Drazí bratři a sestry, milí spolubratři,

„Neklesáme na mysli.“ Tato slova apoštola Pavla dnes znějí téměř jako výzva. Stojíme u rakve P. Manuela, loučíme se s člověkem a knězem, kterého jsme znali, a přece nás Boží slovo vybízí, abychom se nedívali pouze na to, co vidíme. „Věci viditelné pominou, ale neviditelné budou trvat věčně.“

Svatý Pavel přirovnává náš pozemský život ke stanu. Stan je příbytkem na cestě. Jednou je postaven a jednou musí být složen. „Až bude stržen stan, v kterém tady na zemi bydlíme, Bůh nám dá obydlí jiné.“ Smrt tedy pro křesťana není cestou do prázdna. Je posledním úsekem cesty domů.

Tato slova mají zvláštní význam také ve světle spirituality, kterou P. Manuel žil jako kněz Opus Dei. Svatý Josemaría Escrivá neúnavně připomínal, že cesta k Bohu nevede mimo náš obyčejný život, ale právě skrze něj. Bůh na nás nečeká jen ve výjimečných okamžicích. Čeká na nás uprostřed práce, povinností, setkávání s lidmi, drobných radostí i každodenní námahy. Právě tam se rozhoduje o věčnosti.

Možná právě proto dnes lépe rozumíme Ježíšovým slovům: „Kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má věčný život.“ Ježíš neříká pouze: jednou ho dostane. Říká: „má věčný život“. Věčnost začíná už nyní, když člověk dovolí Bohu vstoupit do své každodennosti. Svatost nemusí být nápadná. Často roste velmi tiše: z věrně vykonané práce, z času věnovaného druhému člověku, z trpělivosti, modlitby, ze svátosti smíření, z každodenní Eucharistie. Z maličkostí, které se mohou zdát bezvýznamné, ale jsou konány s velikou láskou.

Kněz tuto skutečnost prožívá ještě jiným způsobem. Po celý život propůjčuje Kristu svůj hlas: při hlásání evangelia, při rozhřešení, při slavení Eucharistie. Kolikrát také P. Manuel vyslovil Kristova slova nad chlebem a vínem, slova rozhřešení nad hříšníkem. Dnes však on sám už nemluví. Dnes čeká na hlas Kristův.

A právě o tomto hlasu hovoří evangelium: „Přichází hodina, kdy všichni v hrobech uslyší jeho hlas.“ Jak veliká naděje je ukryta v této větě! Není žádné místo, kam by Kristův hlas nedosáhl. Ani smrt jej nemůže umlčet. Ten, který kdysi řekl Lazarovi: „Pojď ven!“, zavolá každého z nás jménem.

Dnes proto děkujeme Bohu za P. Manuela, za jeho kněžství, za dobro, které skrze něho mohl vykonat. Nepřicházíme jen vzpomínat, přicházíme se za něho modlit, protože před Bohem nakonec nestojíme s tím, co jsme dokázali, nýbrž s důvěrou v jeho milosrdenství.

Pane Ježíši, jehož hlas je silnější než smrt, zavolej svého služebníka Manuela jménem. Stan jeho pozemského života byl stržen. Přijmi ho do domu, který není udělán lidskýma rukama. A nám dej žít každý obyčejný den tak, aby se už nyní stával počátkem věčnosti. Amen.

† Stanislav Přibyl, CSsR, arcibiskup pražský