Milovaní, ať Ježíš opatruje mé dcery a syny!

Každý den se k nám různými způsoby dostávají zprávy o utrpení nesčetných lidí, zapříčiněným současnými válkami, nespravedlnostmi, chudobou a nedostatkem v mnoha částech světa. Doporučuji, abychom se znovu zamysleli nad těmito slovy svatého Josemaríi a dále je šířili: „Člověk nebo společnost, která se nenechá tváří v tvář utrpení nebo nespravedlnosti pohnout k jednání a nesnaží se je zmírnit, není člověk nebo společnost podle Kristova Srdce. Křesťané by se měli, ponechávajíce co největší osobní svobodu při zkoumání a uplatňování různých řešení, tedy se samozřejmým pluralismem, shodnout ve společném úsilí – sloužit lidstvu. Jinak nebude jejich křesťanství Ježíšovým slovem ani životem, bude to jen pouhá maska, podvod vůči Bohu i vůči lidem.“ (Jít s Kristem, č. 167)

Vzhledem k rozsahu světových problémů je přirozené pociťovat svou bezmocnost při jejich řešení. Nicméně jakákoli zpráva, i ta, která se nám může zdát sebevzdálenější nebo cizejší, nás musí oslovit, protože s Kristem a v Kristu vnímáme celý svět jako své dědictví (srov. Ž 2,8). Víra nás ujišťuje, že můžeme hodně pomoci modlitbou, která nezná hranic. Jinak bychom osobně nemohli oslovit tak obrovské množství lidí, ale všichni – každý na svém místě – můžeme udělat víc, než si myslíme.

Na světě se velmi nedostává materiálních statků, ale je to i – a někdy ještě více – osamělost, nepochopení, nedostatek opravdové lásky, kterým trpí tolik lidí. Jak vysvětluje Lev XIV.: „Existuje mnoho forem chudoby: chudoba těch, kteří nemají materiální prostředky k obživě, chudoba těch, kteří jsou sociálně vyloučeni a nemají prostředky, jak dát hlas své důstojnosti a schopnostem, morální a duchovní chudoba, kulturní chudoba, chudoba těch, kteří se nacházejí v situaci osobní nebo sociální slabosti či křehkosti, chudoba těch, kteří nemají žádná práva, životní prostor, ani svobodu.“ (Dilexi te, č. 9)

Vzpomeňme si, co nám před mnoha lety psal náš Otec: „Naším posláním je, aby bylo stále méně nevzdělaných a chudých lidí, a o to se budeme všude snažit.“ (Dopis 15, č. 193) Díky Bohu se nespočetné množství lidí – mnoho z nich z Opus Dei – věnuje na pěti kontinentech charitativní a vzdělávací činnosti tam, kde je to nejvíce potřeba. Na druhou stranu se všichni snažíme, jak je nám to možné, se na této obrovské práci osobně podílet modlitbou a prací vykonávanou v duchu služby a s materiální pomocí.

Tento postoj vůči potřebám druhých je v křesťanském životě požadavkem něčeho podstatného: lásky, lásky k lidem, neoddělitelné od lásky k Bohu. „Mysli na to,“ píše svatý Augustin, „že ty, který Boha ještě nevidíš, budeš hoden na něho patřit, pokud budeš milovat svého bližního, neboť milováním bližního očistíš svůj zrak, aby tvé oči mohly patřit na Boha“ (Trat. Ev. S. Juan, 17, 7-9). A dobře víme, že bližním je každý člověk.

S veškerou láskou vám žehná

váš otec

Řím, 13. listopadu 2025