Filmař, zpěvačka a tanečnice flamenca. Takto pestré bylo umělecké trio, které doprovázelo papeže Lva XIV. během jeho setkání se světem kultury při návštěvě Španělska. Jednotliví hosté se vyjadřovali s odlišným důrazem, ale přesto jejich vystoupení odrážela přesvědčení, že dějiny jsou protkávány neustálým dialogem víry a umění. Papež připomněl, co obohatilo zemi, kterou právě navštívil: například saety (náboženské písně) Svatého týdne, mystická poezie svaté Terezie a svatého Jana od Kříže, literární mistrovství Lope de Vega a Calderóna de la Barca či nádherná architektura chrámu Sagrada Familia od Antonia Gaudího.
K těmto mimořádným dílům můžeme přidat mnoho dalších z různých koutů světa. Papež mohl takto pokračovat, ale místo toho načal jinou, hlubší úvahu: vyzval přítomné, aby se zamysleli nad tím, „zda věčnost, která zčistajasna vstoupila do času a prostoru vtělením Ježíše Krista, se může opět uvést do souladu s každodenním životem“1.
Umění je ve skutečnosti výsadní prostorem k vyjádření a pochopení skutečností, které nás přesahují. Nebylo by však na škodu omezit naši estetickou pozornost na mimořádné věci a přitom přehlédnout krásu, kterou v sobě skrývají „nedůležité“ věci každodenního života? „Ať vidím tvýma očima, můj Kriste, Ježíši mé duše!“, opakoval často svatý Josemaría2. Tyto oči, jimiž hledí Boží Syn, tento kontemplativní pohled, nám umožňují objevit „něco svatého, božského, skrytého v těch nejobyčejnějších situacích“3. Jak však k tomuto objevu dospět? Jak rozpoznat krásu všude kolem nás?
„Otevřely se jim oči a poznali ho“
K příběhům o setkáních se vzkříšeným Ježíšem patří jeden, který do této problematiky vnáší určité světlo. „Když byl s nimi u stolu,“ vypráví svatý Lukáš, „vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim. Vtom se jim otevřely oči a poznali ho.“ (Lk 24,30–31) Učedníci šli s Ježíšem několik hodin, po celou tu dobu mu pozorně naslouchali, a přesto ho nepoznali až do okamžiku, kdy učinil gesto rukama: Ježíš láme chléb. Text nám neříká, že by se vzhled Pána změnil, jako tomu bylo při proměnění, ale že se otevřely oči učedníků. Jsou svědky toho, že setkání se vzkříšeným Ježíšem, stejně jako působení Ducha Svatého v nás, dovoluje rozpoznat Boha v realitě našeho života, a to zcela odlišným způsobem.
Přečtěme si znovu, pohledem učedníků z Emauz, pasáž z Genesis, v níž had svádí Adama a Evu, aby jedli ovoce ze stromu poznání dobra a zla: „Otevřou se vaše oči a budete jako Bůh.“ (Gn 3,5) Byla to lest, lež: zmocnit se božského vidění, aby mohli sami určovat, co je dobro a co zlo, jako by bylo možné bez Boha nasytit naši nekonečnou žízeň. Počínajíc tímto podvodem byla lidská přirozenost – naše oči, náš pohled, naše vnímání – natolik zraněna, že Bůh sám se rozhodl vtělit, aby člověk znovu nabyl tu hloubku pohledu, pro kterou ho Bůh stvořil. Od Ježíšova vzkříšení můžeme hovořit o „vykoupení smyslů“. Emauzy toto uzdravení ohlašují, a možná i proto svatý Lukáš přebírá tentýž výraz z Genesis: „otevřely se jim oči“. Ne, že by nyní viděli po novu: proměnilo se jim totiž srdce, z něhož hledí; nyní je možný pohled smířený s pravdou, dobrem a krásou toho skutečného.
