Evangelium (Mt 10,37-42)
Ježíš řekl svým apoštolům:
"Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mě hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mě hoden. A kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho.
Kdo vás přijímá, mne přijímá, a kdo mne přijímá, přijímá toho, který mě poslal.
Kdo přijme proroka, že je to prorok, dostane odměnu jako prorok; kdo se ujme spravedlivého, že je spravedlivý, dostane odměnu jako spravedlivý; kdo podá třeba jen číši studené vody jednomu z těchto nepatrných, protože je to můj učedník, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu."
Komentář
Evangelium podle svatého Matouše obsahuje pět velkých Ježíšových promluv, jako paralelu na pět svitků Mojžíšova zákona neboli Pentateuchu. Druhá z těchto řečí se obvykle nazývá Řeč o poslání, protože obsahuje řadu Mistrových pokynů pro ty, které poslal do měst a vesnic, aby hlásali bezprostřední příchod Božího království. Stejně jako minulou neděli liturgie dnes přináší úryvek z této promluvy.
„Kdo miluje otce nebo matku více než mne, není mě hoden…“ (v. 37). Ježíšova slova mají velmi náročný tón a vyžadují od učedníků pevná a velkorysá rozhodnutí. Velmi příznačně Ježíš staví své následování a evangelizaci do kontrastu s těmi nejzákladnějšími a nejdůležitějšími rozměry člověka, jimiž jsou rodina a vlastní život.
Papež František tuto prioritu vysvětloval takto: „Náklonnost otce, něha matky, sladké přátelství mezi bratry a sestrami, to všechno, ačkoli je to velmi dobré a oprávněné, nemůže být kladeno před Krista. Nikoli proto, že by nás chtěl mít bez srdce a bez vděčnosti, naopak, ba právě naopak, nýbrž proto, že stav učedníka vyžaduje přednostní vztah k Mistrovi“ [1]. Ježíš nepodporuje odmítání ani pohrdání drahými osobami, nýbrž ukazuje radikální a prvořadou hodnotu, kterou má láska k Bohu a hledání dobra duší, což je nejlepší způsob, jak milovat druhé.
„A kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě …“ (v. 38). Je překvapující, že Ježíš apoštolům mluví o kříži už nyní, když je právě na počátku svého působení v Galileji vyvolil. Nevíme, čemu oni rozuměli z těchto slov, pronesených dlouho před jeho utrpením. V každém případě znamenají, že učedník se dokáže ztotožnit s Mistrem; nejen proto, že je poslán hlásat evangelium jako On, ale také proto, že je schopen obětovat za druhé, jako to učinil Ježíš na kříži.
Myšlenka kříže vyvolává jistý přirozený strach a mohla by nás odradit od toho, abychom Pána následovali zblízka. Je to však strach, který lze překonat, chápeme-li dobře smysl kříže pro každého z nás. Svatý Řehoř Veliký to objasňoval takto: „kříž můžeme nést dvojím způsobem: buď tím, že ovládáme své tělo skrze střídmost, nebo tím, že ze soucitu neseme potřeby bližního jako své vlastní.“ [2].
Nést kříž každý den obvykle pro většinu křesťanů znamená učit se ovládat vlastní vášně a záliby, především proto, aby se život druhým stal laskavějším a příjemnějším. Svatý Josemaría poznamenal: „skutečné překážky, které tě oddělují od Krista — pýcha, smyslnost… — se překonávají modlitbou a pokáním. A modlit se a umrtvovat se znamená také starat se o druhé a zapomínat na sebe. Budeš-li takto žít, uvidíš, jak většina protivenství, která máš, zmizí“ [3].
Na druhé straně Ježíš nemluví jen o odříkání. Mluví také o odměně, kterou získáváme, když jej zblízka následujeme a když pečujeme o jeho učedníky. Jak říkal také svatý Josemaría, „dávat se druhým je tak účinné, že to Bůh odměňuje pokorou plnou radosti“ [4]. Ježíšův učedník, který se velkoryse odevzdává, je šťastný. A obvykle zakouší, že ti, kdo mají užitek z jeho práce, jej přijímají s náklonností a uznáním. Dokonce i drobné gesto podání sklenice vody učedníkovi je vykonáno tak, jako by bylo nabídnuto jeho vlastnímu Mistrovi. A právě proto ani projevy laskavosti vůči služebníkům Mistra nezůstanou u Boha bez odměny.
[1] Papež František, Angelus, 2. července 2017.
[2] Svatý Řehoř Veliký, Homiliae in Evangelia, 57.
[3] Svatý Josemaría, Křížová cesta, X. zastavení, č. 4.
[4] Svatý Josemaría, Výheň, č. 591.