Evangelium (Lk 3, 1-6)
V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Poncius Pilát byl místodržitelem v Judsku, Herodes údělným knížetem v Galileji, jeho bratr Filip údělným knížetem v Itureji a v Trachonitidě, Lysaniáš údělným knížetem v Abiléně, za velekněží Annáše a Kaifáše, uslyšel na poušti Boží slovo Jan, syn Zachariášův. Šel do celého okolí Jordánu a hlásal křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy. Tak je psáno v knize řečí proroka Izaiáše: „Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky! Každé údolí ať je zasypáno, každá hora a každý pahorek srovnán; kde je co křivého, ať je narovnáno, cesty hrbolaté ať se uhladí! A každý člověk uzří Boží spásu.“
Komentář
Lukášův tak detailní zájem o Ježíšovo narození nás snadno vede k jedinému závěru: máme co do činění s historickou událostí. Slovo se vtělilo v konkrétním čase, na konkrétním místě a za konkrétních okolností. Nic z toho není nepodstatné, protože tu jde o všechno. Celý náš život závisí na tom, co je napsáno v evangeliu. Nastavení naší osobní existence závisí na Boží vůli účastnit se lidských dějin.
V případě Krista navíc existuje jedna zvláštnost: On je naplněním všech lidských tužeb. Touží po něm všechny národy (srov. Ag 2,7), jak to říká prorok Ageus. Jinak by bylo nepochopitelné, že po celé věky nacházíme proroctví a předpovědi, které nám říkají o příchodu Mesiáše, a že každé z nich nachází své naplnění v Ježíšově osobě.
Mohli bychom jít ještě dál, neboť Ježíšův příchod vyžadoval předchůdce, Jana Křtitele a příchod předchůdce zvěstoval i Izajáš. Plnost času (srov. Gal 4,4), onen dějinný okamžik, kdy Kristus začal přebývat mezi lidmi (srov. J 1,14), byl natolik rozhodujícím momentem, že se Bůh rozhodl připravit ho s co největší pečlivostí: nejen tím, že poslal člověka, aby ho ohlásil, ale také tím, že ohlásil, že přijde předchůdce. Aby nikdo nepochyboval a nemohl říci, že nebyl dopředu upozorněn.
Role Jana Křtitele je v této adventní době rozhodující, protože dává tvář a jméno delikátnosti, s jakou nám Bůh předkládá svůj plán: jsme totiž předurčeni k účasti na Kristově životě, a proto i Pán připravoval a připravuje věci pro uskutečnění našeho osobního setkání s ním. Je to překvapující a příprava na Vánoce směřuje k tomu, abychom s obnoveným úžasem znovu pochopili, že Ten, po němž touží lidé všech věků, chce přebývat v našich srdcích.
Ten, po němž toužíme, touží po nás. Toto přesvědčení jistě pohnulo srdcem Křtitele, a proto plnil svůj prorocký úkol s takovým zápalem: protože objevit a otevřít se tomuto hlásání je počátkem spásy. Proto je adventní doba tak příhodná k tomu, abychom se často modlili ke svatému Janu Křtiteli a prosili ho, aby nám u Boha vyprosil stejnou touhu připravit naše duše na příchod Pána.
K tomu však musíme přijmout jeho poselství pokání: je dobré si uvědomit, že se nacházíme v době obrácení, což neznamená dělat velké věci, ale možná spíš s větší láskou a radostí obětovat Pánu to, co je vlastní našemu každodennímu životu, jako by Jan obětoval nepohodlí pouště a Josef s Marií nepohodlí a nepříjemnosti na cestě do Betléma.
Luis Miguel Bravo Álvarez