Sv. Josemaría napsal, že prelát má být "učitel a otec všech věřících prelatury; každého miluje v Kristu; každého vyučuje a ochraňuje něžnou láskou; každému se velkodušně odevzdává a naplněn radostí se stále více a více obětuje". Prosím vás, abyste na přímluvu svatého Josemaríi prosili Nejsvětější Trojici o to, abych byl schopen tato slova našeho milovaného otce uvádět v život po celou mou pastorální službu v čele Opus Dei. (str. 20)

Toto odevzdání [kněze] předpokládá spojení mnoha ctností, které jsou všechny proniknuty láskou. Na prvním místě musí být pokorný: je třeba sloužit s vědomím, že je to naše povinnost, a proto si nesmíme myslit, že děláme něco mimořádného, když se vydáváme za druhé. Nesmíme naříkat nad osobními výhodami, kterých se v důsledku toho musíme zříci. Tato služba má být nezištná a dávaná zdarma a nejprve se musí nabídnout Bohu a teprve potom lidem. Proto za ni neočekávejme od lidí žádné uznání ani pozemskou odměnu (...).

Naše služba jako synů Božích, jako diakonů a kněží, musí být službou radostnou, kterou vykonáváme vždy přívětivě, i když je někdy obtížné skrýt bolest nebo únavu: Bůh miluje toho, kdo dává radostně. Proto Blahoslavený Josemaría často opakoval, že nejednou je úsměv - otevřený, upřímný, i když se musíme přemáhat - to nejlepší umrtvování. (str. 138-139)

Jak je možné, že já, který jsem tak ubohý, jsem dostal takové nebeské dary? Jak mohu já, tak nehodný, poděkovat Bohu za toto vyvolení? Je to právě toto zvolání, které jsme před chvílí vyslovili v responsoriálním žalmu: "Pozdvihnu kalich spásy a budu vzývat Hospodinovo jméno. Nabídnu ti oběť chval a budu vzývat Hospodinovo jméno". (str. 66)

Pán nám v evangeliu připomíná, že jsme si nevyvolili jeho, nýbrž on si vyvolil každého z nás. Nesmíme si dělat starosti, že často zakoušíme svoji slabost, že se bezděčně stavíme proti velkodušnému odevzdání. Moje děti, je to Pán, který vás volá do tohoto života služby, do naprosté odevzdanosti církvi a duším. On vám dá také svou milost, abyste vytrvali a nesli ovoce a toto ovoce se nezkazí, protože všechno, o co prosíte Otce v mém jménu, vám bude dáno. (str. 166)

Toto naprosté odevzdání sebe samého, tato naprostá oddanost ve službe Kristu, je možná pouze tehdy, když se kněz snaží žít ve skrytosti v kladném slova smyslu, když zapomene na své já, své zvyky a osobní preference a nechá se tak vést pouze Duchem svatým. (str. 86)

Nyní, mí synové, musíte s ještě větší odhodlaností zapomenout na sebe a mít na mysli starost pouze o druhé. Při plánování práce a odpočinku mějte vždy na zřeteli, že jste byli vyvoleni pro to, abyste zastupovali lidi při uctívání Boha, abyste nabízeli dary a oběti za hříchy. V každém okamžiku dne musíte být vlídní ke svým bližním: dvacet čtyři hodin denně a ne jako někdo, kdo dělá nějakou laskavost, ale jako ten, kdo si je vědom, že plní radostnou povinnost, kterou se nesmí zanedbávat. Kdokoliv má právo vyhledat vaši duchovní radu nebo slova útěchy, vyslechnout si z vašich úst spásnou doktrínu evangelia, přijmout při zpovědi nadpřirozené odpuštění hříchů a odhalit ve vašem jednání Kristovu přítomnost a lásku. (str. 56)