Opus Dei

Několik autorů působících na Papežské univerzitě Svatého Kříže shrnuje řadou krátkých článků učení katolické církve.

Víra je nadpřirozená ctnost, která uschopňuje člověka, aby pevně souhlasil se vším, co Bůh zjevil.

Nauka o stvoření je první odpovědí na základní otázky o našem původu a cíli.

Vtělení je důkaz par excellence (po výtce) Lásky Boha k lidem, neboť v něm je to Bůh sám, kdo se dává lidem a bere na sebe účast na lidské přirozenosti v jednotě osoby.

Duch svatý pevně připojuje věřící lid ke Kristu, takže tvoří jedno jediné tělo v různosti členů a funkcí.

Spása uskutečněná Kristem a následné poslání církve se obrací na člověka v jeho úplnosti a proto jako na osobu, která žije ve společnosti.

Křest uděluje křesťanovi ospravedlnění. Biřmováním je křestní dědictví biřmovance doplněno o nadpřirozené dary charakteristické pro křesťanskou zralost.

Víra ve skutečnou přítomnost Krista v eucharistii dovedla církev k projevování úcty v podobě klanění (to je adorace) Nejsvětější svátosti jak během mešní liturgie, tak mimo její slavení.

Pro křesťana nemoc a smrt mohou a mají být prostředkem sebeposvěcení a spoluvykoupení s Kristem; tomu pomáhá svátost pomazání nemocných.

Bůh si přál lidskou svobodu pro to, aby člověk „svého Stvořitele sám hledal.

Společenský život není pro lidskou osobu něčím nepodstatným, vyplývá z důležité dimenze vlastní její přirozenosti: ze společenskosti. Lidská bytost může růst a uskutečňovat své povolání pouze ve spojení s ostatními.

Druhé přikázání předepisuje respektovat jméno Pána a třetí přikázání přikazuje světit sváteční dny.

Bůh je láska a jeho láska je plodná. Bůh chtěl, aby na této plodnosti měl účast i lidský tvor a spojil plození každé nové osoby se zvláštním úkonem lásky mezi mužem a ženou.

Existuje Bůh? Zásadní otázka, kterou si klade každý člověk. Protože pokud Bůh existuje, všechno se mění: život, láska, přátelství, bolest... Následující text odpovídá na otázku, která je důležitá nejvíce ze všech.

Slovu Boha, který se zjevuje, je možné pouze se klanět a děkovat, člověk padá na kolena v úžasu před Bohem, který, ač transcendentní, se mi stává interior intimo meo.

Když Bůh stvořil člověka, utvořil ho ve stavu svatosti a spravedlnosti; ale naše první rodiče se proti Stvořiteli vzbouřili a přišli o většinu darů, které dostali, a dalším generacím předali padlou, od Boha vzdálenou přirozenost, kterou Kristus vykoupil.

Ježíš zemřel za naše hříchy (srov. Řím 4, 25), aby nás z nich vysvobodil a zachránil nás pro život nadpřirozený.

Církev je communio sanctorum: společenství všech, kteří obdrželi obnovující milost Ducha, skrze niž se stali Božími dětmi a bratry Ježíše Krista.

Esta verdad afirma la plenitud de inmortalidad a la que está destinado el hombre; constituye por tanto un recuerdo de la dignidad de la persona, especialmente de su cuerpo.

Eucharistie je památka Kristovy velikonoční oběti, zpřítomnění a svátostné obětování jeho jediné oběti v liturgii církve.

Kristus ustanovil svátost pokání a nabídl nám novou možnost obrátit se a po křtu znovu získat milost ospravedlnění.

Skrze svátost svěcení je udělována účast na Kristově kněžství podle způsobu předaného apoštolskou posloupností. Služebné kněžství se liší od všeobecného kněžství věřících.

Jednání je mravně dobré, jestliže svobodná rozhodnutí odpovídají skutečnému dobru člověka.

Hřích je slovo, skutek nebo touha proti věčnému zákonu. Je to urážka Boha, narušuje přirozenost člověka a ohrožuje lidskou solidaritu.

Čtvrté přikázání se výslovně obrací k dětem v jejich vztazích k rodičům. Týká se také příbuzenských vztahů, výchovy a pracovních vztahů.

Sedmé přikázání zakazuje brát nebo si ponechávat nespravedlivě co je cizí nebo působit nespravedlivou škodu bližnímu na jeho dobrech.

V dějinách spásy se Bůh zjevil jako Osoba, stvořil a vychovával svůj lid, aby střežil jeho Slovo a připravil ho na vtělení Ježíše Krista.

Ústředním tajemstvím víry a křesťanského života je tajemství Nejsvětější Trojice. Křesťané jsou křtěni ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.

Ježíš Kristus přijal lidskou přirozenost, aniž by přestal být Bohem: je pravý Bůh a pravý člověk.

Vzkříšení Krista je základní pravda naší víry, jak říká svatý Pavel (srv. 1 Kor 15,13-14). Touto skutečností zahájil život budoucího světa a zpřístupnil ho lidem.

Církev nadále udržuje Kristovu přítomnost v lidských dějinách, povzbuzovaná Duchem svatým. Propojení božského s lidským se uskutečňuje v celých dějinách církve.

Křesťanská liturgie „je v podstatě actio Dei, která nás skrze Ducha Svatého vtahuje do Ježíše“ (prv. Benedikt XVI., ap. exh. Sacramentum caritatis, 37).

Mše svatá je oběť ve vlastním a jediném smyslu, „novém“ vzhledem k obětem přírodních náboženství a obřadním obětem Starého zákona: je oběť, protože mše svatá zpřítomňuje v přítomném okamžiku liturgického slavení církve jedinou oběť našeho vykoupení, protože je jeho památkou a aplikuje jeho plody.

Kristus svěřil službu smíření svým apoštolům, jejich nástupcům biskupům a jejich spolupracovníkům, kněžím, kteří se tedy stávají nástroji Božího milosrdenství a spravedlnosti. Ti vykonávají moc odpouštět hříchy „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“.

Niterné manželské společenství muže a ženy je posvátné a je uspořádáno vlastními zákony stanovenými Stvořitelem, které nejsou závislé na lidské libovůli.

Milost je v nás pramenem díla posvěcení;uzdravuje a pozdvihuje naši přirozenost, uschopňuje nás jednat jako Boží děti.

Náš Pán Ježíš Kristus učil, že chce-li být člověk spasen, musí zachovávat přikázání, které vyjadřují podstatu přirozeného mravního zákona. První přikázání je dvojí: láska k Bohu a láska k bližnímu z lásky k Bohu.

Lidský život je posvátný, protože již od počátku zahrnuje stvořitelskou činnost Boha a stále zůstává ve zvláštním vztahu ke Stvořiteli.

S Kristovou milostí může křesťan dosáhnout toho, aby byl jeho život ovládán pravdou.