Poznání Ježíše se odehrává prostřednictvím gesta jeho rukou, obraz zůstává na sítnici učedníků jen na několik okamžiků, aby vzápětí zmizel. Ale když gesto skončí, a s ním i ono „lámání chleba“, zůstává vnitřní proměna. Učedníci si připomínají, co právě prožili a nemají již žádné pochybnosti: „Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?“ (Lk 24,32–33) Tato zkušenost je zcela proměnila: nyní chápou, co říkali proroci, chápou smysl všeho toho, čeho byli svědky, a dokonce i to, k čemu byli povoláni. A právě tento nový pohled proměněný milostí je příčinou, že se bezprostředně vrátí do Jeruzaléma, aby to sdělili ostatním.
Tento nový, proměněný pohled křesťana se výjimečným způsobem odrazil v náboženské tradici ikony. Stoupneme-li si před ikonu, neprohlížíme si pouze něco, ale do určité míry zjišťujeme , že na nás samotné je pohlíženo. Velké a otevřené oči těch, kdo jsou na ikoně zobrazené, nepředstavují nějaký fyzický rys, ale je to, symbolicky, vykoupená „vnímavost“; probuzená, očištěná a prostá schopnost, která dokáže ve světě smyslovém a materiálním přijmout i něco nečekaně hlubokého.
Neočekávaná krása
Svatý Josemaría se naučil vážit si všeho obyčejného a nevynechal žádnou příležitost, aby ho i ta nejbanálnější věc přiváděla k Bohu. „Všimli jste si, jak v některých rodinách chrání nějakou vzácnou a křehkou věc, například džbán, aby se nerozbila? A jednou ho dítě při hře shodí na zem a tato drahocenná památka se rozbije na několik kusů. Je to velmi nepříjemné, ale ihned se nabízí náprava: jednotlivé kusy se složí dohromady, pečlivě se slepí a po této opravě je džbán pěkný jako dříve. A když ta věc je z porcelánu nebo z keramiky, obvykle stačí je zadrátovat a zase drží pohromadě. A takto opravená nádoba má zase svůj původní půvab.4
Tato úvaha o estetice je podobná tomu, čemu v japonském umění říkají kintsugi: předměty, u nichž se praskliny způsobené rozbitím neskrývají, ale naopak zdůrazňují pomocí viditelného materiálu, často dokonce smíchaného se zlatým prachem. Toto učení nás může povzbuzovat k tomu, abychom svá zranění přijímali na co nejlidštější úrovni, ale svatý Josemaría postupuje od vázy opravené sponkami přímo k vnitřnímu životu. A zpátky od vnitřního života k váze opravené. Božská kontemplace uprostřed předmětů každodenní potřeby.
Při jiné příležitost, když se konkrétně hovořilo o polévkové misce, zadrátované, kterou dostal jako dárek v Portugalsku, řekl též: „Modlil jsem se s tou starou miskou, protože i já na sebe tak pohlížím: jako ta hliněná polévková mísa, rozbitá a zadrátovaná, a rád Pánu opakuji: se svými drátky tě tak moc miluji! Můžeme milovat Pána i tehdy, když jsme utahaní.“5 Možná si tehdy položíme otázku: jak může zdánlivě bezvýznamný předmět probudit i v nás lásku k Bohu? Jak žít v modlitbě a objevovat krásu věcí a lidí kolem nás?
Z vnějšího světa do hlubin skutečného
Umělecká díla mají výjimečný charakter, z něhož se ale bez ustání nemůžeme těšit. I mezi lidmi, kteří došli neobyčejné umělecké citlivosti, se stává, že ne všichni dokáží ocenit každý druh umění. A i když je chvályhodné si v tomto oboru prohlubovat vzdělání, bude asi ještě důležitější naučit se citlivěji vnímat estetický rozměr každodenního života. Ale to je dispozice, na kterou jsme se nijak zvlášť nepřipravovali.
Každá realita má estetický rozměr, protože vše se nám jeví smyslově: je tu určitý tvar, struktura, objem, barva atd. Tyto vlastnosti utvářejí prostor, předměty či gesta… a ovlivňují i naši reakci na ně. Uznat tuto estetickou dimenzi všeho toho, co nás obklopuje, neznamená tvrdit, že vše je krásné, ale že estetický rozměr našeho okolí má vliv, často bez našeho vědomí, na náš úsudek o realitě.
