Monsignore, dobrý den a vítejte. Mons. Mariano Fazio, pomocný vikář Opus Dei.
Kniha se jmenuje „Protagonisté společného dobra. Svatý Josemaría Escrivá a křesťané v současné společnosti“. Je to způsob, jak nejen prozkoumat dědictví, které nám Escrivá zanechal, ale také jej zasadit do reálného kontextu, protože být křesťanem neznamená být oddělen od světa, ale ve světě žít.
Rozhodně. Považoval jsem za důležité napsat na toto téma knihu, protože dnes se o společném dobru mluví poměrně málo. Žijeme ve velmi individualistické společnosti a proto si myslím, že je hodně naléhavé si uvědomovat, že křesťané mají povinnost pomáhat při budování společnosti, aby byla více v souladu s Božím záměrem.
Jakým způsobem dával zakladatel Opus Dei křesťanům, dá-li se to tak říci, určité směrnice?
Ano. Jeho hlavním poselstvím bylo všeobecné povolání ke svatosti. To bylo na počátku 20. století poměrně povšechné, ale specifické bylo to, že Pán volá většinu křesťanů k tomu, aby se posvěcovali uprostřed běžných životních okolností. A právě tam od nás Pán vyžaduje důslednost. Musíme být dobrými křesťany nejenom v kostele, v kapli nebo v katolických sdruženích – i tam –, ale především v rodině, v práci a ve všech společenských vztazích atd. Zkrátka být stoprocentními katolíky. Používal jeden obraz: jednota života. Nemůžeme mít dvojí osobnost: být katolíky v kostele a mimo kostel dělat to, co se nám zdá dle našich vlastních zájmů nejlepší. Je třeba vydávat svědectví ve všech rozměrech života.
V tom všem se také zdůrazňuje důležitost laickosti. Nejedná se o něco, co se týká pouze těch, kdo přijali kněžské nebo řeholní povolání, ale ve skutečnosti se to týká všech.
Naprosto. Pán volá všechny ke svatosti. Některým dává kněžské nebo řeholní povolání, ale všichni máme povolání ke svatosti a ve velké většině případů se toto povolání uskutečňuje v každodenním životě. Myslím, že toto je také ústřední poselství II. vatikánského koncilu. Včera jsem se dozvěděl, že Monsignore Varden, který vedl duchovní cvičení pro papeže a římskou kurii, právě tento aspekt koncilu zdůraznil: všeobecné povolání ke svatosti.
V tomto smyslu tato kniha není souborem teologických pravidel, ale spíše způsobem, jak prohloubit skutečnou angažovanost křesťana. Kdybychom chtěli uvést nějaké konkrétní pokyny, co by se mělo udělat?
Je těžké toto zrekapitulovat, ale zdá se mi, že především musíme milovat svět, aniž bychom byli světskými. Papež František hodně mluvil o pokušení zesvětštění. Jsme na světě, abychom jej proměnili, a abychom mohli něco reálného změnit, musíme to nejprve milovat. Proto musíme svět milovat, snažili se jej proměnit a přiblížit ho Božím plánům pro naši společnost.
Dále je třeba být společensky odpovědný, to znamená uvědomit si, že každý z nás má v různých situacích odpovědnost měnit tento svět, pomáhat nejslabším a nejchudším, přinášet poselství evangelia do všech struktur společnosti atd.
A také být schopen vést s druhými dialog. To považuji za základní. Dnes žijeme ve společnosti – nejen v Itálii, ale v celém světě – kde existuje velká polarizace názorů, a my jsme přišli o schopnost vést dialog.
Křesťan musí být člověkem dialogu, být otevřeným a respektovat všechny lidi. Navíc nestačí praktikovat pouze spravedlnost – což je zásadní, z toho se musí vycházet – ale spravedlnost musí být doplněna láskou. Myslím si, že když budeme následovat Pánovy kroky, můžeme vybudovat společnost, kde budou vždy existovat nějaká omezení, protože jsme lidé, ale kde díky lásce bude život mnohem krásnější a budeme moci žít ve větším míru, pokoji a naději.
Existuje slovo, kterému se dnes možná věnuje méně pozornosti: profesionalita. Křesťanské povolání znamená také být profesionálem, odborníkem, pracujeme například v určitém oboru, a to někdy nedáváme do spojitosti s tím, že jsme křesťany.
To určitě. Svatý Josemaría často hovořil o posvěcování práce. A jak se práce posvěcuje? Především tím, že ji vykonáváme dobře. Advokát, architekt, žena v domácnosti, lékařka, veřejný činitel – všichni musí mít především silného ducha služby: jsem zde, abych vykonával svou profesi a sloužil ostatním. A myslím si, že to má též velký vliv na sociální vztahy. A pak dobře pracovat, to znamená být dobrým lékařem, dobrým architektem, dobrou zdravotní sestrou. Dobře pracovat znamená také studovat, vzdělávat se atd.
Myslím, že to velmi pomůže i při evangelizaci společnosti, protože když člověk vidí katolíka, který je zároveň dobrým odborníkem, je to velmi přitažlivé. Nemůžeme být dobrými věřícími a zároveň průměrnými odborníky.
Svatý Josemaría říkal, že je třeba postavit Krista na vrchol všech lidských činností, ne z marnivosti či z pocitu nadřazenosti, ale abychom sloužili druhým lidem.
Proto je třeba práci posvěcovat.
Spojit víru, službu, práci a činnost znamená něco, co všechny tyto části lidské osoby spojuje, a to je důslednost, opravdovost.
Ano. Vzpomínám si, že před mnoha lety, před zvolením Jana Pavla I. papežem, napsal on několik článků, myslím, že v Messaggero di Sant’Antonio. Poslední článek byl o svatém Josemaríovi, kde citoval Étienna Gilsona, velkého francouzského tomistického filozofa, který řekl: „Středověké katedrály byly postaveny vírou, ale také velkými architekty a velkými matematiky.“ Je třeba propojit víru a matematiku, a myslím si, že je to velmi přitažlivé a velmi aktuální poselství.
Když mluvíme o svatosti v každodenním životě, v práci a v běžném životě, připomíná nám to také „svatost od vedle“, o které hovořil papež František, s nímž jste se také přátelil. Mohl byste na závěr našeho dnešního dopoledního rozhovoru sdílet nějakou svou vzpomínku na papeže Františka?
Mám jich opravdu mnoho. Právě teď mi jedna přichází na mysl. Jednou jsem byl u něj a vyprávěl mu, že jsem absolvoval dvě cesty: jednu na Pobřeží slonoviny a druhou na Filipíny. Papež mi řekl:
„No, vidím, že jezdíš po celém světě.“ Odpověděl jsem mu: „Ano, ale je to vaše vina, protože říkáte, že je třeba být blízko všem lidem. V Opus Dei máme mnoho lidí po celém světě, a proto jsem musel tyto cesty podniknout. Ale nebojte se, protože tyto cesty využívám k tomu, abych hodně mluvil o papeži.“
Tehdy se jeho výraz trochu změnil, zvážněl a řekl mi: „Bylo by lepší mluvit méně o papeži a více o Ježíši.“ Odpověděl jsem: „Dobře, rozumím, děkuji.“
To ukazuje na ústřední postavení Krista a také na pokoru papeže.