Drazí bratři a sestry,

dnes se budeme zabývat dalším Ježíšovým setkáním, o kterém se píše v evangeliích. Tentokrát však osoba, s níž se setkal, nemá jméno. Evangelista Marek ho představuje prostě jako „jednoho člověka“ (10,17). Je to člověk, který od mládí dodržuje přikázání, ale přesto dosud nenašel smysl svého života. Hledá ho. Možná je to člověk, který se navzdory tomu, že se tváří jako oddaný člověk, nerozhodl úplně. Kromě věcí, které děláme, obětí nebo úspěchů, je pro štěstí důležité to, co nosíme v srdci. Má-li loď vyplout a opustit přístav, aby se vydala na širé moře, může to být klidně nádherná loď s výjimečnou posádkou, ale pokud nevytáhne zátěž a kotvy, které ji drží u břehu, nikdy nebude schopna vyplout. Tento muž si postavil luxusní loď, ale zůstal v přístavu!

Když Ježíš pokračuje v cestě, tento člověk k němu přiběhne, poklekne před ním a ptá se: „Dobrý Mistře, co mám dělat, abych měl věčný život?“ (v. 17) Všimněte si sloves: „co mám dělat, abych měl život věčný“. Protože dodržování Zákona mu nepřineslo štěstí a jistotu, že bude spasen, obrací se na Mistra Ježíše. Zarážející je, že tento člověk nezná slovník bezplatnosti! Zdá se, že mu všechno patří. Všechno je povinnost. Věčný život je pro něj dědictvím, něčím, co se získává právem, pečlivým dodržováním závazků. Ale jaké místo může mít v takto prožitém životě, byť jistě pro dobro, láska?

Ježíš jako vždy překračuje hranice zdání. Zatímco tento muž předkládá Ježíšovi svůj pěkný životopis, Ježíš jde dál a nahlíží do jeho nitra. Sloveso, které Marek používá, je velmi významné: „nahlíží do něj“ (v. 21). Právě proto, že se Ježíš dívá do nitra každého z nás, miluje nás takové, jací skutečně jsme. Co uvidí uvnitř tohoto člověka? Co vidí Ježíš, když se dívá do našeho nitra a miluje nás navzdory naší roztržitosti a hříchům? Vidí naši křehkost, ale také naši touhu být milováni takoví, jací jsme.

Při pohledu do jeho nitra - říká evangelium - „ho miloval“ (v. 21). Ježíš tohoto člověka miluje ještě předtím, než mu vyslovil pozvání k následování. Miluje ho takového, jaký je. Ježíšova láska je bezplatná: přesně opačná než logika zásluh, která tohoto člověka sužovala. Jsme skutečně šťastní, když si uvědomíme, že jsme milováni tímto způsobem, bezplatně, z milosti. A to platí i ve vztazích mezi námi: dokud se budeme snažit lásku si koupit nebo žadonit o náklonnost, tyto vztahy nám nikdy nepřinesou pocit štěstí.

Návrh, který Ježíš tomuto muži předkládá, spočívá ve změně jeho způsobu života a vztahu k Bohu. Ježíš totiž poznává, že v něm, stejně jako v každém z nás, je nějaký nedostatek. Je to touha, kterou nosíme v srdci, abychom byli milováni. Existuje zranění, které k nám jako lidem patří, zranění, skrze které může projít láska.

Abychom tento nedostatek zaplnili, nepotřebujeme si „koupit“ uznání, náklonnost, ohledy; místo toho potřebujeme „prodat“ vše, co nás tíží, aby naše srdce bylo svobodnější. Není třeba stále brát pro sebe, ale spíše dávat chudým, dávat k dispozici, dělit se.

Nakonec Ježíš vyzývá tohoto muže, aby nezůstával sám. Zve ho, aby ho následoval, aby zůstal ve spojení, aby žil vztah. Jen tak bude možné vyjít z anonymity. Své jméno můžeme slyšet jen ve vztahu, v němž nás někdo volá. Zůstaneme-li sami, nikdy své jméno volat neuslyšíme a zůstaneme „jedním člověkem“, anonymní. Možná, že dnes, právě proto, že žijeme v kultuře soběstačnosti a individualismu, se cítíme ještě nešťastnější, protože už neslyšíme své jméno vyslovené někým, kdo nás bezplatně miluje.

Tento muž Ježíšovo pozvání nepřijímá a zůstává sám, protože balast jeho života ho drží v přístavu. Smutek je znamením, že se mu nepodařilo odplout. Někdy si myslíme, že jde o bohatství, a místo toho jsou to jen břemena, která nás brzdí. Nadějí je, že se tento člověk, stejně jako každý z nás, dříve či později změní a rozhodne se vyplout.

Sestry a bratři, svěřme Ježíšovu Srdci všechny smutné a nerozhodnuté, aby pocítili láskyplný pohled Boha, který se laskavě dívá do našeho nitra.