Bratři a sestry, dobré ráno a buďte vítáni!
Pokračujeme v úvahách nad koncilní konstitucí Gaudium et spes (GS) a zaměříme se dnes na čtvrtou kapitolu první části, věnovanou poslání církve v dnešním světě. Koncil především připomíná, že církev není „nad“ světem ani „vedle“ něj, ale že je do něj jako by vštěpena. „Mundus reconciliatus Ecclesia“, napsal sv. Augustin (Sermo 96): Církev je svět již smířený s Bohem; jsme poutníci na zemi a s tímto světem sdílíme jeho křehkost i krásu (srov. GS, 40).
Tak jako se Boží Syn vtělil, aby dal světu život a smířil jej s Otcem, tak i církev přebývá ve světě jako znamení Božího vtělení, aby zjevila jeho záměr učinit z nás všech své děti v jedné velké lidské rodině. Církev proto kráčí dějinami uprostřed národů a kultur a „toto propojení s životem národů jí stále více pomáhá chápat, že její poslání má historický rozměr a zahrnuje odpovědnost za to, jak se utvářejí společenské vztahy“ (Encyklika Magnifica humanitas, 19).
Prvním posláním církve je pomáhat lidem, aby s pozorností vstupovali do hlubokých otázek života: otázek o našem původu a našem osudu, stejně jako otázek o smyslu lásky a bolesti (srov. GS, 41). Logika zisku za každou cenu a manipulace s informacemi mohou vyvíjet nepatřičný nátlak, aby se lidé přizpůsobili životnímu stylu zaměřenému na spotřebu materiálních věcí, naše srdce je však stvořeno k tomu, aby hledělo vzhůru.
Otcové koncilu připomínají, že poslání církve se uskutečňuje také tím, že přispívá k budování pozemské obce. Její metody a cíle však nejsou primárně politického rázu, nýbrž spočívají ve svědectví víry a lásky, provázeném úsilím o spravedlnost, pokoj a bratrství. Věřící, který uctívá Krista, Spravedlivého, jenž zemřel za nespravedlivé, nemůže akceptovat útlak nepatrných a chudých, ani nespravedlivé struktury zpečeťující situace závislosti a nespravedlnosti. Sociální nauka církve určuje směr pro jednání křesťanů, kteří spolupracují se všemi lidmi dobré vůle na prosazování společného dobra. Cíkev si tedy „nic nežádá vřeleji, než aby mohla sloužit blahu všech a svobodně se rozvíjet pod jakoukoli vládou, která uznává základní práva osoby i rodiny a požadavky obecného blaha“. (GS, 42).
K účinnému naplňování evangelního poslání je nutné, aby každý pokřtěný spolupracoval s milostí Ducha Svatého, aby jeho víra byla živá a projevovala se koherentním jednání. Jak totiž připomínají otcové koncilu, rozpor mezi vyznávanou vírou a každodenním životem „patří k nejzávažnějším omylům naší doby“ (GS, 43).
Gaudium et spes věnuje zvláštní pozornost (srov. tamtéž) poslání laiků, kteří jsou na základě křtu povoláni k tomu, aby oživovali svět křesťanským duchem a vnášeli do něj pohled evangelia. Hlavními místy tohoto působení, které právem lze nazvat kněžským, je bezpochyby rodina a pracovní prostředí, jakkoli se vztahuje na všechny oblasti života.
Církev nakonec vždy pozorně sleduje, co se ve společnosti děje a jak se rozvíjí (srov. GS, 44). Úkolem celého Božího lidu, zejména pastýřů a teologů, je rozeznávat, co v naší kultuře stojí za pozornost. Za nejvyšší kritérium tohoto rozlišování musí vždy sloužit Boží slovo a tradice církve. Vyžaduje to vyrovnanou mysl, svobodnou od módních kulturních trendů, schopnou nahlížet na svět pozitivně a zároveň pevně zachovávat a předávat evangelní poselství v jeho celistvosti. Vskutku, „křesťanství jistě nelze učinit přitažlivým tím, že se zředí jeho obsah a zmírní jeho požadavky“ (Promluva na plenárním zasedání Dikasteria pro evangelizaci – Sekce pro základní otázky evangelizace světa, 28. května 2026).
Drazí, církev putující dějinami, „jde vždycky jen za jedním: aby přišlo Boží království a uskutečnila se spása celého lidstva“ (GS, 45). K tomuto cíli směřuje především skrze osobní svatost a bratrskou lásku. Svatý Pavel VI. napsal: „Bez tohoto znamení svatosti si naše slovo jen stěží najde cestu do srdce člověka naší doby, [bez svatosti] hrozí, že bude marné a neplodné“ (Apoštolská exhortace Evangelii nuntiandi, 76). Buďme proto poslušní působení Ducha Svatého, aby nám pomáhal žít ve svatosti a lásce, aby svět mohl věřit a doufat.