Opus Dei

Milost je v nás pramenem díla posvěcení;uzdravuje a pozdvihuje naši přirozenost, uschopňuje nás jednat jako Boží děti.

Hřích je slovo, skutek nebo touha proti věčnému zákonu. Je to urážka Boha, narušuje přirozenost člověka a ohrožuje lidskou solidaritu.

Náš Pán Ježíš Kristus učil, že chce-li být člověk spasen, musí zachovávat přikázání, které vyjadřují podstatu přirozeného mravního zákona. První přikázání je dvojí: láska k Bohu a láska k bližnímu z lásky k Bohu.

Druhé přikázání předepisuje respektovat jméno Pána a třetí přikázání přikazuje světit sváteční dny.

Společenský život není pro lidskou osobu něčím nepodstatným, vyplývá z důležité dimenze vlastní její přirozenosti: ze společenskosti. Lidská bytost může růst a uskutečňovat své povolání pouze ve spojení s ostatními.

Kristus ustanovil svátost pokání a nabídl nám novou možnost obrátit se a po křtu znovu získat milost ospravedlnění.

Kristus svěřil službu smíření svým apoštolům, jejich nástupcům biskupům a jejich spolupracovníkům, kněžím, kteří se tedy stávají nástroji Božího milosrdenství a spravedlnosti. Ti vykonávají moc odpouštět hříchy „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“.

Pro křesťana nemoc a smrt mohou a mají být prostředkem sebeposvěcení a spoluvykoupení s Kristem; tomu pomáhá svátost pomazání nemocných.

Skrze svátost svěcení je udělována účast na Kristově kněžství podle způsobu předaného apoštolskou posloupností. Služebné kněžství se liší od všeobecného kněžství věřících.

Niterné manželské společenství muže a ženy je posvátné a je uspořádáno vlastními zákony stanovenými Stvořitelem, které nejsou závislé na lidské libovůli.