Mezinárodní den žen (8. března) ukazuje na minulost s jejím neskončeným bojem za odstranění diskriminace žen a současně hledí k budoucnosti a povzbuzuje nás k uvažování nad darem, který plná integrace žen ve všech sektorech společnosti představuje.  

Prvním krokem musí být poznání stejné důstojnosti muže a ženy. Na samém počátku Písma svatého, ve slovech knihy Genesis, vidíme, že Bůh stvořil muže a ženu jako dvě cesty samotné existence člověka, dvě vyjádření sdíleného lidství. Žena je obrazem Boha, ne více ne méně než muž, a společně s mužem je povolána k následování Ježíše Krista, dokonalého Boha a dokonalého člověka.   

Tyto základní pravdy naší křesťanské víry nám umožňují pochopit škody, které způsobuje špatné zacházení s jakoukoli lidskou bytostí, ať už s mužem nebo ženou. Toto týrání často zahrnuje násilí, jindy subtilnější metody. Ženská těla jsou brutálně komercionalizována a prezentují ženu více jako věc, než jako osobu. Ženám se často říká, přátelským, ale vychytralým způsobem, že těhotenství je neslučitelné s pokračováním jejich zaměstnání. Nebylo by těžké najít mnoho dalších příkladů, které ukazují potřebu pokračovat v odporu vůči diskriminaci.

V knize Genesis objevujeme také druhý důležitý bod: odlišnost. V rodině, například, otec a matka mají rozdílné role, stejně nutné, ale nezaměnitelné. Jejich odpovědnost je shodná, ale cesta, jak ji naplnit, rozdílná. 

Často slyšíme, že nejakutnějším problémem dnešní rodiny je krize otcovství. Muž nemusí sám sebe vidět jako „druhou matku“, ani zanedbávat své domácí povinnosti. Spíše se musí naučit, jak být otcem. Něco podobného lze říci o společnosti jako celku, kde každý musí najít své náležité místo. Muž má právo být mužem, žena ženou – bez stále rostoucích příznaků krize identity, psychologických komplexů a sociálních problémů s dalekosáhlými důsledky.

Princip rovnosti může být zveličován a ztratit svou vyváženost, když si někdo plete rovnost (v důstojnosti, právech, příležitostech) s odstraněním odlišnosti. Jestliže se žena stane příliš podobnou muži, nebo muž ženě, oba ztratí orientaci a zapomenou, jak se chovat k sobě navzájem. Ale rozdílnost mezi nimi může být také zveličena – a ve skutečnosti je často zveličována – když je používána jako podklad pro ospravedlnění diskriminace.

Na tomto místě můžeme uvažovat o ctnosti lásky, kterou Benedikt XVI. umístil na počátek a do středu svého pontifikátu. Láska pomáhá vyvažovat rovnost a odlišnost a zve každého ke společnému úsilí, neboť určuje vztah k Bohu i k ostatním mužům a ženám. Láska v církvi podporuje společenství, respekt, porozumění, otevřenost k rozmanitosti, vzájemnou pomoc a službu.  

V prvních slovech knihy Genesis také čteme, že Bůh, ve své dobrotě svěřil svět muži a ženě. Obdrželi jsme společný úkol pečovat o svět a umožňovat mu rozvoj. Tento náročný plán nám pomáhá položit otázku vzájemného vztahu mezi pohlavími na správné místo. Nejsme konfrontování s úzkým a problematickým scénářem, ale spíše s takovým, který je otevřený a pozitivní. S rovnocennou odpovědností, jejíž požadavky odpovídají schopnostem každého člověka,  musíme společně usilovat o lepší společnost. Pro uskutečnění takového úkolu jsou potřebné jak mužské, tak ženské kvality. Obecného dobra – společného pro všechny, muže i ženy – může být dosaženo jedině společným úsilím. Proto diskriminace žen není jen útokem na jejich osobu, ale také zraňuje muže a je proto vážným problémem světa. 

Pravá touha pečovat o svět a pomáhat jeho rozvoji vyžaduje, abychom zanechali veškerých manichejských názorů a dychtivosti po konfliktech. Co potřebujeme, je postoj dialogu, spolupráce, vážnosti a vnímavosti. Muži musejí od sebe vyžadovat více: snažit se naslouchat, mít porozumění, být vlídnými a starat se o druhé. A ženy také potřebují více usilovat o porozumění, být trpělivé, vést konstruktivní dialog a zapojit svou bohatou intuici.

V svém Dopise ženám papež Jan Pavel II. vystihl, že přínos žen je nepostradatelný pro „rozvoj kultury, která sjednocuje rozum a pocity“ a stejně tak pro „vytvoření mnohem lidštějších ekonomických a politických struktur“. Ženské vlastnosti se svou přirozenou schopností k porozumění a starosti o druhé musí přinášet ovoce v rodině a v celé společnosti.

Sv. Josemaría Escrivá říkával, že „v Božích očích, žádné povolání není samo o sobě větší nebo menší. Vše nabývá hodnoty Lásky, ve které se současně uskutečňuje“. Jestliže objevíme, že to, co je důležité, je osoba, pak dny diskriminace každého druhu budou sečteny. Křesťanská víra může být skutečným kvasem kulturních změn v této oblasti, jestliže muži a ženy víry se naučí přenést svou víru do každodenního života.