Souhrn encykliky
Encyklika je rozdělena na dvě obsáhlé části. První část, nazvaná „Jednota lásky ve stvoření a v dějinách spásy,“ představuje teologicko-filosofickou reflexi „lásky“ v jejích různých rozměrech – „erós“, „fília“ a „agapé“. Zdůrazňuje jisté vitální aspekty Boží lásky k člověku a vrozené souvislosti této lásky a lásky lidské. Druhá část, nazvaná „Uplatňování lásky církví, ‘komunitou lásky’,“ zvažuje konkrétní uplatnění přikázání milovat druhé.
PRVNÍ ČÁST
Slovo „láska“ – jedno z nejvíce používaných a zneužívaných slov v dnešním světě – má rozsáhlé pole významů. V tomto množství významů je nicméně archetypem lásky par excelence láska mezi mužem a ženou, která byla ve starém Řecku pojmenována „erós.“ V Bibli, a zejména v Novém zákoně, je koncept „lásky“ vykreslen mnohem hlouběji, tento posun je vyjádřen odmítnutím slova „erós“ ve prospěch termínu „agapé“, který vyjadřuje obětující se lásku.
Toto nové vidění lásky, zásadní přínos křesťanství, bylo nezřídka považováno ve zcela negativním významu za odmítnutí erótu a všeho tělesného. Ačkoliv tendence tohoto druhu existovaly, smysl tohoto vývoje je zcela jiný. „Erós,“ vložený do přirozenosti člověka jeho Stvořitelem, vyžaduje disciplínu, očištění a dospělost, aby neztratil svoji původní důstojnost a nebyl degradován na úroveň pouhého „sexu,“ banální komodity.
Křesťanská víra člověka vždycky považovala za bytost, v níž se duch a hmota vzájemně proplétají, a získávají tak novou ušlechtilost. Výzvu „erótu“ lze považovat za plně překonanou, pokud je lidské tělo a duše v dokonalé harmonii. Tehdy se láska skutečně stává „extází,“ avšak ne extází ve smyslu prchavého okamžiku euforie, ale jako trvalé vystupování z „já“ uzavřeného v sobě směrem k sebeodevzdání a, na této cestě, směrem ke znovuobjevení sebe sama, nebo spíše objevení Boha. Tímto způsobem může „erós“ povznést lidskou bytost „v extázi“ k božství.
Nakonec je nezbytné, aby „erós“ a „agapé“ nebyly nikdy zcela odděleny; vskutku, čím více tyto dvě – ačkoliv v různých dimenzích – nacházejí správnou rovnováhu, tím více se uskutečňuje pravá přirozenost lásky. Ačkoliv „erós“ je nejprve především touha, při přibližování se ke druhé bytosti bude klást stále méně otázek o sobě a hledat stále více štěstí pro druhého. Tak se první osoba stává částí druhé a dosahuje momentu „agapé“.
V Ježíši Kristu, který je vtělenou Boží láskou, dosahuje „erós-agapé“ své nejradikálnější podoby. Ježíš svou smrtí na kříži, tím, že se nechal vyvýšit a spasil tak lidstvo, vyjádřil lásku v její nejušlechtilejší formě. Ježíš zajistil trvalou přítomnost tohoto aktu sebevydání díky ustanovení Eucharistie, ve které nám, pod způsobami chleba a vína, dává sebe sama jako novou manu, která nás sjednocuje s ním, a současně nás sjednocuje s každým, komu on dává sebe. Tak se všichni stáváme „jedním tělem.“ Láska k Bohu a láska k druhým tím opravdu splynou v jednu. Dvojí přikázání tak, díky tomuto setkání s božským „agapé“, již není pouze nárokem: láska může být „přikázána,“ protože byla nejprve darována.
DRUHÁ ČÁST
Láska ke druhým, zakořeněná v Boží lásce, není jen povinností každého jednotlivého věřícího, ale také celé církevní komunity, která ve svých charitativních aktivitách musí reflektovat lásku Nejsvětější Trojice. Vědomí této služby hrálo v církvi od jejích počátků vždy klíčovou roli; a velmi brzy se jasně ukázala potřeba jistého stupně organizovanosti jako základu pro efektivnější realizaci těchto aktivit.
Tak se jako součást fundamentální struktury církve velmi brzy vynořila „diakonie“ jako služba lásky k druhým, lásky uskutečňované kolektivně a uspořádaným způsobem: služba konkrétní, ale současně duchovní. S postupným růstem církve byla praxe charity potvrzena jako jeden z jejích podstatných aspektů. Niterná podstata církve je vyjádřena trojí službou: hlásáním Božího slova ( kérygma - martyria ), slavením svátostí ( leitúrgia ) a službou lásky – charity ( diakonia ). Tyto úkoly jsou vzájemně spojeny a nemohou být odděleny.