„Lidé mají plochý, dvourozměrný pohled připoutaný k zemi. —Budeš-li žít nadpřirozeným životem, Bůh ti dá třetí rozměr: hloubku a s ní perspektivu, váhu i obsah.“6 Boží milost, působení tvůrčího Ducha v nás, je základním vektorem, který tento proces řídí a vede jej k plnosti. Vnímání estetického – a symbolického i sakramentálního – rozměru reality z nás totiž nedělá estetiky: rozvíjí spíše kontemplativního ducha, který nám umožňuje krok za krokem objevovat tento neviditelný svět, jenž nese svět viditelný a převyšuje jej svou šíří i bohatstvím. Učíme se ve všem rozpoznávat Boží přítomnost, která nás hledá; přijímáme realitu i ostatní lidi takové, jací jsou. Tento kontemplativní duch nakonec vede, jak poukázal Joseph Ratzinger, k „získání hlubšího pohledu, schopného učinit krok od vnější skutečnosti do její hloubky, že poznáváme – samotnými smysly – ‚Boží velebnost, která je na Kristově tváři‘ (2 Kor 4,6).“7
Budíček pro duši
Abychom dokázali tento náš pohled na svět změnit, mohou nám být k užitku drobné pomůcky, které svatý Josemaría nazýval – dle klasické mluvy v duchovní tradici – „lidskými pomůckami“. Tyto jednoduché upomínky jsou v průběhu dne součástí hledání a nacházení krásy v každodenním životě: umožňují, abychom nepozbyli Boží přítomnost nebo abychom obnovili dialog s tím, který nás ani na chvíli neopustil, i když jsme se nechali rozptýlit.
Název „lidské pomůcky“ je tu proto, že se jedná o podněty pomáhající nám objevit hluboký smysl toho, čím se právě zabýváme. Svatý Josemaría je také nazýval „budíky“, protože nás probouzejí do nádhery skutečného světa, do „ozvěny věčnosti“8. Více během dne prožívat nějakou větu z Písma svatého, s láskou a vyrovnaností dělat všechny ty každodenní úkony jako je otevření dveří nebo výstup po schodech… „A aniž si to budeš uvědomovat, povede tě tento způsob života k rozjímavé modlitbě. Z tvého srdce bude tryskat stále více lásky, krátkých, vroucích modliteb, díkůčinění, zadostiučinění, duchovních sv. přijímání. Z tvé duše vyvstanou další skutky lásky, krátké modlitby, díkůvzdání, skutky odčinění, duchovní přijímání. A to všechno při plnění tvých povinností: při telefonování, při nastupování do dopravního prostředku, při zavírání nebo otevírání dveří, když půjdeš kolem kostela, když budeš začínat nějakou práci, když ji budeš dělat i při jejím dokončení, o tom všem budeme vyprávět svému Otci—Bohu.9
Kromě toho, že poukazoval na božskou hodnotu, kterou může mít i zdánlivě nejbanálnější gesto – sám Kristus nám hovoří o nesmírné hodnotě „podat číši vody“ (Mk 9,41) – viděl svatý Josemaría i v těch nejméně významných předmětech, bez náboženského obsahu, podněty pro duši.
