Drazí bratři a sestry,

v této poslední katechezi o konstituci Sacrosanctum Concilium se chci dnes zastavit u důvodů, které otce koncilu vedly k prosazování reformy liturgie. V tomto ohledu je osvětlující třetí dopis z koncilu, který tehdejší arcibiskup milánský, kardinál Giovanni Battista Montini, zaslal 28. října 1962 věřícím své diecéze. Liturgie – psal – „je upřímným projevem jak toho, co je božské, tak toho, co je lidské. Je to jazyk. Na jedné straně je nástrojem božského vyučování, na druhé straně je hlasem rozhovoru s Bohem. Je zřejmé, že se nemůže zříci své vyučovací funkce a musí víře i zbožnosti nabízet možnost vyjadřovat se se spontánní srozumitelností.“[1] Veden tímto přesvědčením budoucí papež svatý Pavel VI. tvrdil, že věřící „již nemohou a nesmějí zůstávat němí a pasivní. Jejich hmotná přítomnost nemůže být v souladu s jejich duchovní nepřítomností.“[2]

Souzvuk těchto prohlášení s tím, co se pak objevilo v článku 48 koncilní konstituce, je zjevný: „Proto církev věnuje zvláštní péči tomu, aby věřící nebyli přítomni tomuto tajemství víry jako stranou stojící a němí diváci, ale aby mu pomocí obřadů a modliteb dobře rozuměli. Mají mít uvědomělou, zbožnou a aktivní účast na posvátném úkonu, aby se poučili Božím slovem a posilnili hostinou těla Páně a aby vzdávali díky Bohu. Mají přinášet neposkvrněný obětní dar nejen rukama kněze, ale i spolu s ním, a tím se mají učit obětovat sami sebe. Prostřednictvím Krista mají den ze dne dorůstat k dokonalejší jednotě s Bohem i mezi sebou.“ V těchto slovech sledujeme obnovené vědomí hodnoty liturgie. Prostřednictvím obřadních úkonů církve se při uskutečňování památky díla spásy dává možnost prožívat skutečný vztah s Bohem a vstupovat do kontaktu se spasitelnou událostí. Jelikož jsou gesta a slova posvátné liturgie pro uskutečnění této zkušenosti rozhodující, účast věřících nemůže být pasivní.

Koncilní reforma tím, že postavila do středu to, co tvoří srdce zkušenosti církve, chtěla nechat liturgii zazářit jako „prvořadý pramen onoho božského sdílení, v němž se nám sděluje Boží život“[3]. Z tohoto přesvědčení se zrodila potřeba více všem věřícím zpřístupnit bohatství biblických textů i modliteb a učinit uspořádání bohoslužby přehlednější ve srovnání s tím, co předvídaly tehdy platné liturgické knihy.

Liturgie totiž jakožto živá skutečnost podléhala v průběhu století vždy vývoji a změnám. Učitelský úřad církve přizpůsoboval její formy potřebám různých dob. Nepřekvapuje tedy, že i II. vatikánský koncil s nejvyšší úctou k pokladu tradice, a to právě s cílem učinit jej lépe využitelným, považoval za potřebnou revizi liturgických knih.

Cíl, který ležel otcům na srdci, je vysvětlen v článku 21 konstituce Sacrosanctum Concilium: „Aby se křesťanskému lidu jistěji dostávalo v posvátné liturgii mnoha milostí, touží svatá matka církev po uskutečnění celkové obnovy liturgie. Liturgie totiž obsahuje složku neměnnou, ustanovenou Bohem, a části podléhající změnám. Tyto části se postupem času mohou nebo dokonce musí měnit, jestliže do nich proniklo něco, co docela neodpovídá vnitřní povaze liturgie, nebo jestliže zastaraly. Texty a obřady je třeba při této obnově upravit tak, aby jasněji vyjadřovaly to svaté, čeho jsou znamením. Pro křesťanský lid by měly být snadno srozumitelné, pokud je to možné; lid by měl na nich mít účast plnou, aktivní a v duchu společenství.“ Z encykliky Mediator Dei papeže Pia XII. vyplývá rozlišování v liturgii mezi božskými – neměnnými prvky a prvky lidskými, které naopak mohou dojít různých změn „schválených posvátnou hierarchií pod ochranou Ducha Svatého, jak si toho vyžadují poměry časů, věcí i duší“ (Acta Apostolicae Sedis 39, 1947, 541–542).

Ostatně touha po „celkové obnově“ nevznikla zničehonic, ale projevovala se v činnosti papežů již od počátku 20. století, v souladu s požadavky liturgického hnutí. Tvrzení o nutnosti, aby věřící nebyli přítomni na bohoslužbách „jako stranou stojící a němí diváci“, vyjádřila již apoštolská konstituce Divini Cultus Pia XI. Dále je možné připomenout zásahy Pia XII. ohledně uspořádání obřadů Svatého týdne, které znovu umístil do hodin odpovídajících velikonočním událostem, zatímco byly po staletí posunuty na ranní hodiny. Nelze pak zapomínat, že svatý Jan XXIII. považoval za nutné zjednodušení rubrik breviáře a misálu, což schválil prostřednictvím motu proprio Rubricarum instructum ze dne 25. července 1960, v němž odkazoval na oznámený ekumenický koncil s návrhem základních principů pro reformu liturgie.

Liturgická reforma prosazená II. vatikánským koncilem se tedy staví do linie živé tradice církve. Jeji správné pochopení umožňuje také odmítnout zneužití, k nimž docházelo v některých oblastech církve v období po koncilu a k nimž bohužel někdy dochází i dnes absolutizací či špatným pochopením některých principů, které stály v základě samotné reformy.

V tom ohledu stojí za to připomenout, jak koncilní konstituce uvádí, že „liturgické úkony nejsou soukromé úkony, nýbrž slavnostní projevy církve. Církev však je ‚svátost jednoty‘. Je to svatý lid, sjednocený a uspořádaný pod vedením biskupů. Proto tyto úkony přísluší celému tělu církve, jsou projevem celého těla a na celé tělo působí.“ (Sacrosanctum Concilium, č. 26).

Je proto prvořadou odpovědností pastýřů, biskupů, ale i každého jednotlivého kněze opatrovat a rozvíjet liturgii, která se při zachovávání liturgických norem vyznačuje vznešenou jednoduchostí (srov. č. 34) a projevuje tak církev jednu, svatou, katolickou a apoštolskou. Taková liturgie bude rovněž základním nástrojem evangelizace, prostředkem milosti, skrze který – jak učí koncil – se budeme moci učit obětovat sami sebe a skrze Krista budeme zdokonalováni v jednotě s Bohem i mezi sebou (srov. č. 48).

[1] G. B. Montini, „Terza lettera dal Concilio“, Rivista Diocesana Milanese 51 (1962) 921–923: 922.
[2] Tamtéž.
[3] Slavnostní zakončení II. zasedání koncilu, promluva Svatého otce Pavla VI. (4. prosince 1963).