořkosti. Pokud (…) v tomto bodě setrváme, aniž bychom přestali milovat, nakonec se dotkneme něčeho, co již není tragédií, co není radostí, co je ústřední, vnitřní, čistou, nehmatatelnou podstatou, která je společná radosti i utrpení, a která je samotnou Boží láskou.“17 Lze proto chápat, že krása může nabývat bolestných podob, které nás také otevírají těmto skutečnostem a umožňují nám je milovat. Přijmout tuto vizi není snadné, ale právě umění je velkým spojencem, který nám v tom pomáhá. Nepokoj, jenž objevujeme v tolika dílech, nám připomíná, že všichni stojíme s obdivem a úžasem před velkými otázkami a tajemstvími života. Díky umění můžeme v každém člověku, v každém nejmneším projevu života objevit pozvání k „Lásce, která hýbe sluncem a ostatními hvězdami“18.
1 Svatý Pavel VI., Kázání, 7. 5. 1964.
2 Lev XIV., Setkání s představiteli světa kinematografie, 15. 11. 2025.
3 Svatý Jan Pavel II., List umělcům, 4. 4. 1999.
4 Benedikt XVI., Přednáška na setkání s umělci, 21. 9. 2009.
5 Srov. 2. nicejský koncil, 787, Conciliorum Œcumenicorum Decreta, 111; citováno v Katechismu katolické církve, č. 1160.
6 Svatý Jan Damašský, O posvátných obrazech, 1, 16; citováno v Katechismu katolické církve, č. 1159.
7 Katechismus katolické církve, č. 365.
8 Gianfranco Ravasi, „A viděl jsem Boha, který byl krásný. Víra, krása, umění“, Přednáška při zahájení Teologických dnů v Centru teologických studií v Seville, 3. 3. 2016; (dostupné na www.cultura.va).
9 Srov. Katechismus katolické církve, č. 1084.
10 B. Nauman, „Opravdový umělec pomáhá světu odkrýváním mystických pravd“, neonová kultura, 1967.
11 Svatý Josemaría, „Vášnivě milovat svět“, v Rozhovory s Mons. Escrivá de Balaguer., č. 114.
12 Srov. František, List o úloze literatury při vzdělávání, 4. 8. 2024, č. 17.
13 Svatý Pavel VI., Kázání na mši s umělci, 7. 5. 1964.
14 Podrobnější rozbor role umění v liturgii (zejména hudby nebo architektury) přesahuje rámec tohoto textu. V této souvislosti lze nahlédnout např. do konstituce Sacrosanctum Concilium (1963) a do instrukce Musicam sacram (1967).
15 Svatý Jan Pavel II., List umělcům, 4. 4. 1999.
16 J. Ratzinger, „Rozjímání o kráse“, Poselství k setkání v Riminu, srpen 2002, Humanitas 29 (2003) 9–14; (dostupné na www.humanitas.cl).
17 S. Weil, Čekání na Boha, Trotta, Madrid, 2024, str. 55-56.
18 Dante, Božská komedie, Ráj, Zpěv XXXIII.