Evangelium (Mt 16,13-20)
Když Ježíš přišel do kraje u Césareje Filipovy, zeptal se svých učedníků: "Za koho lidé pokládají Syna člověka?"
Odpověděli: "Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků."
Řekl jim: "A za koho mě pokládáte vy?"
Šimon Petr odpověděl: "Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha." Ježíš mu na to řekl: "Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. A já ti říkám: Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království; co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi."
Potom důtklivě přikázal učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš.
Komentář
V evangeliích se poměrně často objevuje otázka po Ježíšově totožnosti, tajemství, které Ježíšovi současníci nedokázali rozluštit a které Církev doktrinálně vymezovala po delší dobu. Při jedné takové příležitosti se Ježíš během pobytu v okolí Cesareje Filipovy sám zeptá svých učedníků, za koho jej lidé pokládají a za koho jej pokládají oni sami. Apoštolové mu odpovídají, že někteří jej pokládají za „Jana Křtitele, jiní za Eliáše a jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků“ (v. 14). Tím se ukazuje omezená lidská schopnost porozumět Ježíšově totožnosti a poslání, neboť jej zaměňují za některého proroka, dokonce i za Jana Křtitele, který před časem zemřel.
Avšak „jinak je tomu u Petra — vysvětluje Katechismus Církve —, když vyznává Ježíše jako ‚Krista, Syna Boha živého‘ (Mt 16,16), proto mu Ježíš slavnostně odpovídá: ‚nezjevilo ti to tělo a krev, ale můj nebeský Otec‘ (Mt 16,17)“ [1]. Tímto výrokem Ježíš objasňuje, že tajemství jeho Osoby lze pochopit jen tehdy, když je dává poznat Bůh Otec; nebo přesněji, když nás činí stále schopnějšími je poznávat. Božím úradkem Petr přijal z nebe toto zjevení a je vnitřně sto je vyznat.
„Šimon Petr nachází ve svých ústech slova větší, než je on sám, slova, která nepocházejí z jeho přirozených schopností — vysvětluje papež František —. Snad ani nechodil do školy, a přesto je schopen vyslovit tato slova, silnější než on sám! Jsou však vnuknuta nebeským Otcem (srov. v. 17), který prvnímu z Dvanácti zjevuje pravou Ježíšovu totožnost: On je Mesiáš, Syn poslaný Bohem, aby spasil lidstvo. A z této odpovědi Ježíš poznává, že díky víře darované od Otce existuje pevný základ, na němž může budovat své společenství, svou Církev. Proto říká Šimonovi: ‚Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou Církev‘ (v. 18)“ [2].
Ježíš si mohl za základ své Církve vyvolit mnoho jiných mužů, z lidského hlediska snad vlivnějších a schopnějších než Petr. Přesto si vyvolil Šimona, rybáře, v němž ostatní učedníci rozpoznali Ježíšova zástupce a prvního mezi všemi.
Když papež svatý Lev Veliký komentoval tuto scénu, vložil Ježíšovi do úst slova, která vysvětlují Petrovo prvenství, jeho účast na Ježíšově moci a její trvání v průběhu času: „Jako ti můj Otec zjevil mé božství, tak ti nyní já dávám poznat tvou důstojnost: Ty jsi Petr. Já, který jsem neotřesitelná skála, úhelný kámen, který ze dvou lidů učinil lid jeden, já, který jsem základ, mimo nějž nikdo nemůže stavět, říkám tobě, Petře, že i ty jsi skála, protože budeš mou mocí utvrzen tak, že to, co patří vlastní mocí mně, bude skrze tvůj podíl se mnou, společné nám oběma. Na té skále zbuduji svou Církev a moc pekla ji nepřemůže. Na této pevnosti — chce říci — vystavím věčný chrám a nadpozemskou vznešenost mé Církve, která dosáhne Nebe a bude spočívat na pevném základě Petrovy víry“ [3].
Láska k papeži, ať je jím kdokoli, je proto základním rysem každého křesťana. Svatý Josemaría to vysvětloval takto: „Tvá největší láska, tvá nejvyšší úcta, tvá nejhlubší vážnost, tvá nejoddanější poslušnost, tvá největší náklonnost má patřit také Kristovu vikáři na zemi, papeži. My katolíci máme mít na paměti, že po Bohu a po naší Matce, Nejsvětější Panně, přichází v hierarchii lásky a autority Svatý otec“ [4].
Pablo M. Edo
[1] Katechismus Katolické církve, č. 442.
[2] Papež František, Angelus, 27. srpna 2017.
[3] Sv. Lev Veliký, Sermo 4 in anniversario ordinationi suae, 2–3.
[4] Svatý Josemaría, Výheň, č. 135.