Na konci adventní doby už moc času do Vánoc nezbývá. Je pochopitelné, že se snažíme připravit na oslavu příchodu Pána s větším úsilím. Můžeme si snad připomenout poslední slova z knihy Zjevení, která se týkají druhého příchodu Pána, ale která platí stále: „Přijď, Pane Ježíši!“, „Přijď Pane Ježíši!“. Je to velká touha, aby náš Pán přišel, o Vánocích, slavnostně, ale hlavně aby přicházel do našich srdcí neustále, zvláště každý den při eucharistii. „Přijď, Pane Ježíši!“

A tato touha, vyjádřená těmito slovy nebo i bez nich, musí být doprovázena přáním, abychom si i v tomto adventním čase připomínali slovy Jana Křtitele: „Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky!“. Musíme... Musíme se „dát do pořádku“, protože příchod Pána závisí také na tom, že mu dovolíme přijít, že mu ponecháme cestu do našeho srdce otevřenou, do našich duší: modlitbou, prací, v obyčejných situacích našeho života.

A hlavně už myslíme na Vánoce. Narození Krista je opravdu velké Boží tajemství, stává se dítětem, stává se jím pro nás.

I ve vánoční liturgii se opakují tato prorocká slova Izaiáše: „Dítě se nám narodilo.“ „Nám se narodilo“, pro nás. A v plurálu, což má velký význam. Jistě, pro každého jednotlivě, ale také pro všechny.

A proto si máme ve vánočním čase více uvědomovat jednotu, společenství se všemi lidmi, s rodinou, v tomto roce rodiny, který slavíme, s velkou rodinou církve, s papežem jako hlavou, jako otcem každého člověka v církvi.

I ono „narodil se“ je pro všechny: pro každého ve světě. Myslete na všechny ty lidi, kteří na nás čekají, jak říkal svatý Josemaría, při naší práci, při naší modlitbě... Nyní lidé trpí na mnoha místech, i kvůli pandemii. Náš Pán se také narodil pro každého člověka.

Je to tajemství, tajemství Boha, který se stal dítětem. Tajemství, které musíme přijmout vírou. Díváme se na Dítě, podobně jak se na něho budeme dívat během Vánoc v jesličkách.

Vidět, dívat se na Dítě tak, abychom očima víry viděli Boží lásku k nám. Dívat se na Dítě a zároveň si být vědomi něčeho mimořádného, jak říká svatý Josemaría v jedné ze svých homilií: „uvědomovat si, že Bůh se na nás s láskou stále dívá“.

Je to vzájemný pohled. Díváme se na Dítě, ale víme, že v tu samou chvíli se na nás Bůh s láskou dívá, stále. Toto nás musí posilovat, navzdory našim omezením, obtížím. Uvědomovat si, že Boží láska nás stále doprovází. Ale na to potřebujeme víru, a někdy musíme Pána poprosit, „dej nám více víry“, podobně jak apoštolové prosili Ježíše.

Když se díváme na Pána, může ho o Vánocích vidět i s Marií a Josefem a prosit je, Pannu Marii, svatého Josefa, aby nám pomohli, když patříme na Dítě. Aby nám pomohli, že se na něho budeme dívat tak jako oni, tak jak se na něho dívají nyní v nebi. Abychom v tomto Dítěti viděli veškerou Boží lásku k nám, která dává jistotu a také radost...

Protože samozřejmě máme prožívat Vánoce s radostí, ale tuto radost, která je slučitelná s utrpením, musíme mít po celý náš život. Protože můžeme trpět a zároveň být šťastní, je to zdánlivý protimluv, ale je to tak a je to možné s pomocí Boží milosti.

Šťastné Vánoce a ať vám Bůh žehná.