César vyrůstal v prosté rodině, dospíval za složitých okolností, nemoc jeho otce, a postupně se odcizoval všemu, co bylo kolem něj. „Byla to spirála, ze které jsem se nemohl dostat,“ vzpomíná. Vše se ale začalo měnit, když ho jeden učitel na střední škole pozval, aby sestrojil elektrickou motokáru pro národní soutěž. Ten člověk měl něco, co ho zaujalo, i když mu chvíli trvalo, než pochopil, o co jde. „Nevěděl jsem, jestli to byla jeho povaha, trpělivost nebo radost. Dnes vím, že to byla jeho láska k Bohu,“ říká.

Tato aktivita ho přivedla do klubu Peñavera Opus Dei v Oviedu. César přišel s předsudky, ty by mohl mít každý, ale našel tam normální prostředí: studující mladí lidé, kteří hráli fotbal a také na kytaru.

Postupem času se vzdělával sám, seznámil se se svatým Josemaríou a pomalu se před ním otevírala nová perspektiva: nacházet Boha v malých věcech každodenního života. „Tehdy jsem začal chápat, že náboženství není pro nevzdělané lidi, jak jsem si myslel,“ vzpomíná.

Víkendové duchovní cvičení ho nakonec popostrčilo. V tichu, které mu zpočátku nebylo příjemné, našel César něco, co nehledal. „Konečně jsem si ve svém srdci udělal místo pro Boha a on tam přebývá se mnou.“ Vyšel jako proměněný, s touhou chodit na mši, modlit se, poznat více. A s čím dál větší touhou chodit k svatému přijímání. Nemohl, protože nebyl pokřtěn. Proto se přihlásil na katechezi pro dospělé. Při velikonoční vigilii byl pokřtěn, měl první svaté přijímání a byl i biřmován. „Myslím, že to byl nejšťastnější den mého života,“ říká spontánně.

„Uvědomil jsem si, že štěstí spočívá v tom, jsem Boží dítě, že jsem milován. Nic se tomu nevyrovná.“ Dnes má César jasno v tom, jaké je jeho povolání: založit rodinu a svou práci věnovat službě druhým.