Mariano Fazio: „Oddělení církve a státu je evangelijní, protože klerikalismus není křesťanský.“

Rozhovor v novinách La Voz de Galicia s Mons. Fazio, generálním vikářem Opus Dei.

Mariano Fazio (Buenos Aires, 1960). Foto: Xoán A. Soler (La Voz de Galicia)

V prosinci 2014 byl jmenován generálním vikářem Opus Dei Marian Fazio (Buenos Aires, 1960). Doktor filosofie a magistr historie, osobní přítel papeže Františka, se rozhodl strávit dny odpočinku a formace v Galicii, protože jeho prarodiče z matčiny strany pochází z Laxe (A Coruña). „Chtěl jsem si prohloubit znalosti o svých kořenech a hned od první chvíle jsem se cítil jako doma“, říká.

V ty dny bydlel na koleji La Estila de Santiago a navštívil mnoho míst. Dokonce ušel jednu etapu Cesty (Svatojakubská pouť). Přiznává se: „Udivují mě přírodní a kulturní krásy Galicie, ale hlavně si myslím, že je tu jeden duchovní poklad, a to jsou ostatky apoštola“.

Jak vnímáte, jako Argentinec a Latinoameričan, Františkovo papežství?

Je to požehnání od Boha. Jako věřící si myslím, že každý papež je takový, jakým ho chce mít Duch svatý v daném období církve. Svět prochází obdobím nadměrného individualismu, nestability, násilí a papež nabízí blízkost, milosrdenství a soucit. Je to poselství, které oslovuje mnoho lidí, i ty, kdo jsou církvi hodně vzdáleni.

SVĚT PROCHÁZÍ ETAPOU NADMĚRNÉHO INDIVIDUALISMU, NESTABILITY, NÁSILÍ A PAPEŽ NABÍZÍ BLÍZKOST, MILOSRDENSTVÍ A SOUCIT.

Poznal jste papeže ještě před jeho zvolením a nyní jste mu hodně nablízku. Změnil se v něčem?

Je to tentýž člověk, stejný, hluboký duchovní život, na to se moc neukazuje, ale vše, co koná, a všechna jeho gesta mají svůj původ v úzkém spojení s Bohem. Takto to už bylo v Buenos Aires. Vždy jsem obdivoval jeho schopnost kázat. Po každém kázání jsem si zapamatoval tři myšlenky. A nyní to můžeme pozorovat i v rovině všeobecné. V Buenos Aires byl zdrženlivější, bojácnější. Při společenských setkáních nebyl rád středem pozornosti. Myslím si, že po zvolení tento svůj ostych překonal a celou svou osobnost vložil do služby univerzální církve.

Jaký je vztah Opus Dei k tomuto papeži, který je charakterizován jako příliš progresivistický, například co se týče homosexuality?

Od té doby, co jsem ho poznal v roce 2000, mám k němu bezvýhradné sympatie. Vždy si vážil poselství Opus Dei - posvěcování uprostřed světa. Několikrát dal najevo své antiklerikální postoje, tj. že církev nejsou jen kněží a že nejenom oni mají evangelizovat. My všichni máme uprostřed světa dávat Krista poznat druhým lidem. A to je i poselství Opus Dei, proto ten soulad. Na druhé straně mám zkušenost, že kdykoliv jsem požádal o schůzku se Svatým otcem, otevřel mi dveře s důvěrou a blízkostí, kterou si nezasluhuji.

DÍKY BOHU JE NÁS VÍCE NEŽ 90 000, JSME V SEDMDESÁTI ZEMÍCH A PŘIPRAVUJEME DALŠÍ ROZŠIŘOVÁNÍ DÍLA. ZÁROVEŇ SI ALE UVĚDOMUJEME, JAKO JAKÁKOLIV JINÁ CÍRKEVNÍ INSTITUCE, ŽE ZE SOCIOLOGICKÉHO HLEDISKA JE PŘEDÁVÁNÍ KŘESŤANSKÉHO POSELSTVÍ OBTÍŽNĚJŠÍ.

Jaká je situace Opus Dei ve světě?

Dílo se nachází uprostřed světa, jeho poselství je posvěcování světa a proto jsou před námi stejné výzvy, jaké mají i ti, kdo chtějí žít svůj život v sekularizovaném světě v souladu se svou vírou. Díky Bohu je nás více než 90 000, jsme v sedmdesáti zemích a připravujeme další rozšiřování Díla. Zároveň si ale uvědomujeme, jako jakákoliv jiná církevní instituce, že ze sociologického hlediska je předávání křesťanského poselství obtížnější.

Napsal jste hodně knih o sekularizaci moderních společností. Co soudíte o tomto fenoménu?

Sekularizace v tom záporném smyslu slova znamená organizovat soukromý, společenský a kosmopolitní život bez ohledu na Boha, jako by Bůh neexistoval. Tento přístup vytváří duchovní poušť, smutek, úzkost, pesimismus a depresi, protože, jak říká sv. Augustin, jsme stvořeni pro Boha. Ale existuje také sekularizace pozitivní, kterou jsem už vícekrát nazval odklerikalizováním. Znamená to, že máme vyvodit závěry z evangelia, kde se říká dávat císaři, co je císařovo, a Bohu, co patří Bohu. Rozlišovat náboženství a politiku, církev a stát. Rozlišovat ale neznamená stavět se proti. Všichni musíme spolupracovat na dobru společnosti, ale každý na svém místě. Toto rozlišování prostředí, oddělení církve a státu, je něco hluboce evangelijní, protože klerikalismus není křesťanský.

ROZLIŠOVAT NÁBOŽENSTVÍ A POLITIKU, CÍRKEV A STÁT. ROZLIŠOVAT ALE NEZNAMENÁ STAVĚT SE PROTI. VŠICHNI MUSÍME SPOLUPRACOVAT NA DOBRU SPOLEČNOSTI, ALE KAŽDÝ NA SVÉM MÍSTĚ.

Máte pocit, že mírumilovný ateismus byl nahrazen útoky proti katolické církvi?

Pán řekl, že ti, kdo ho budou následovat, budou trpět, a že každý musí na sebe vzít svůj kříž, a že učedník není nad svého pána. A proto jestliže Pán byl odsouzen na smrt nespravedlivě, křesťané, kteří ho chtějí zblízka následovat, budou trpět také. Evangelium, kříž, je známkou protivenství a důležité je, že sůl nesmí ztratit svou slanost a my křesťané, jak říká Pán, musíme být světlem světa.

Xurxo Melchor

La Voz de Galicia