Drazí bratři a sestry, dobrý den!
V této poslední katechezi věnované Ježíšovu dětství vycházíme z epizody, kdy ve svých dvanácti letech zůstal v chrámu, aniž by o tom řekl rodičům, kteří ho úzkostlivě hledali a po třech dnech našli. Tento příběh nám předkládá velmi zajímavý dialog mezi Marií a Ježíšem, který nám pomáhá zamyslet se nad cestou Ježíšovy matky, která rozhodně nebyla jednoduchá. Maria totiž vykonala duchovní cestu, na níž postupovala v chápání tajemství svého Syna.
Podívejme se zpět na jednotlivé etapy této cesty. Na začátku těhotenství Maria navštíví Alžbětu a zůstává u ní tři měsíce, až do narození malého Jana. Poté, když je již v devátém měsíci, se kvůli sčítání lidu vydává s Josefem do Betléma, kde porodí Ježíše. Po čtyřiceti dnech se odebírají do Jeruzaléma na uvedení dítěte do chrámu a pak se každý rok vracejí do chrámu na pouť. Když byl však Ježíš ještě dítě, uchýlili se na dlouhou dobu do Egypta, aby ho ochránili před Herodem, a teprve po smrti tohoto krále se znovu usadili v Nazaretě. Když Ježíš po dosažení dospělosti začíná své působení, je Maria přítomna a je hlavní postavou na svatbě v Káni Galilejské; pak ho „na dálku“ následuje až do jeho poslední cesty do Jeruzaléma a až do jeho umučení a smrti. Po zmrtvýchvstání zůstává Maria v Jeruzalémě jako matka učedníků a podporuje jejich víru při očekávání vylití Ducha svatého.
Po celou dobu této cesty je Panna poutnicí naděje v tom důrazném smyslu, že se stává „dcerou svého Syna“, jeho první učednicí. Maria přivedla Ježíše, Naději lidstva, na svět: živila ho, umožnila mu vyrůst, následovala ho a nechala se přitom jako první utvářet Božím slovem. V něm - jak řekl Benedikt XVI. - je Maria „skutečně doma, vychází a přirozeně se vrací. Mluví a myslí Božím slovem [...]. Tak se také ukazuje, že její myšlenky jsou v souladu s Božími myšlenkami, že její vůle je vůlí společnou s Bohem. Jelikož je důvěrně proniknuta Božím slovem, může se stát matkou vtěleného Slova“ (Enc. Deus caritas est, 41). Toto jedinečné společenství s Božím slovem ji však neušetří námahy náročného „učednictví“.
Prožitek ze ztracení dvanáctiletého Ježíše během každoroční pouti do Jeruzaléma Marii vyděsí natolik, že se stane i Josefovou mluvčí, když bere svého syna zpět: „Dítě, proč jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s bolestí hledali“ (Lk 2,48). Maria a Josef prožívají bolest rodičů, kteří ztratili dítě: oba věřili, že Ježíš je v karavaně příbuzných, ale protože ho celý den neviděli, zahajují pátrání, které je zavede na cestu zpět. Po návratu do chrámu zjišťují, že ten, který byl v jejich očích ještě před chvílí dítětem, jež je třeba chránit, jako by náhle vyrostl, nyní je schopen zapojit se do diskusí o Písmu a obstát proti učitelům Zákona.
Tváří v tvář matčině výtce Ježíš odpovídá s odzbrojující prostotou: „Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?“ (Lk 2,49). Maria a Josef nechápou: tajemství Bohem stvořeného dítěte přesahuje jejich inteligenci. Rodiče chtějí toto vzácné dítě chránit pod křídly své lásky; Ježíš naopak chce žít své povolání jako Syn Otce, který je mu k službám a žije ponořen do jeho Slova.
Lukášovo vyprávění o dětství tak končí posledními Mariinými slovy, která připomínají Josefovo otcovství vůči Ježíši, a prvními Ježíšovými slovy, v nichž uznává, jak toto otcovství vychází z otcovství jeho nebeského Otce, jehož nezpochybnitelný primát uznává.
Drazí bratři a sestry, stejně jako Maria a Josef, vydejme se i my, plni naděje, po stopách Boha, který se nevtěsná do našich vzorců a který se – spíše než na nějakém místě – dává nalézt v odpovědi z lásky na něžné božské otcovství, v odpovědi z lásky, která je synovským životem.