Evangelium (Mk 13, 24-32)
Ježíš řekl svým učedníkům: „V těch dnech, po velkém soužení, se zatmí slunce a měsíc přestane svítit, hvězdy budou padat z nebe a hvězdný svět se zachvěje. A tehdy (lidé) uvidí Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou. Potom pošle anděly a shromáždí své vyvolené ze čtyř světových stran, od konce země až po konec nebe.
Poučte se z přirovnání o fíkovníku! Když se už jeho větve nalévají mízou a nasazují listy, poznáváte z toho, že léto je blízko. Stejně tak, až uvidíte, že se to děje, poznáte, že je blízko, přede dveřmi. Amen, pravím vám: Toto pokolení nepomine, dokud se to všechno nestane. Nebe a země pominou, ale má slova nepominou. O tom dni a o té hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec.“
Komentář
Ježíš, sedící na Olivové hoře naproti jeruzalémskému chrámu, mluví ke svým učedníkům. Jeden z nich komentuje pevnost a velkolepost stavby a všichni jsou ohromeni, když mu Ježíš řekne: „Vidíš tyto velké stavby? Nezůstane zde kámen na kameni, všechno bude rozbořeno“ (Mk 13,2).
Jeho slova, která přerušila komentář plný obdivu, byla překvapivá: o jaké katastrofě to mluvil? To, co slyšeli, se podle nich mohlo stát jedině na konci světa. Blížil se snad konec světa?
V Ježíšových slovech se prolínají slova ze Starého zákona, konkrétně z knihy Daniel, s dalšími z Izajáše a Ezechiela. Používá obrazy apokalyptického žánru dobře známé v izraelské tradici: «Slunce se zatmí a měsíc přestane svítit, hvězdy budou padat z nebe a hvězdný svět se zachvěje» (Mk 13,24-25).
Předpovědi dávných proroků však vrcholí ve slavném zjevení Ježíše Krista, očekávaného Mesiáše, který nad vesmírnými pohromami a proměnlivostí lidských dějin zůstává jako pevný a stabilní bod: «A tehdy (lidé) uvidí Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou» (Mk 13,26).
Mistr odvádí pozornost od podružných detailů, jako jsou ty, které se týkají času a přesného okamžiku, kdy nastane konec, a zaměřuje se na to podstatné. «Kristus je Pán vesmíru i dějin - učí Katechismus katolické církve - v něm nacházejí dějiny člověka, ale i celé stvoření své opětné soustředění jako v Hlavě, své transcendentní (přesažné) dovršení.» (1)
Ježíšova odpověď nám nepopisuje, co nastane, ale je pozváním, abychom žili dobře v přítomnosti, abychom byli bdělí, vždy připraveni na okamžik, kdy přijde Syn člověka a bude od nás žádat účet z našeho života.
Mistr učí, že dějiny národů a osob mají svůj cíl, kterým je konečné setkání s Pánem. Poznání toho, kdy a jak k tomu dojde, pro nás nemá velký význam, a proto Ježíš provokativně říká, že «to nikdo neví, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec» (Mk 13, 32).
Záměrně nás odvrací od povrchního zájmu o budoucí události, aby nám ukázal, co je skutečně důležité. Představuje nám nejsprávnější cestu k věčnému životu: «Nebe a země pominou, ale má slova nepominou» (Mk 13, 31). Připomíná nám, že všechno pomíjí, ale Boží slovo se nemění a je pevným vodítkem, které usměrňuje naše chování. Život má smysl a stabilitu jen tehdy, pokud je zakotven a spočívá v Božím slově, které nám dal Ježíš.
V krédu vyznáváme, že «Ježíš vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího. Odtud přijde soudit živé i mrtvé». «Tehdy bude odsouzena zaviněná nevěra, která si nevážila některé Bohem nabízené milosti. Vztah k bližnímu odhalí, zda byla milost a božská láska přijata nebo odmítnuta»(2). Při posledním soudu bude zjevné, zda jsme v průběhu svého života kráčeli ve světle Božího slova, nebo zda jsme jím pohrdali a důvěřovali pouze sami sobě.
Francisco Varo
(1) Katechismus katolické církve, n. 668.
(2) Katechismus katolické církve, n. 678.