Od počátku devatenáctého století byla proti církevním charitativním aktivitám vznášena fundamentální námitka. Tyto aktivity, říkalo se, odporují spravedlnosti a upevňují status quo. Tím, že církev vykonává individuální skutky lásky, pokračuje argumentace, podporuje zachování stávajícího nespravedlivého systému, činí ho jaksi snesitelnějším a tak zabraňuje rebelii a potenciální přeměně světa k lepšímu.
Tímto způsobem se marxismus snažil prezentovat světovou revoluci a přípravy k takové revoluci jako všelék sociálních nemocí; sen, který byl později roztříštěn. Papežské magisterium – počínaje encyklikou Lva XIII. Rerum novarum (1891) a pokračující třemi sociálními encyklikami Jana Pavla II. Laborem exercens (1981), Solitudo rei socialis (1987) a Centesimus annus (1991) – zvažovalo sociální otázku s rostoucí pozorností a, tváří v tvář stále novým problémům, rozvinulo vysoce komplexní sociální nauku, nabízející vodítka, která jsou platná daleko za hranicemi církve.
Vytváření spravedlivého řádu ve společnosti a státu je především úkolem politiků a tudíž nemůže být bezprostředním úkolem církve. Katolická sociální nauka nezamýšlí poskytnout církvi moc nad státem, ale jednoduše očistit a osvítit rozum a nabídnout vlastní příspěvek k formování svědomí tak, aby byly pravé požadavky spravedlnosti postřehnuty, rozeznány a uplatněny v praxi. Nicméně, neexistuje legislativa, jakkoliv spravedlivá, která by mohla učinit skutky lásky nadbytečnými. Stát, který se pokouší zajistit všechno, se stává byrokratickou mašinérií, neschopnou zajistit esenciální potřebu každého trpícího člověka – a celého lidstva – milující osobní odevzdání. Každý, kdo chce disponovat láskou, se snaží disponovat člověkem.
V naší době se objevuje jeden pozitivní vedlejší efekt globalizace ve skutečnosti, že starost o druhé překračuje hranice národních komunit a směřuje k rozšiřování horizontů celého světa. Struktury státu a humanitárních organizací podporují, různými způsoby, solidaritu vyjadřovanou občanskou společností; a tak vzniká mnoho charitativních a filantropických organizací. Také v katolické církvi, stejně jako v jiných církevních komunitách, povstaly nové formy charitativní činnosti. Doufejme, že se bude upevňovat plodná spolupráce těchto různých prvků. Je samozřejmě důležité, aby charitativní činnost církve neztratila svoji vlastní identitu na pozadí široké organizované charity, v jejímž rámci je pouze jednou alternativou. Spíše si musí zachovat celou slávu podstaty křesťanské a církevní charity.
Proto:
Křesťanská charitativní činnost, vedle profesionální kompetence, musí být založena na zkušenosti osobního setkání s Kristem, jehož láska se dotýká srdcí věřících a vytváří v nich lásku k druhým.
Křesťanská charitativní činnost musí být nezávislá na stranách a ideologiích. Program křesťanů – program dobrého Samaritána, program Ježíšův – je „vidoucí srdce.“ Takové srdce vidí potřebu lásky a podle toho jedná.
Křesťanská charitativní činnost navíc nesmí být funkcí toho, čemu se dnes říká proselytismus. Láska je nezištná a není vykonávána, aby dosáhla jiných cílů. To však neznamená, že charitativní aktivita musí takříkajíc ponechat Boha a Krista stranou. Křesťané vědí, kdy je vhodný čas hovořit o Bohu a kdy je správné mlčet a nechat hovořit samotnou lásku. Velepíseň lásky sv. Pavla musí být „Magna charta“ celé církevní služby a tak ji ochraňovat před rizikem degradace na pouhý aktivismus.
V tomto kontextu, tváří v tvář postupujícímu sekularismu, který hrozí ochladnutím mnoha křesťanů oddaných charitativní práci, musíme zdůraznit důležitost modlitby. Živý kontakt s Kristem zajišťuje, že kontrast nezměrnosti existujících potřeb a omezenosti individuální aktivity na jedné straně nepřivede charitativní pracovníky k ideologiím, které se snaží ihned dosáhnout toho, co Bůh zdánlivě nedokáže, nebo, na druhé straně, nezapůsobí jako pokušení vzdát se a rezignovat. Ti, kdo se modlí, neztrácejí čas, ačkoliv se situace může jevit jako vyzývající pouze k akci, ani se nesnaží změnit a opravit Boží plán. Spíše se snaží – v následování příkladu Panny Marie a svatých – načerpat od Boha světlo a sílu lásky, která poráží veškerou temnotu a sobectví přítomné ve světě.
