Milí bratři a sestry, dobré ráno, buďte vítáni!
II. vatikánský koncil nemohl nepromluvit o kultuře a o jejích vztazích s křesťanskou vírou. Učinil tak ve druhé kapitole druhé části konstituce Gaudium et spes (GS).
Katolická církev se vždy starala o to, aby hlásání evangelia bylo doprovázeno zřizováním škol všeho druhu, jejichž cílem by bylo přispívat k růstu lidské, kulturní a duchovní formace lidí pěti světadílů. Jak víme, zrodily se středověké univerzity ze srdce církve a přispěly rozhodujícím způsobem k rozvoji západní civilizace. Rozvoj kultury a poznání zároveň klade stále nové a hlubší otázky, které stimulují věřící, aby byli schopni promluvit o smyslu své víry (srov. 1 Pt 3,15–17). A konečně přispívají různé projevy kultury coby vyjádření duchovního rozměru člověka k tomu, aby otevřely lidskou mysl pro věčné otázky po smyslu světa a lidské existence, čímž ji připravují k přijetí evangelia Ježíše Krista.
Vztah mezi vírou a kulturou nachází svůj bytostný základ ve Vtělení: jestliže se božské Slovo stalo tělem a rozhodlo se přebývat mezi námi (srov. Jan 1,14), je také samotná víra vtělenou skutečností, propojenou s kulturou, v níž je vnořena. Sama víra je povolána, aby se stala kulturou, tzn. aby zasáhla člověka v jeho životní situaci, kterou tvoří lidská slova, tradice, smysl pro náboženství, umění, poezie, myšlení a věda. Jak s oblibou opakoval sv. Jan Pavel II., „víra, která se nestane kulturou, je víra, která není plně přijata, zcela promyšlena, věrně prožívána“ (promluva z 16. ledna 1982).
Víra se může vtělit do každé kultury, protože se neztotožňuje s žádnou z nich výhradním způsobem. Nachází své místo v jednotlivých kulturách a přetváří je zevnitř podle „formy“ Ježíše Krista, tj. láskou, službou a synovským uznáním Božího otcovství. Proto církev shromažďuje z různých kultur vše, co je v nich dobrého, krásného a pravdivého, aby se takto vtělilo a bylo předáváno evangelium. Zároveň platí, že církev je „poslána ke všem národům všech věků a zemí, neváže se výlučně a neodlučitelně na žádnou rasu nebo národ, na žádný určitý způsob života, na žádné starodávné ani novodobé zvyklosti. Opírá se o vlastní tradici a zároveň si je vědoma svého všeobecného poslání, a proto je schopna navázat spojení s různými kulturami; tím získává jak církev, tak i různé kultury.“ (GS 58)
Církev podporuje kulturu, jelikož kultura je sama o sobě dobrem a slouží člověku, aby mohl naplnit své povolání na zemi. Z tohoto důvodu Gaudium et spes vybízí mezinárodní společenství k tomu, aby mohli všichni lidé mít přístup k základním kulturním dobrům, k překonání negramotnosti a nedostatku vzdělání. Všem, kdo jsou schopni se věnovat dalšímu studiu – prohlašuje Koncil s naléhavostí – musí být umožněno, aby tohoto studia mohli skutečně dosáhnout. A nadto je povinností všech zajistit, „aby byla uznána a podporována vlastní a nutná účast žen v kulturním životě“ (GS 60).
Gaudium et spes také zdůrazňuje nutnost zaměřit vzdělávání k určité jednotě vědění, i když to změny v životních podmínkách činí komplikovanějším (srov. GS 61). Křesťané na prvním místě jsou povinni přispět k tomu, aby se tato jednota vědění stala skutečností, především pak u nich samých. Jakkoli ze Zjevení přijali odpovědi na zásadní otázky existence, nejsou kvůli tomu zproštěni závazku k trpělivé intelektuální a kulturní formaci. Jejich lidské a vědecké poznání musí postupovat ruku v ruce s obsahem jejich víry, který se má stále prohlubovat způsobem odpovídajícím věku a úrovni studií.
Zvláštní výzva Koncilu se obrací k teologům: „Teologičtí pracovníci […] se mají snažit, aby společně pracovali a radili se s lidmi, kteří vynikají v jiných vědách. Teologické bádání ať při hlubokém zkoumání zjevené pravdy neopomíjí spojení s vlastní dobou, aby mohlo pomáhat lidem vzdělaným v různých oborech k plnější znalosti víry.“ (GS 62)
Bratři a sestry, konstituce Gaudium et spes nás varuje, abychom svou víru nežili v duchu odporu nebo nepřátelství vůči světu, kultuře a jejich lidským projevům; naopak, povzbuzuje nás: „Ať věřící žijí v nejtěsnějším spojení s ostatními lidmi své doby a snaží se dokonale obeznámit s jejich způsoby myšlení a cítění, které se vyjadřují kulturou.“ (GS 62) Dospět ke zralé a zodpovědné syntéze víry a kultury je totiž nezbytná podmínka pro to, abychom vytrvali ve svém křesťanském povolání, a zároveň nevyhnutelný požadavek pro svědectví víře ve světě a její předávání druhým lidem věrohodným způsobem.