Evangelium (Jan 20,19–31)

Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se.

Znovu jim řekl: „Pokoj vám! jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha Svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána.“

On jim však odpověděl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“ Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Potom vyzval Tomáše: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj!“

Ježíš mu řekl: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili.“

Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu.

Komentář

O neděli Zmrtvýchvstání se Ježíš zjevil učedníkům, kteří byli ze strachu uzamčeni, aby je naplnil radostí a poslal je hlásat Radostnou zvěst, jako Otec poslal Jeho. Pán jim ukazuje své oslavené rány jako hmatatelné důkazy svého vítězství a přeje jim pokoj,který je „vzácným darem, jenž Kristus nabízí svým učedníkům poté, co prošel skrze smrt a podsvětí,“ — vysvětluje papež František. „Je to plod vítězství Boží lásky nad zlem, je to plod odpuštění“ [1].

Evangelium této Druhé neděle velikonoční podává, že učedník Tomáš při té příležitosti nebyl s ostatními. Když se vrátí, nevěří radostnému svědectví všech: „Viděli jsme Pána!“ Přičítá to snad nějakému vnitřnímu prožitku nebo kolektivnímu poblouznění. Tomáš žádá něco víc než svědectví apoštolů a chce zjevná znamení, aby uvěřil a změnil život. Následující neděli se Ježíš znovu ukázal.

„Možná i ty v této chvíli slyšíš výtku namířenou k Tomášovi,“ — napsal svatý Josemaría: vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící; a spolu s apoštolem z tvé duše vyjde s upřímnou lítostí onen zvolání: Pan můj a Bůh můj!, definitivně tě uznávám za Mistra a navždy — s tvou pomocí — budu zachovávat tvé učení a budu se snažit následovat je věrně“ [2].

V tuto Neděli Božího milosrdenství papež František pronesl komentář: „když vstupujeme do Božího tajemství skrze rány, chápeme, že milosrdenství není jednou z jeho vlastností mezi ostatními, nýbrž samotným tepem jeho srdce. A tehdy, jako Tomáš, už nežijeme tsk jako nejistí učedníci, zbožní, ale váhaví, nýbrž se i my stáváme opravdovými milovníky Pána“ [3].

Je přirozené, že cítíme Tomášovu touhu — chtít Ježíše vidět a dotknout se ho —, protože tak poznáváme skrze své tělesné smysly. Proto se spolu s papežem ptáme: „Jak okusit tuto lásku, jak se dnes rukou dotknout Ježíšova milosrdenství? Naznačuje nám to Evangelium, když zdůrazňuje, že právě po Velikonoční noci (srov. v. 19), bylo první, co Ježíš hned po vzkříšení učinil, to, že dal Ducha k odpouštění hříchů. Abychom zakusili lásku, musíme tím projít: nechat si odpustit“ [4].

Můžeme také pocítit, že k nám směřuje poslední z blahoslavenství, které Ježíš na zemi pronesl, zapřičiněné nedůvěřivým Tomášem: „Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili.“ Víra, důvěra v Boha bez nápadných důkazů, je blahoslavenství, dar, o který máme pokorně prosit: „Dej nám více víry!“ (Lk 17,5). Je to dar, který máme kultivovat a uskutečňovat každodenními skutky, protože „Kdo věří ve mne, bude i on konat skutky, které já konám, a bude konat ještě větší skutky, protože já jdu k Otci. A o cokoli budete prosit v mém jménu, učiním to, aby byl Otec oslaven v Synu“ (Jan 14,12–14). Proto svatý Josemaría říkal: „Bůh je stále tentýž. — Jsou třeba lidé víry: a budou se obnovovat zázraky, o nichž čteme ve Svatém písmu“ [5].

Pablo Edo

[1] Papež František, Regina coeli, II. neděle velikonoční 2013.

[2] Svatý Josemaría, Přátelé Boží, č. 145.

[3] Papež František, Homilie, mše o 2. neděli velikonoční 2018.

[4] Tamtéž.

[5] Svatý Josemaría, Cesta, č. 586.