25 let po prvním výročí Jubilea umělců organizovaly 13. a 14. února Papežská gregoriánská univerzita a Papežská univerzita Svatého Kříže mezinárodní kongres „Budování kultu a umělci. Bilance a perspektivy“. O odvěkém vztahu mezi uměním a církví hovoříme s otcem Fernandem Lópezem Ariasem, profesorem Papežské univerzity Svatého Kříže v Římě, který vysvětluje účel tohoto kongresu.

Pořádáním tohoto kongresu jsme chtěli především zhodnotit, jaký dopad měl dopis Jana Pavla II. umělcům v roce 1999 a první Jubileum umělců, které se konalo o rok později v roce 2000, tedy jak tyto dva důležité momenty dialogu mezi církví a světem umění přispěly k dynamice procesu a jaké důsledky měly ve světě umění a sakrální architektury. Tento kongres se proto bude věnovat jednak bilanci křesťanského umění a sakrální architektury za posledních 25 let, a na druhém místě vyhlídkami do budoucna, tj. na základě tohoto rozvažování zjistit, jakými cestami se sakrální umění a architektura může nebo mohou vydat v příštích letech. Důvodem pro uspořádání této akce je samozřejmě v této chvíli Jubileum umělců a my jsme chtěli, aby tento kongres byl jakýmsi prologem k němu. Nebo rámcem pro události Jubilea umělců, které začíná zítra.

Přepis celého rozhovoru s otcem Lópezem Ariasem (z 15. 2. 2025)

Jak se může prostřednictvím umění předávat naděje, která je hlavním tématem tohoto jubilea, a jak k tomu může tento kongres přispět? Co dělat, aby byly církve symboly naděje a umění symbolem naděje?

Tak to je velká otázka. I já bych chtěl na ni znát odpověď. Uvidíme, naší nadějí je Kristus. To všichni víme. On je Spasitel, Vykupitel, on je naše naděje. Jestliže to bude i naše přesvědčení jako nás křesťanů, umění a sakrální architektura budou znameními naděje, budou-li to i znamení Krista. To je zřejmá věc.

Jakým způsobem to mohou být znamení Krista?

Umožnit osobní setkání s Ježíšem Kristem, jak říkal papež Benedikt a ještě předtím Romano Guardini. Jestliže naše církve nebo křesťanské umění všeobecně umožní osobní setkání s Kristem, tehdy bude umění a architektura znameními naděje. Mnoho lidí se domnívá, že se Jubileum umělců slavilo odjakživa, ale nyní vidíme, že to bylo před 25 lety, kdy se konalo první setkání.

Jaké kroky se z tohoto hlediska podnikly a jak důležité je, že se mohli na toto jubileum pozvat umělci, spisovatelé, básníci, sochaři, aby byli účastni tohoto roku milosti?

Nu, všichni si uvědomujeme, že dialog, vztah mezi umělci a církví je spojenectví, které začalo prakticky v samotné církvi a pokračuje po celé dějiny. V důsledku řady poněkud složitých historických procesů se toto spojenectví začalo v 19. století rozpadat a svět umělců a svět církve, řekněme umělecký mainstream a církev, se začaly oddělovat. V tomto smyslu je velmi pozoruhodná snaha posledních papežů, Jana XXIII., Pavla VI., Jana Pavla II., Benedikta XVI., papeže Františka, pokusit se toto plodné spojenectví mezi umělci a církví obnovit a znovu vybudovat. Zdá se mi, že poslední jubileum umělců, to, které právě prožíváme, a všechna ta vystoupení, v nichž papežové promlouvali nebo se obraceli k umělcům, jsou zaměřena tímto směrem, na obnovu a posílení spojenectví mezi umělci a církví, které pokládáme pro život církve za přirozené.

Co byste řekl umělcům a zvláště těm, kteří mají na starosti posvátné chrámové budovy, těm kteří se zúčastní tohoto jubilea? Nějaké slovo na povzbuzení?

Já, jako kněz, bych je především povzbudil, stejně jako když potkám umělce nebo architekta, který se chce věnovat tomuto světu, aby setkání s Ježíšem Kristem byla jejich osobní zkušenost, aby četli evangelium, aby kontemplovali posvátné umění dějin, všech věků, aby měli osobní zkušenost s vykoupením, protože v tomto osobním setkání s Ježíšem Kristem najdou sílu a dodal bych, že i v celém Písmu svatém, zvláště v Novém zákoně, naleznou pro svou práci mnohou inspiraci.

Moc vám děkuji, otče Fernando.

Děkuji vám a přeji šťastné jubileum.