Drazí bratři a sestry, dobré ráno a vítejte!
Když chtěl II. vatikánský koncil, jehož dokumentům věnujeme naše katecheze, popsat církev, záleželo mu především na tom, aby vysvětlil, kde zakládá svůj počátek. Aby tak mohl učinit, v dogmatické konstituci Lumen gentium, schválené 21. listopadu 1964, vybírá z listů sv. Pavla termín „tajemství“. Volbou tohoto slova koncil nechtěl říci, že církev je čímsi temným nebo nepochopitelným, jak běžně člověka napadne, když slyší slovo „tajemství“. Právě naopak: když totiž svatý Pavel používá tento výraz, zejména v listu Efezským, chce poukázat na skutečnost, která byla dříve skrytá a nyní je odhalena.
Jde o Boží plán, který má jediný cíl: sjednotit všechno stvoření skrze smíření, které Ježíš Kristus uskutečnil svou smrtí na kříži. Zakoušíme to především ve shromáždění, které se schází k liturgické slavnosti: v tomto shromáždění jsou rozdíly relativizovány a tím, co je důležité, je být spolu, protože nás přitahuje láska Kristova, která zbořila zeď oddělující lidi a různé sociální skupiny (srov. Ef 2,14). Pro svatého Pavla je tajemství vyjevením toho, co Bůh chtěl uskutečnit pro celé lidstvo, a co se dává poznat na jednotlivých místech, která se postupně rozrůstají, aby nakonec zahrnula všechny lidské bytosti, a dokonce i vesmír.
Lidstvo žije v roztříštěnosti, kterou lidé nejsou schopni napravit, jakkoli v jejich srdcích přebývá touha po jednotě. Do této situace vstupuje Ježíš Kristus, který skrze Ducha Svatého přemáhá síly rozdělení a samotného Rozdělovatele. Setkání k oslavě, poté co jsme uvěřili v poselství evangelia, prožíváme jako přitažlivost Kristova kříže, který je nejvyšším projevem Boží lásky; je to vědomí, že nás všechny společně svolal Bůh. Proto užíváme termín ekklesía, totiž shromáždění lidí, kteří uznávají, že jsou svoláni. Existuje tudíž jistý souběh mezi tímto tajemstvím a Církví: Církev je tajemství, které se stalo vnímatelným.
Toto svolání – právě proto, že je uskutečňuje Bůh – se však nemůže omezovat pouze na určitou skupinu lidí, nýbrž má se stát zkušeností všech lidských bytostí. Proto II. vatikánský koncil na začátku konstituce Lumen gentium praví: „Církev je totiž v Kristu jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva.“ (č. 1). Použitím termínu „svátost“ a následným vysvětlením se chce naznačit, že církev je v dějinách lidstva vyjádřením toho, co Bůh chce uskutečnit; a tedy při pohledu na ni, do jisté míry chápeme Boží záměr, tajemství: v tomto smyslu je církev znamením. K termínu „svátost“ se navíc přidává také termín „nástroj“, právě aby se naznačilo, že církev je aktivním znamením. Když totiž Bůh působí v dějinách, zapojuje do svého působení lidi, kteří jsou adresáty jeho činnosti. Prostřednictvím církve Bůh dosahuje svého záměru sjednotit lidi se sebou a mezi sebou navzájem.
Sjednocení s Bohem se odráží v jednotě mezi lidmi. Právě to je zkušenost spásy. Není náhodou, že v konstituci Lumen gentium v sedmé kapitole, věnované eschatologické povaze putující Církve, v bodě č. 48, opět nacházíme charakteristiku Církve jako svátosti, s upřesněním „spásy“: „Kristus vyzdvižený ze země, všechny k sobě přitáhl (srov. Jan 12,32); když vstal z mrtvých (srov. Řím 6,9), seslal svého oživujícího Ducha na učedníky a jeho prostřednictvím ustanovil své tělo, církev, jako všeobecnou svátost spásy. Nyní sedí po pravici Otce, ale stále působí ve světě: přivádí lidi do církve, jejím prostřednictvím je těsněji k sobě připoutává, živí je vlastním tělem a krví a dává jim účast na svém oslaveném životě.“ (čteme v Lumen gentium)
Tento text nám pomáhá pochopit vztah mezi sjednocujícím působením Ježíšovy Paschy, která je tajemstvím utrpení, smrti a vzkříšení, a která je identitou církve. Současně nám toto tajemství dává pocit vděčnosti za to, že patříme k církvi, tělu vzkříšeného Krista a jedinému Božímu lidu putujícímu dějinami, který žije jako posvěcující přítomnost uprostřed stále ještě roztříštěného lidstva jako účinné znamení jednoty a smíření mezi národy.