Bratři a sestry, dobré ráno!
Pokračujeme v naší sérii promluv, v íž se zabýváme pastorační konstitucí II. vatikánského koncilu Gaudium et spes a dostáváme se ke 3. kapitole první části, která nese přitažlivý titul: Lidská činnost ve světě. Základní otázkou tedy je: Jakou hodnotu má lidská činnost v tomto světě, tedy i technický, sociální a vědecký pokrok? Můžeme si připomenout, že necelé čtyři roky po zakončení Koncilu, v noci z 20. na 21. července 1969 poprvé vstoupil člověk na povrch Měsíce.
Lidská bytost, stvořená k Božímu obrazu a podobě, je aktivním hráčem v pokroku. Obdařená svobodou a rozumem, rozšiřuje své poznání a přispívá tak k pokroku celé společnosti. To můžeme zřetelně vidět, uvážíme-li, jak se zlepšily životní podmínky během několika generací. V důsledku tedy, říká tato konstituce, „mnoho dobrého, co kdysi člověk očekával především od vyšších sil, dnes si už opatří vlastním přičiněním“ (GS 33).
Někteří myslitelé proto prohlašovali, že vědecko-technologický pokrok oslabí vztah s Bohem, nebo jej dokonce učiní zbytečným; někteří pokládali pokrok za cosi přímo v rozporu s křesťanskou vírou. Tento názor podnítil změnu v úhlu pohledu současného člověka na svět ve srovnání s předchozími epochami. Tento předsudek se upevnil především v časti západní kultury, která ztratila své vazby na zjevenou pravdu křesťanství. V post-křesťanských humanistických představách byli člověk a Bůh mylně představováni jako sokové: aby se člověk ujistil ve svém poznání, své svobodě a svém pokroku, musel by se člověk vymanit z Božího područí. V důsledku však platí, že odmítneme-li vztah s Bohem, ztratíme také možnost zaručit přesažnou hodnotu lidské osoby. Toto je „drama ateistického humanismu“, které tak dobře popsal důležitý teolog II. vatikánského koncilu Henri de Lubac. (Le drame de l’humanisme athée /1944/)
Koncil chce nabídnout jasnou odpověď. Gaudium et spes prohlašuje: „Pro věřící je jisté jedno: lidská individuální i kolektivní činnost, neboli ono nesmírné úsilí, jímž se lidé snaží během staletí zlepšovat své životní podmínky, uvažuje-li se samo o sobě, je ve shodě s Božím záměrem.“ (GS 34) Křesťany proto, pokračuje Konstituce, „vůbec nenapadá, aby stavěli proti sobě díla, která vytvořili lidé svým důvtipem a silou, a Boží moc, jako by rozumný tvor byl soupeřem Stvořitele; spíše jsou přesvědčeni, že vítězství lidstva jsou znamením Boží velikosti a plodem jeho nevýslovného rozhodnutí“ (tamtéž). Stručně řečeno, Bůh do rukou člověka vložil stvoření in statu viae, tedy „na cestě“, ve stavu růstu, aby je dovedl k naplnění prostřednictvím své uvážlivé činnosti. (KKC 302, 306, 307)
Zde také nacházíme důležitý odkaz na tajemství Vtělení. Lidství – a spolu s ním práce, pokrok a autonomie stvořených skutečností – není nutně pohlceno nebo zničeno při setkání s Bohem; naopak, dochází své plnosti a nadále existuje v Kristu jako svobodné a činné. Právě v něm skutečně nachází plnost pravdy a svobody. Také při slavení eucharistie je plod lidské práce, zastoupený chlebem a vínem, každodenně kladen na oltář, aby se proměnil v Kristovo tělo a krev.
Z této perspektivy vyplývá důležitá pravda: aby se člověk mohl setkat s Bohem, nemusí proto opouštět své pozemské zaměstnání; naopak, může v plnosti prožívat své vlastní povolání, dobře vykonávat svou každodenní práci a posvěcovat ji. (srov. sv. Jana Pavla II., promluva při svatořečení Josemaríi Escrivá de Balaguera, 6. října 2002) Křesťané jsou jako všichni ostatní lidé zapojeni do budování lidské civilizace, přičemž poukazují na konečný cíl všech věcí, totiž na setkání s Bohem, a připomínají ho těm, s nimiž sdílejí dobrodružství pokroku, vědy a života.
Pozemský pokrok je pochopitelně třeba dobře rozlišovat od rozvoje Kristova království; Koncil k tomu prohlašuje: „Tento pokrok má pro Boží království veliký význam, pokud přispívá k lepšímu uspořádání lidské společnosti. […] Všechny tyto dobré plody přírody i našeho přičinění, které jsme v Duchu Páně a podle jeho příkazu zde na zemi rozmnožili, potom opět nalezneme, avšak očištěné od každé skvrny, ozářené a přetvořené.“ (GS 39)
A konečně mějme na paměti, že technický a vědecký pokrok – má-li se stát pokrokem autenticky lidským, totiž pokrokem každého jednotlivce a všech lidí – musí být prodchnut a veden láskou. Jedině takto může být stále ve službách ochrany lidské důstojnosti a zlepšování životních podmínek všech lidí, především těch nejvíce znevýhodněných.
Milí bratři a sestry, II. vatikánský koncil nás zve, abychom se dělili o svůj chléb vědění a poznání, aby tak každý člověk a každý národ mohl rozvinout svůj potenciál, takže budeme moci všichni společně s Boží pomocí vytvářet lepší budoucnost.