Evangelium (Mt 15, 21-28)
Ježíš odtamtud odešel a odebral se do tyrského a sidónského kraje. A tu z toho kraje vyšla jedna kananejská žena a křičela: »Smiluj se nade mnou, Pane, synu Davidův! Moje dcera je krutě posedlá.« Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci k němu přistoupili a prosili ho: »Pošli ji pryč, vždyť za námi křičí.« Odpověděl: »Jsem poslán jen k ztraceným ovcím domu izraelského.« Ona mezitím přišla, klaněla se mu a prosila: »Pane, pomoz mi!« On jí však odpověděl: »Není správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům.« Ona řekla: »Ovšem, Pane, jenže i psíci se živí kousky, které padají se stolu jejich pánů.« Nato jí řekl Ježíš: »Ženo, jak veliká je tvá víra! Ať se ti stane, jak si přeješ.« A od té chvíle byla její dcera zdravá.
Komentář
Ježíšova činnost byla velmi intenzivní a občas se se svými učedníky uchyloval na místa, kde mohl najít více klidu k odpočinku a více času na jejich výchovu. Tentokrát překročil hranice Galileje a vydal se do oblasti Tyru a Sidónu, kde nežili Izraelité, ale kanaánské obyvatelstvo s helénistickou kulturou.
Ježíšova sláva se však dostala i sem a jedna žena k němu přistoupila s prosbou, aby pomohl její dceři: „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův! Moje dcera je krutě posedlá“ (v. 22). Ona, která nepatřila k vyvolenému národu, ho poznává jako Syna Davidova, dlouho očekávaného Mesiáše, a s velkou důvěrou ho prosí, aby pomohl její dceři.
Svatý Augustin poznamenává, že tato kanaánská žena „nám nabízí příklad pokory a cestu zbožnosti“[1]. Zpočátku se zdá, že si jí Ježíš nevšímá, ale ona „neustále volala k Pánu, který ji sice neposlouchal, ale v tichosti plánoval, co se chystal učinit“[2]. Když na tom trvá, Mistr jí odpovídá, že přišel hledat ztracené ovce z domu Izraele. Ježíš přišel spasit všechny, jak to již jindy jasně prohlásil svým učedníkům: „Mám i jiné ovce, které nejsou z této ovčince; i ty musím přivést; budou poslouchat můj hlas a stanou se jedním stádem a jedním pastýřem“ (J 10, 16), avšak jeho spasitelské poslání muselo začít u jeho vlastního lidu, u Židů.
Kanaánská žena se nevzdává a dál ho obtěžuje. V té době Židé hanlivě nazývali pohany „psy“, protože pes byl nečisté zvíře. Proto slova, jimiž jí Ježíš odpovídá, znějí poněkud tvrdě: „Není správné vzít chleba dětem a hodit ho psíkům“ (v. 26). Žena se však nerozčílila ani neprojevila zklamání nad tónem odpovědi. „Zopakovala svou prosbu a tváří v tvář tomu, co se mohlo jevit jako urážka, prokázala svou pokoru a dosáhla milosrdenství“[3].
Papež František poznamenává, že „zdánlivá lhostejnost Ježíše tuto matku neodradila a ona ve své prosbě vytrvala. Vnitřní sílu této ženy, která jí umožňuje překonat každou překážku, je třeba hledat v její mateřské lásce a ve víře, že Ježíš může její prosbu vyslyšet. A to mě přivádí k myšlence na sílu žen. Díky své statečnosti jsou schopny dosáhnout velkých věcí. Znali jsme jich mnoho! Můžeme říci, že je to láska, která pohání víru, a víra se zase stává odměnou lásky. Nespoutaná láska k vlastní dceři ji vede k volání: ‚Smiluj se nade mnou, Pane, synu Davidův!‘“ (v. 22). A vytrvalá víra v Ježíše jí umožňuje neztrácet odvahu ani tváří v tvář jeho počátečnímu odmítnutí“[4].
Vytrvalost této ženy, kterou neodradí žádné zklamání, je samou lekcí živé a činné víry. Učí nás, abychom se nenechali odradit životními obtížemi a vytrvali v modlitbě, i když se zdá, že si nás Bůh nevšímá. Někdy „si představujeme,“ říká svatý Josemaría, „že nás Pán neslyší, že se klameme, že slyšíme jen monolog vlastního hlasu. Cítíme se, jako bychom neměli oporu na zemi a byli opuštěni Nebem [...]. S tvrdohlavostí té Kanaánky se pokorně klaňme jako ona, která Ho uctívala a prosila: ‚Pane, pomoz mi.‘ Tehdy temnota zmizí, poražena světlem Lásky [...]. Pán chce, abychom se na Něho spoléhali ve všem: jasně vidíme, že bez Něho nemůžeme nic, a že s Ním můžeme všechno“[5].
Francisco Varo
[1] Svatý Augustin, Sermo 77: Víra Kanaánky, č. 1.
[2] Svatý Augustin, tamtéž, č. 1.
[3] Svatý Augustin, tamtéž, č. 10.
[4] Papež František, Angelus, 20. srpna 2017.
[5] Svatý Josemaría, Přátelé Boží, č. 304.