Svatý Josemaría si v tomto smyslu „pohrával“ s nejrůznějšími předměty: s mapou světa, oslíkem, fotografií… Po mnoho let měl na svém pracovním stole jako těžítko skleněný izolátor, jaký se používal na sloupech veřejného osvětlení a který napěťově izoloval a bránil tak požárům či úrazům elektrickým proudem. Tento předmět připomínal svatému Josemaríovi „povinnost nebýt v izolaci, ale šířit ducha Díla.“10
Svatý Josemaría povzbuzoval každého člověka, aby si našel své vlastní pomůcky, které by mu pomáhaly „vidět Boha ve všech pozemských věcech: v lidech, v událostech, v tom, co je velké i se zdá malé, v tom, co se nám líbí, i to, co považujeme za bolestivé“11. José Esparza, supernumerář, mu například v jednom dopise vyprávěl, jak nacházel Boha prostřednictvím svého hudebního nástroje, bubnu: „Jsem ten, kdo oživuje slavnosti, a tak při každém úderu na tento buben, který vidíte, jsem vyslovil tisíce střelných modliteb, hraji na něj již 17 let.“12
Emauzy jsou celý svět
Jak řekl svatý Jan Pavel II. ve svém Dopise umělcům, ne všichni jsme povoláni být umělci ve specifickém smyslu slova. Každému člověku je však „svěřen úkol být tvůrcem vlastního života: v jistém smyslu z něj vytvořit umělecké, mistrovské dílo“13. Horizont estetiky se tedy rozšiřuje daleko za hranice umění, až do samého jádra lidské existence. Všichni jsme povoláni pokračovat ve stvoření; samozřejmě prostřednictvím naší práce, ale také prostřednictvím každého našeho rozhodnutí, které utváří svět. Každý lidský čin nabývá konkrétní podoby a vede ke způsobům prožívání reality, které mají dopad na ostatní, ať už v dobrém nebo ve zlém. Estetický rozměr našich činů vyzdvihuje důležitost toho, jak věci děláme, jak připomíná Antonio Machado, jehož cituje svatý Josemaría:
„Jen pomalu a pořádně: / udělat věci dobře / na tom záleží. / Nestačí jen je udělat.“14
Pečlivé, rozvážné konání neusiluje o efektivitu, ani se neomezuje na to, co je nezbytně nutné, či na strohé plnění našich povinností, nýbrž je prodchnuto obdarováním, které je vlastní lásce. Tato starost o realitu nabývá nesmírné, nové hloubky, když je prožívána ve spojení s Kristem. Svatý Josemaría to často vyjadřoval odkazem na starý příběh: „Mnohokrát jsem vyprávěl pověst o králi Midasovi, který měnil všechno, čeho se dotkl, ve zlato. Ve zlato nadpřirozených zásluh můžeme proměnit všechno, čeho se dotkneme, a to i přes své osobní chyby a omyly.“15
Zlato každodennosti nevzniká snahou dělat věci jinak, ale s láskou, s jakou je děláme, ze vztahu, který jimi prochází a ozařáje je. Tak lze v celé hloubce pochopit, co svatý Josemaría tušil, když říkal, že „Emauzy jsou celý svět, protože Bůh posvětil všechny Boží cesty na této zemi“16. Pouze novým pohledem, novou vnímavostí, které nám daruje Vzkříšený, můžeme „proměnit každodenní prózu v báseň, v hrdinný epos“17.
1 Lev XIV., Přednáška při setkání, „Tejer redes con el mundo de la cultura, del arte, de la economía y del deporte“ (Navazovat kontakty se světem kultury, umění, ekonomiky a sportu), 7. 6. 2026.
2 Svatý Josemaría, Poznámky při rozjímání, 19. 3. 1975.
3 Svatý Josemaría, Rozhovory, č. 114.
4 Svatý Josemaría, Boží přátelé, č. 95.
5 Svatý Josemaría, citováno v J. Gil a E. Muñiz, Que solo Jesús se luzca, str. 181, v opusdei.org.
6 Svatý Josemaría, Cesta, č. 279.
7 J. Ratzinger, «El sentimiento de las cosas, la contemplación de la belleza», Poselství pro setkání v Rímini, VIII-2002, ve vatican.va.
8 Svatý Josemaría, Výheň, č. 917.
9 Boží přátelé, č. 149.
10 A. Sastre, Tiempo de caminar, Rialp, 1989, str. 174.
11 Svatý Josemaría, Rozhovor s Pánem, č. 108.
12José Esparza, supernumerář Opus Dei, který 17 let hrál na buben o svátcích svého města, v www.alfayomega.es, 6. 3. 2026.
13 Svatý Jan Pavel II., Dopis umělcům, 4. 4. 1999, č. 2.
14 Rozhovory, č. 116.
15 Boží přátelé, č. 308.
16 Tamtéž., č. 314.
17 Svatý Josemaría, Jít s Kristem, č. 50.