Na setkání se především zdůrazňovala potřeba zaměřit se na proměnu konkrétního člověka a na jeho opravdové přijetí tváří v tvář současné apatii. Růst církve dnes závisí na tom, jak srozumitelně předkládá své ideje, jak vytváří živá pouta, neboť se mění způsob, kterým lidé přicházejí k víře, což se často odehrává mimo obvyklé farní struktury.

Na fóru se hledala odpověď těm, kteří klepou na dveře kostelů a farností a hledají smysl a pravdu v kulturním kontextu naší doby.

V prvním příspěvku upozornil P. Stephen Langridge, vikář pro obnovu farností v arcidiecézi Southwark (Velká Británie), na riziko podporovat to, co nazval „konzumentem náboženství“, tedy člověkem, který se účastní církevního života podle svých vlastních preferencí.

Povoláním církve je formovat „misijní učedníky“ mající osobní příběh, o kterém by mohli podat svědectví - jak Kristus působil v jejich životě. Podle Langridge není velkou výzvou nevědomost, ale lhostejnost, a proto lidé „nepotřebují informace, ale proměnu“. V tomto smyslu zdůraznil, že církve, které porostou, nebudou ty, které mají více programů, ale ty, které mají jasnější cíle.

V souvislosti s mladšími generacemi zdůraznil, že mnozí o sobě mluví jako o „duchovních, ale ne nábožensky založených lidí“, a že hledají opravdovost, srozumitelnost a vizi dobrého života, který jejich vlastní já přesahuje. Dodal, že ve fragmentované a uzavřené kultuře je nefalšovaná a přívětivá farní komunita, formovaná pravdou, krásou a láskou, nenásilně přitažlivá.

Tote Barrera, člen asociace Nunc Coepi a organizátor kurzu pro kněze Pastores Gregis Christi, vyzval kněze, aby na současnou dobu pohlíželi s nadějí, a připomněl, abychom „neztráceli schopnost snít“. Ve svém projevu zdůraznil, že opravdovou metodou evangelizace je samotná křesťanská komunita, tělo Kristovo.

Spíše než se zaměřit na výjimečné aktivity nebo externí metody, klíčové je zapojovat lidi do živých komunit, které jim pomohou znovu obnovit jejich často polorozpadlé životní příběhy. Upozornil, že jedním z rizik, se kterými se můžeme setkat, je uvíznout ve strukturách, které mají větší zájem na zachování křesťanství, které již neexistuje, než o naplňování poslání, jež nám svěřil Ježíš.

Nakonec se Cristy Salcedo, která stejně jako její manžel Tote je členkou asociace Nunc Coepi a organizátorkou kurzu pro kněze Pastores Gregis Christi, zaměřila na kvalitu osobního přijetí. Poukázala na to, že mladí lidé, kteří přicházejí do farností, nehledají náboženské služby ani technický jazyk, kterému nerozumí, ale někoho, kdo je bude doprovázet na jejich cestě za smyslem a pravdou.

Proto varoval, že by bylo chybou je přijímat jako pouhé „uživatele“ náboženství, protože nechtějí službu konzumovat, ale chtějí cestu životem procházet. „Nejde jen o to někoho přijmout, ale poskytnout mu útočiště,“ a toto útočiště chápat jako opravdovou odpovědnost za člověka, který přichází.

Salcedo zdůraznil důležitost naslouchat autenticky, respektovat osobnostní vlohy každého člověka a vytvářet opravdové vztahy. Víra, připomněl, se v lidech rodí prostřednictvím živých vztahů: bez těchto pout neexistuje žádné doprovázení, člověk pouze prochází. Na závěr dodal, že ve světě poznamenaném virtualitou potřebují mladí lidé více než kdy jindy realitu, neboť přicházejí do farností hledat pravdu a autentičnost.