Drazí bratři a sestry,

touto katechezí zakončujeme naši cestu po veřejném Ježíšově životě, který sestával ze setkání, podobenství a uzdravování.

I doba, kterou právě prožíváme, potřebuje uzdravení. Náš svět je prostoupen atmosférou násilí a nenávisti, která ponižuje lidskou důstojnost. Žijeme ve společnosti, která onemocněla „bulimií“ připojení k sociálním médiím: jsme neustále online, zaplavováni obrazy, které jsou někdy falešné nebo zkreslené. Jsme zahlceni množstvím zpráv, které v nás vyvolávají bouři protichůdných emocí.

V této situaci v nás může vzniknout touha všechno vypnout. Můžeme dojít až k tomu, že raději nebudeme nic poslouchat. I naše slova mohou být špatně pochopena a můžeme být v pokušení uzavřít se do mlčení, do nesdělujícího se stavu, ve kterém si navzdory vzájemné blízkosti nedokážeme říci ty nejjednodušší a nejhlubší věci.

V této souvislosti bych se dnes rád zastavil u textu z Markova evangelia, který nám představuje muže, který nemluví a neslyší (srov. Mk 7,31-37). Stejně jako se to může stát nám dnes, i tento muž se možná rozhodl přestat mluvit, protože se necítil pochopen, a rozhodl se vypnout všechny hlasy, protože byl zklamán a zraněn tím, co slyšel. Vlastně to není on, kdo přichází k Ježíši, aby byl uzdraven, ale je přiveden jinými lidmi. Mohli bychom si myslet, že ti, kdo ho vedou k Mistrovi, jsou lidé, kteří se obávají jeho izolace. Křesťanská komunita však v těchto lidech viděla také obraz církve, která doprovází každého člověka k Ježíši, aby naslouchal jeho slovu. Tento příběh se odehrává na pohanském území, tedy v kontextu, kde jiné hlasy mají tendenci přehlušovat Boží hlas.

Ježíšovo chování se může zpočátku jevit jako podivné, protože vede toho člověka stranou (v. 33a). Zdá se, že tak zdůrazňuje jeho izolaci, ale při bližším pohledu nám pomáhá pochopit, co se skrývá za mlčením a uzavřeností tohoto muže, jako by pochopil jeho potřebu důvěrnosti a blízkosti. Ježíš mu nejprve nabízí tichou blízkost prostřednictvím gest, která vypovídají o hlubokém setkání: dotýká se uší a jazyka tohoto muže (srov. v. 33b). Ježíš nepoužívá mnoho slov, říká to jediné, co onen muž v tuto chvíli potřebuje: „Otevři se!“ (v. 34) Marek uvádí toto slovo v aramejštině, Effatha!, jako by nám chtěl „naživo“ zprostředkovat jeho zvuk a dech. Toto jednoduché a nádherné slovo obsahuje výzvu, kterou Ježíš adresuje tomuto muži, který přestal poslouchat a mluvit. Je to, jako by mu Ježíš říkal: „Otevři se tomuto světu, který tě děsí! Otevři se vztahům, které tě zklamaly! Otevři se životu, kterému jsi přestal vzdorovat!“ Uzavřít se totiž nikdy není řešením.

Po setkání s Ježíšem nejenže ten člověk znovu promluvil, ale mluvil „správně“ (v. 35). Toto příslovce, které evangelista vložil do textu, nám snad chce říci něco víc o důvodech jeho mlčení. Možná tento muž přestal mluvit, protože měl pocit, že věci říká špatně, možná se necítil dostatečně způsobilý. Všichni zažíváme, že nám někdo špatně porozumí a že se necítíme pochopeni. Všichni potřebujeme prosit Boha, aby uzdravil náš způsob sdělování, nejen proto, abychom komunikovali účinněji, ale také abychom svými slovy neubližovali druhým.

Začít znovu mluvit správně je začátek cesty, není to ještě cíl. Ježíš totiž zakázal tomu muži, aby vyprávěl, co se mu stalo (srov. v. 36). Chceme-li Ježíše skutečně poznat, musíme projít určitou cestou, být s ním a projít i jeho utrpením. Až ho uvidíme poníženého a trpícího, až zakusíme spasitelnou moc jeho kříže, teprve tehdy budeme moci říci, že jsme ho skutečně poznali. K tomu, abychom se stali Ježíšovými učedníky, neexistují žádné zkratky.

Drazí bratři a sestry, prosme Pána, abychom se naučili komunikovat poctivě a rozvážně. Modleme se za všechny, kteří byli zraněni slovy druhých. Modleme se za církev, aby nikdy nezanedbávala svůj úkol přivádět lidi k Ježíši, aby mohli naslouchat jeho slovu, byli jím uzdraveni a sami se stali nositeli jeho poselství o spáse.