Drazí bratři a sestry,
pokračujeme v rozjímání nad Ježíšem, který uzdravuje. Dnes bych vás chtěl zvláště pozvat, abyste přemýšleli o situacích, ve kterých se cítíme „zaseknutí“ a uzavření v slepé uličce. Někdy se nám totiž zdá, že nemá smysl dál doufat; rezignujeme a nemáme už chuť bojovat. Tato situace je v evangeliích popsána obrazem ochrnutí. Proto bych se dnes chtěl zastavit u uzdravení ochrnutého, o kterém se vypráví v páté kapitole evangelia podle sv. Jana. (5,1-9)
Ježíš přichází do Jeruzaléma na židovský svátek. Nejde hned do chrámu, ale zastaví se u brány, kde se pravděpodobně umývaly ovce určené k obětování. U této brány stálo také mnoho nemocných, kteří na rozdíl od ovcí neměli do chrámu přístup, protože byli považováni za nečisté! A tak je Ježíš sám navštívil v jejich utrpení. Tito lidé doufali v zázrak, který by mohl změnit jejich osud; vedle brány se totiž nacházela nádrž, jejíž voda byla považována za zázračnou, tedy schopnou uzdravovat: v určitých okamžicích se voda rozvířila a podle tehdejšího přesvědčení byl uzdraven ten, kdo se do ní ponořil jako první.
Vznikala tak jakási „válka mezi chudými“: můžeme si představit smutnou scénu těchto nemocných, kteří se namáhavě plazili, aby se dostali do nádrže. Ta nádrž se jmenovala Betzatà, což znamená „dům milosrdenství“: může to být obraz církve, kde se shromažďují nemocní a chudí a kde Pán přichází, aby uzdravoval a dával naději.
Ježíš se obrací konkrétně na muže, který je ochrnutý již třicet osm let. Je již smířený, protože se nikdy nemůže ponořit do nádrže, když se voda rozvíří (srov. v. 7). Ve skutečnosti nás často ochromuje právě zklamání. Cítíme se skleslí a hrozí nám, že upadneme do apatie.
Ježíš se tohoto ochrnutého ptá na něco, co se může zdát zbytečné: „Chceš být uzdraven?“ (v. 6) Je to však otázka nezbytná, protože když je člověk tolik let ochrnutý, může ztratit i vůli k uzdravení. Někdy raději zůstaneme v nemoci a nutíme ostatní, aby se o nás starali. Někdy je to také záminka, abychom se nemuseli rozhodnout, co s životem. Ježíš však tohoto muže odkazuje k jeho nejhlubšímu a nejupřímnějšímu přání.
Tento muž totiž na Ježíšovu otázku odpovídá komplexněji a odhaluje svůj pohled na život. Nejprve říká, že nemá nikoho, kdo by ho ponořil do nádrže: vina tedy není na jeho straně, ale na straně ostatních, kteří se o něj nestarají. Tento postoj se stává záminkou, aby se vyhnul převzetí vlastní odpovědnosti. Ale je opravdu pravda, že neměl nikoho, kdo by mu pomohl? Zde je poučná odpověď svatého Augustina: „Ano, aby byl uzdraven, potřeboval nutně člověka, ale člověka, který byl také Bohem. […] Přišel tedy člověk, kterého bylo třeba; proč tedy ještě odkládat uzdravení?“
Ochrnutý pak dodává, že když se pokouší ponořit do jezírka, vždycky někdo přijde dřív než on. Tento muž vyjadřuje fatalistický pohled na život. Myslíme si, že věci se nám dějí, protože nemáme štěstí, protože osud je nám nepřátelský. Tento muž je skleslý. Cítí se poražen v boji o život.
Ježíš mu však pomáhá objevit, že jeho život je také v jeho rukou. Vyzývá ho, aby vstal, aby se zvedl ze své chronické situace a sebral své lůžko (srov. v. 8). To lůžko se nesmí opustit ani vyhodit: představuje jeho minulost plnou nemoci, je to jeho příběh. Až do té chvíle ho minulost blokovala; nutila ho ležet jako mrtvý. Nyní je to on, kdo může vzít to lůžko a odnést si ho, kam chce: může se rozhodnout, co udělá se svým příběhem! Jde o to jít dál a převzít odpovědnost za volbu cesty, kterou se vydáme. A to díky Ježíši!
Drazí bratři a sestry, prosme Hospodina o dar pochopit, kde se náš život zastavil. Zkusme dát hlas své touze po uzdravení. A modleme se za všechny, kteří se cítí ochromeni, kteří nevidí východisko. Prosme, abychom se vrátili do Srdce Kristova, které je pravým domovem milosrdenství!